NÁLEZÚstavního souduze dne 25. 1. 2005K aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudusp. zn./č. j.:III. ÚS 252/04Související legislativa ČR:§ 101 zákona č. 99/1963 Sb.§ 61 zákona č. 455/1991 Sb.čl. 1, čl. 4, čl. 10, čl. 83, čl. 87, čl. 89, čl. 95, čl. 112 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.čl. 3, čl. 30, čl. 36 usnesení č. 2/1993 Sb.ústavní zákon č. 4/1993 Sb.§ 23, § 42, § 44, § 63, § 76, § 82 zákona č. 182/1993 Sb.sdělení č. 228/1993 Sb.§ 31, § 61 zákona č. 155/1995 Sb.§ 12, § 17 zákona č. 150/2002 Sb.§ 13 zákona č. 89/2012 Sb.Právní věta:Ústavní soud připomíná a opakuje, že tenor nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 byl založen na respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky. V případě, v němž speciální inkorporační norma, obsažená v § 61 zák. č. 155/1995 Sb., zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem lex specialis derogat legi generali, jelikož Ústavní soud není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech. Pokud Nejvyšší správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zák. č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96, III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000 a další). Uvedená výtka je relevantní i pro pozici vedlejšího účastníka. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu. Tato maxima plně dopadá na právní názor České správy sociálního zabezpečení, obsažený v jejím vyjádření k předmětné věci a týkající se relevance a právního obsahu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02.
Tento dokument je pouze pro uživatele s aktivním předplatným
Pro získání předplatného kontaktujte klientské centrum
Co získate s předplatným?
- Více než 60.000 dokumentů
- Novinky a aktuality každý den
- Dotazy a odpovědi z praxe
- Uživatelské fórum
- S naším kalendářem vám nic neunikne