Strpení, stránka se načítá

USNESENÍ
Ústavního soudu
ze dne 11. 9. 2008
Usnesení Ústavního soudu ze dne 11.09.2008


sp. zn./č. j.:
III. ÚS 1972/08-1

Související legislativa ČR:
zákon č. 66/1986 Sb.
zákon č. 261/2007 Sb.



Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci návrhu stěžovatele V. P., na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, a na zrušení zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Dne 6. 8. 2008 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, nadepsaný jako ,,Ústavní stížnost na protiústavnost - neústavnost zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů". Podání nesplňovalo náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména požadavek povinného zastoupení advokátem ve smyslu § 30 odst. 1 tohoto zákona.

V odůvodnění svého návrhu stěžovatel poukázal na znění článku 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Podle tohoto článku Listiny má každý právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Stěžovatel vyjádřil názor, že poslední věta citovaného ustanovení je v protikladu s první a podstatnou částí článku 31 Listiny. Stěžovatel dále vznáší námitky proti tzv. regulačním poplatkům ve zdravotnictví, zavedeným zákonem č. č. 261/2007 Sb., jež stěžovatel považuje za odporující právu občanů na bezplatnou zdravotní péči ve smyslu citovaného článku Listiny.

Stěžovatel dále bez bližšího odůvodnění navrhuje zrušení zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství ve znění vyhlášky k tomuto zákonu č. 75/1986 Sb., přičemž stěžovatel odkazuje na své předchozí podněty komorám Parlamentu České republiky i prezidentu republiky, v nichž navrhoval zrušení citovaných předpisů pro jejich údajný rozpor s ústavním pořádkem ČR.

II.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud musel předně zkoumat, zda je navrhovatel osobou oprávněnou podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, tedy osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.

Kontrolu norem z hlediska ústavnosti lze pojmově dělit na kontrolu abstraktní a konkrétní. V případě abstraktní kontroly norem jedná orgán ochrany ústavnosti na základě návrhu aktivně legitimovaných subjektů, které jsou oprávněny se na něj obrátit s návrhem kdykoliv v průběhu platnosti napadených norem. Příslušný orgán (ústavní soud) pak činí abstraktní přezkum souladu norem bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu případu, v němž potřeba aplikace příslušných norem vyvstala. Taková forma přezkumu je v podstatě velmi obecná a předpokládá, že ústavní soud v rozhodnutí postihne všechny v úvahu přicházející aspekty, které mohou kdykoliv při výkladu a aplikaci normy vzniknout. Naopak konkrétní kontrola norem bývá přípustná buď z podnětu státního orgánu (zpravidla soudu), který při řešení konkrétního případu byl při aplikaci příslušných norem konfrontován s jejich nesouladem s normami vyšší právní síly, popř. může právní řád umožňovat zahájení takové kontroly i z podnětu jednotlivé fyzické či právnické osoby, jež se aplikací napadeného předpisu v určitém případě cítí být dotčena na svých právech. Možnost uplatnit takový návrh je časově a věcně omezena, neboť trvá potud, pokud je třeba k řešení konkrétního případu použít příslušné normy. V takovém případě se rozhodování Ústavního soudu omezuje pouze na konkrétní aspekty daného případu, který pochybnosti o souladu vyvolal (viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 241 až 242).

O zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem v České republice dle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, rozhoduje Ústavní soud. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (dále jen ,,návrh na zrušení zákona") může dle ust. § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu podat i jednotlivec (fyzická nebo právnická osoba), avšak jen za podmínek uvedených v ust. § 74 téhož zákona. Individuální stěžovatel je totiž oprávněn podat návrh na zrušení zákona pouze v případě, že takový návrh spojí s ústavní stížností směřující proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí v řízení, jehož byl účastníkem, resp. proti opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, o němž stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, resp. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Na tento typ řízení o zrušení zákonů [nebo jiných právních předpisů ve smyslu ust. § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu a článku 87 odst. 1 písm. b) Ústavy], jež je iniciováno stěžovatelem, lze hledět jako na tzv. konkrétní kontrolu norem. Smyslem tohoto typu kontroly je umožnit Ústavnímu soudu odstraňovat systémové defekty v právním řádu, které se projevily v konkrétním případě a které se mohou projevovat i nadále v dalších případech. Tímto způsobem však lze reagovat pouze na skutečné a reálné rozpory zákonů s ústavním pořádkem a jiných právních předpisů se zákonem, resp. na pochybnosti v tomto ohledu, které vyšly najevo při jejich konkrétní aplikaci (viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 366 a násl.)

Ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu je tak projednatelný návrh na zrušení jen takového právního předpisu, jehož konkrétní aplikací došlo k porušení ústavním pořádkem chráněných práv. V takovém případě je příslušný senát Ústavního soudu povinen přerušit řízení o ústavní stížnosti proti konkrétnímu rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci a postoupit návrh na zrušení zákona plénu. Podle ustálené judikatury je však podmínkou takového postupu skutečnost, že ústavní stížnost je projednatelná meritorně, tedy že neexistují důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona o Ústavním soudu. Skutečnost, že návrh na zrušení právního předpisu lze podat pouze spolu s ústavní stížností, zároveň znamená, že ve vztahu k ústavní stížnosti má tento návrh akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti je také posuzován a sdílí její osud. Lze shrnout, že návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 předpokládá řádnou a projednatelnou ústavní stížnost; bez ní návrh na zrušení právního předpisu nelze platně učinit.

S ohledem na výše uvedené může individuální stěžovatel ke zrušení navrhnout pouze takový právní předpis, resp. pouze takové jeho ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo způsoben jiný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Mezi ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení musí existovat úzká vazba v tom smyslu, že nebýt napadeného ustanovení právního předpisu, nebylo by vydáno ani napadené rozhodnutí nebo uskutečněn jiný zásah orgánu veřejné moci, nebo by k nim došlo jinak co do obsahu a účinků zásahu a procedury, která mu předcházela.

Lze shrnout, že ani Ústava ČR ani zákon o Ústavním soudu nezná v souvislosti s řízením o zrušení právních předpisů tzv. actio popularis - návrh, jímž by se kterýkoli občan mohl domáhat zrušení určitého předpisu ve veřejném zájmu, aniž by sám tvrdil, že sám byl jeho aplikací v konkrétním případě postižen (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 74/99, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, usnesení č. 34, s. 329 a násl.). Pro úplnost je třeba zdůraznit, že zásahem orgánu veřejné moci, proti němuž si lze podat ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nemůže být z povahy věci právní předpis sám, tzn. výsledek normotvorné činnosti.

III.

Ve světle výše uvedených zásad hodnotil Ústavní soud i projednávaný návrh. Z obsahu podání je zřejmé, že se navrhovatel nedomáhá zrušení konkrétních rozhodnutí či ochrany proti jiným zásahům orgánů veřejné moci, ale že ve veřejném zájmu usiluje o zrušení právního předpisu, konkrétně zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů a zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství ve znění vyhlášky č. 75/1986 Sb. S ohledem na předchozí výklad tedy na podání nelze hledět jako na řádný návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ve smyslu § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť se nejedná o návrh spojený s individuální ústavní stížností ve smyslu § 74 téhož zákona. Pouhým podáním označeným jako stížnost nelze požadovat zrušení právního předpisu. Vydání právního předpisu nelze samo o sobě považovat za opatření nebo zásah veřejné moci do subjektivních základních práv a svobod. Takovéto opatření musí mít nepochybně charakter individuálního aktu aplikace práva nebo jiného individuálního zásahu do základních práv a svobod (srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 246/96 in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 583).

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a to aniž by navrhovatele vyzýval k odstranění dalších formálních vad jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo získáno z bezplatné databáze Ústavního soudu ČR NALUS® (http://nalus.usoud.cz). Nejedná se o autentické znění dokumentu. Autentickým je pouze originál a stejnopisy rozhodnutí opatřené státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby.
Odůvodnění: I. II. III.
Název
Usnesení - Usnesení Ústavního soudu ze dne 11.09.2008
Datum vydání
11. září 2008
Autor
Ústavní soud
Zdroj
Ústavní soud
Spisová značka/číslo jednací
čj. III. ÚS 1972/08-1, sp. zn. III. ÚS 1972/08
Město
Brno
Soud
Usnesení
Ročník
2008
Soud
Ústavní soud