NÁLEZÚstavního souduze dne 12. 5. 2015Rozhodné období pro posuzování nároků na podporu v nezaměstnanostisp. zn./č. j.:Pl. ÚS 55/13-1Související legislativa ČR:příloha 1 čl. 1 sdělení č. 209/1992 Sb.čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1, 2, čl. 41 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb.§ 11 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb.§ 26, § 27, § 39, § 41 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb.§ 39 odst. 2, § 53 zákona č. 262/2006 Sb.§ 3 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb.zákon č. 367/2011 Sb.Publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 170/2015 Sb.Právní věta:Pro přezkum ústavnosti rozhodného období pro posuzování vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti jsou rozhodná především následující kritéria: délka rozhodného období nesmí být stanovena svévolně a délka doby důchodového pojištění nemůže být ve vztahu k délce rozhodného období stanovena disproporčně. Zákonodárce má přitom při stanovení délky rozhodného období širokou diskreci, nesmí nicméně zasáhnout do práva na přiměřené hmotné zajištění při nezpůsobilosti k práci (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) tak, aby byla fakticky znemožněna jeho realizace, nebo dokonce došlo k jeho plošnému odejmutí. K tomu by však mohlo dojít pouze tehdy, pokud by délka účasti na důchodovém pojištění byla ve vztahu k délce rozhodného období stanovena tak, že by z možnosti vzniku nároku na podporu vylučovala podstatnou část pracující populace.Ústavní soudI. Rozhodování o rozsahu sociálních práv patří mezi významné politické otázky, které jsou v prvé řadě předmětem volební soutěže a nakonec o nich proto rozhodují volení reprezentanti v zákonodárném sboru. Sociální práva lze totiž řadit mezi tzv. "bytostně sporné či diskutabilní pojmy" (esentiallly contested concepts), o jejichž nejhlubším významu se vede napříč společností bouřlivá veřejná debata a politická diskuse. Proto musí být v jejich případě Ústavní soud zdrženlivější vůči demokratické vůli zákonodárce, která by měla reflektovat momentální vůli společnosti. Meze tohoto respektu jsou pak v prvé řadě stanoveny čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.II. Hlediska kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty lze vztáhnout i na délku rozhodného období, které zákonodárce určí jako pozorovací pro určení potřebné minimální doby příslušnosti k systému sociálního zabezpečení (otázka svévole při jejím stanovení), resp. přiměřeněji na délku doby důchodového pojištění ve vztahu k délce rozhodného období (otázka disproporcionality lhůty). Zákonodárce má přitom velkou diskreci v tom, jakou délku rozhodného období zvolí, nesmí nicméně zasáhnout do práva na přiměřené hmotné zajištění tak, aby byla fakticky znemožněna jeho realizace, nebo dokonce došlo k jeho plošnému odejmutí. K tomu by ovšem mohlo dojít snad pouze tehdy, pokud by byl stanoven poměr délky účasti na důchodovém pojištění ve vztahu k délce rozhodného období tak vysoký, že by z možnosti vzniku nároku na podporu vylučoval podstatnou část pracující populace. O to však v posuzované věci zjevně nemůže jít.III. Nárok na podporu v nezaměstnanosti se co do rozsahu vždy odvíjí od platné právní úpravy a vzniká až splněním všech zákonných podmínek. Jednotliví zaměstnanci si proto musejí být vědomi, že v budoucnu může ze strany zákonodárce dojít ke změně podmínek, v důsledku čehož se nemohou spoléhat na trvalé zachování dosavadní právní úpravy. Institut legitimního očekávání totiž nechrání nezměnitelnost rozhodného období do budoucna, jelikož určení jeho rozsahu je (a to i v tomto případě) závislé přinejmenším na ekonomické situaci státu a rovněž částečně i politických úvahách (prioritách), které se pak mohou zcela legitimně projevit i v úpravách organizace poskytování podpory v nezaměstnanosti. Byl-li by součástí ústavního pořádku obecný imperativ nezměnitelnosti (nezhoršitelnosti) státní podpory (dovozený z některého z obecných ústavních principů), byla by zpochybněna argumentační linie dosavadní judikatury ve věcech jisté "politické" povahy sociálních práv, jejichž nepodkročitelnou mez představují toliko závazky plynoucí z ústavního principu lidské důstojnosti.IV. V případě nepřímé diskriminace je nezbytné, aby na první pohled neutrální kritérium dopadalo o poznání silněji na chráněnou skupinu, jejíž by byl žalobce členem; zaměstnanci na dobu určitou bez dalšího zásadně takovou skupinu netvoří (chráněná skupina je totiž definována podle etnických, rodových, pohlavních nebo jiných znaků), nadto případ zaměstnance, jehož kauza byla důvodem (pro) podání návrhu obecného soudu, je do značné míry individualizovaný, jelikož vyplývá z konjunkce nahodilých faktorů, jakými byly dlouhodobé žalobcovy zdravotní problémy způsobující pracovní neschopnost v délce přesahující jeden rok a novelizace předmětného ustanovení zákona, k níž došlo v situaci, kdy byl žalobce ještě v pracovní neschopnosti. Podle názoru Ústavního soudu se proto za daných jedinečných okolností nemůže jednat o ústavně zakázanou nepřímou diskriminaci, jelikož již z jejího ústavně-dogmatického vymezení vyplývá, že nesměřuje k individualizované ochraně konkrétního práva nějaké osoby.ATLAS consulting spol. s r.o.
Tento dokument je pouze pro uživatele s aktivním předplatným
Pro získání předplatného kontaktujte klientské centrum
Co získate s předplatným?
- Více než 60.000 dokumentů
- Novinky a aktuality každý den
- Dotazy a odpovědi z praxe
- Uživatelské fórum
- S naším kalendářem vám nic neunikne