NÁLEZÚstavního souduze dne 4. 3. 2004Právo na soudní a jinou právní ochranu. Práva účastníka soudního řízení. Rovnost účastníků řízenísp. zn./č. j.:IV. ÚS 290/03Související legislativa ČR:§ 239 zákona č. 99/1963 Sb.§ 663 zákona č. 40/1964 Sb.§ 3 zákona č. 116/1990 Sb.§ 58 zákona č. 367/1990 Sb.čl. 6 sdělení č. 209/1992 Sb.čl. 89, čl. 96 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.čl. 4, čl. 11 usnesení č. 2/1993 Sb.zákon č. 68/1993 Sb.§ 48, § 82 zákona č. 182/1993 Sb.zákon č. 302/1999 Sb.§ 2302 zákona č. 89/2012 Sb.Právní věta:Ačkoli jsou ústavní stížností napadány toliko rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, nelze přehlédnout, že jádrem věci je rozhodnutí (rozsudek) dovolacího soudu. Stěžované rozsudky nemohly pro stěžovatelku ve věci samé vyznít jinak, než jak vyzněly, neboť soudy musely v souladu s občanským soudním řádem respektovat právní názor vyslovený v rozsudku dovolacího soudu.Tento rozsudek ústavní stížností napaden nebyl, přičemž je nezbytné podotknout, že se tak stalo správně, neboť ani napaden býti nemohl; vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu řízení neskončilo, musela by být případná ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta jako nepřípustná.Nejvyšší soud má za povinnost mimo jiné svojí judikaturou judikaturu soudů nižších sjednocovat, což je důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu a tím i základů demokratického právního státu. V této své činnosti Nejvyšší soud není a nemůže být rigidně omezován tak, že by se jeho právní názory nemohly vyvíjet, ba i měnit. Takový vývoj právních názorů neměl by však vést k tomu, aby jím byl popřen ten důvod, pro který je úloha sjednotitele judikatury Nejvyššímu soudu svěřena, tedy právě naplnění principu předvídatelnosti výsledku procesu.Ústavní soud nemůže souhlasit s tím, že by byl souhlas obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (ve znění platném do 2. 12. 1999) nutný i v případě, že je to právě obec, která vystupuje na straně pronajímatele, a to proto, že akceptací takového právního názoru by Ústavní soud v rozporu s tím, co má za povinnost chránit, podporoval přepjatý právní formalismus vylučující ve svých důsledcích ústavně konformní výklad obyčejného práva. Opačný právní názor Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za zcela absurdní a vymykající se chápání práva jakožto prostředku k nalezení spravedlnosti a nikoli prostředku k zatemnění toho, co jest (nebo by alespoň mělo býti) uživatelům práva, byť v základních rysech úpravy natolik jasné, aby pokud možno mezi nimi ke sporům nedocházelo, a pokud pak ke sporu dojde, mohlo přivodit uplatněním výlučně formální obezličky ztrátu povinnosti jednoho z účastníků smlouvy dle smlouvy plnit.Soudy, ke kasaci jejichž rozsudků nálezem Ústavního soudu dochází, budou v dalším řízení vázány podle čl. 89 odst. 2 Ústavy právě tímto nálezem a nikoli závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu.
Tento dokument je pouze pro uživatele s aktivním předplatným
Pro získání předplatného kontaktujte klientské centrum
Co získate s předplatným?
- Více než 60.000 dokumentů
- Novinky a aktuality každý den
- Dotazy a odpovědi z praxe
- Uživatelské fórum
- S naším kalendářem vám nic neunikne