946/1811 Sb.z.s.PATENTze dne 1. června 1811Císařský patent - Obecný občanský zákonník rakouskýve znění k 1. 1. 1904
276/1914 Z.ř. Císařské nařízení, jímž se vydává částečná novela k obecnému zákonníku občanskému208/1915 Z.ř. Císařské nařízení o obnově a opravě hranic (druhá částečná novela k obecnému zákonníku občanskému)69/1916 Z.ř. Císařské nařízení, jímž se vydává třetí částečná novela k obecnému zákoníku občanskému320/1919 Sb. Zákon, kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství447/1919 Sb. Zákon, kterým se snižuje věk nezletilosti155/1921 Sb. Zákon, kterým se mění ustanovení §u 1154b) obč. zákoníka497/1921 Sb. Zákon, kterým se mění ustanovení § 1164 obč. zákoníka106/1923 Sb. Zákon o nakladatelské smlouvě179/1924 Sb. Zákon o zrušení svěřenství56/1928 Sb. Zákon o osvojení108/1933 Sb. Zákon o ochraně cti64/1944 Sb. Nařízení, kterým se mění některé předpisy o nálezu117/1945 Sb. Dekret presidenta republiky, kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého41/1948 Sb. Zákon o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého194/1949 Sb. Zákon o nabývání a pozbývání československého státního občanství266/1949 Sb. Zákon o zatímních změnách v některých občanských věcech právních141/1950 Sb. Občanský zákoník67/1951 Sb. Zákon o bezpečnosti při práci54/1956 Sb. Zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců65/1965 Sb. Zákoník práce
Patent vyhlašovací.
My František První,
z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Český, arcivojvoda Rakouský a t. d., a t. d.
(I.) Uváživše, kteraká toho potřeba, aby zákony občanské, mají-li občané práv soukromých s plnou bezpečností užívati, netoliko podle obecných pravidel spravedlnosti, ale i podle zvláštních potřeb obyvatelů se zřídily, v jazyku jim srozumitelném vyhlásily, a v řádné sebrání uvedeny byvše, v stálé paměti se zachovaly, měli jsme od počátku panování Našeho neustále péči o to, aby k dokonání svému přišel domácí zákonník občanský, na jehož sepsání již předkové Naši se byli ustanovili a počátek v tom učinili.
(II.) Tento zákonník, za Našeho panování od Naší dvorské komise u věcech zákonodárných sepsaný, podán byl, jako prve zákonník o zločinech a těžkých přestupcích policejních, na uvážení komisím v rozličných zemích zvláště k tomu zřízeným, v Haliči však prozatím již ve skutek uveden jest.
(III.) Když se takto k uspořádání této předůležité části zákonodárství užilo dobrého zdání mužů u věci zběhlých a zkušeností z praxe nabytých, ustanovili jsme se nyní na tom, aby tento obecný zákonník občanský ve všech Našich německých zemích dědičných za platný se vyhlásil, i nařizujeme, aby od prvního ledna r. 1812 ve skutek vešel.
(IV.) Tím zrušujeme právo obecné, ježto posud průchod mělo, díl první zákonníka občanského, vyhlášený dne 1. listopadu 1786, zákonník občanský v Haliči vydaný, a vůbec všechny zákony a zvyklosti, vztahující se k věcem v tomto obecném právu občanském obsaženým.
(V.) Jakož pak jsme v zákonníku samém za obecné pravidlo položili, že zákony nemají účinku nazpět míti, tedy také tento zákonník nemá se vztahovati k tomu, co se stalo do toho dne, kteréhož moci zavazující nabude, ani k právům, kterých kdo nabyl již dle zákonů předešlých; nechať to bylo nějaké jednání právní obojí stranu zavazující, nebo pronesení vůle, kteréž by ten, kdo ji pronesl, o své újmě posud mohl změniti, a dle toho, co v tomto zákonníku nařízeno, zaříditi.
(VI.) Proto budiž také dle zákonů předešlých uvažováno, když by šlo o vydržení let neb o promlčení, ježto se počalo prve, nežli tento zákonník platnosti nabyl. Chtěl-li by však někdo táhnouti se k vydržení let nebo k promlčení, kteréž v zákoně novějším vyměřeno jest kratčeji, nežli v zákonech předešlých; tedy bude moci i tu kratší lhůtu počítati teprv od té chvíle, kdy zákon nynější moci zavazující nabude.
(VII.) Co v tomto zákonníku nařízeno, tím vázán jest vůbec každý; avšak stavu vojenskému a osobám k vojsku náležitým vydána jsou nařízení zvláštní, k právu soukromému se vztahující, jichž v každém jednání právním, od těchto osob nebo s nimi předsevzatém šetřiti jest, byť k nim v zákonníku nebylo ani jmenovitě ukazováno. Jednání týkající se obchodu a směnek, uvažována buďte dle zvláštních zákonů obchodních a směnečných, pokud se s tím, co v tomto zákonníku vyměřeno, nesrovnávají.
(VIII.) Taktéž zůstavují se v moci a váze své nařízení, vyhlášená o věcech politických, komorních nebo finančních, jimiž práva soukromá buď se obmezují, buď zevrubněji vyměřují, třeba v tomto zákonníku nebylo se jich ani jmenovitě dokládáno.
(IX.) Zvláště uvažována buďte práva a závazky, vztahující se k placení penězi, dle patentu, který v příčině peněz v oběh ustanovených a za obecné číslo zemské (Vídeňské) prohlášených, dne 20. února 1811 již vydán jest, aneb dle zákonů zvláštních, které teprv vydány budou, a toliko když by těchto zákonů nebylo, buďte vůbec uvažovány dle zákonníka tohoto.
(X.) Zároveň prohlašujeme německý text zákonníka za text původní, podle něhož všeliké překlady, ježto se v rozličné jazyky v zemích Našich obyčejné učiní, uvažována býti mají.
Dáno ve Vídni, hlavním a sídelním městě Našem, prvního dne měsíce června, léta tisícího osmistého jedenáctého, panování Našeho roku devatenáctého.
František. (LS.)
Alois hrabě z Ugarte,
nejvyšší kancléř království Českého
a první kancléř arcivojvodství Rakouského.
František hrabě Vojna.
Z Nejvyššího vlastního poručení
Jeho c. k. Veličenství:
Jan Nepomucký svobodný pán Geisslern.
Úvod.
O zákonech občanských vůbec.
§ 1.
Zákony v jedno pojaté, jimiž soukromá práva a povinnosti obyvatelů státních jedněch ke druhým se vyměřují, jsou právem občanským ve státě.
§ 2.
Když zákon náležitě jest vyhlášen, nemůže nikdo se omlouvati, že by mu znám nebyl.
§ 3.
Zákon nabývá moci hned po vyhlášení, a taktéž účinky právní z toho pocházející též chvíle se počínají; leč by v samém zákoně vyhlášeném bylo ustanoveno, že platnosti nabude později.
§ 4.
Zákony občanské zavazují všechny občany těch zemí, v kterých byly vyhlášeny. Občané vázání jsou těmito zákony i tehda, když vně státu něco činí a předseberou, pokud se jimi osobní jejich způsobilost, to činiti a předsebráti, obmezuje, a pokud to, co učinili a předsevzali, má zároveň v těchto zemích právní účinek míti. Pokud cizinci těmito zákony vázání jsou, vyměřuje se v kapitole následující.
§ 5.
Zákony nepůsobí zpět; protož nemají účinku ani na činy předešlé, ani na práva prve nabytá.
§ 6.
Zákonu, když se ho užívá, nebudiž jiného rozumu přikládáno, nežli ten, který vychází z toho, co slova ve spojitosti vlastně znamenají, ze zřejmého úmyslu zákonodárcova.
§ 7.
Nemůže-li se případ právní ani podle slov, ani z přirozeného smyslu zákona rozsouditi, hleděno buď k případům podobným, v zákonech určitě rozsouzeným, a k příčinám zákonů jiných, k tomuto případu poněkud se vztahujících. Pak-li by takový případ právní i potom ještě byl pochybný, rozsouzen budiž podle pravidel přirozeného práva, zřetel majíc k okolnostem bedlivě sebraným a zdravě uváženým.
§ 8.
Jediný zákonodárce má moc, vykládati zákon tak, aby tím každý byl vázán. Výkladu takového užito buď ve všech případech právních posud nerozsouzených, leč by zákonodárce byl doložil, že jeho výkladu nenáleží vztahovati k případům právním, které se týkají činů do vyložení zákona předsevzatých a práv dříve pohledávaných.
§ 9.
Zákony mají moc a platnost dotud, pokud zákonodárce jich nezmění nebo výslovně nezruší.
§ 10.
Ke zvyklostem hleděti se může jen tehda, když se k nim táhne zákon.
§ 11.
Jen takové statuty té neb oné země a té neb oné krajiny mají moc zákona, které zeměpán po vyhlášení tohoto zákonníka zejména potvrdí.
§ 12.
Nařízení v té neb oné případnosti vydaná a rozsudky od soudů ve zvláštních rozepřích právních vynesené nemají moci zákona, proto nemohou k jiným případnostem nebo k jiným osobám vztahovány býti.
§ 13.
Výsady a svobody propůjčené některým osobám neb nějakému sboru posuzovány buďte tak jako jiná práva, pokud o tom nařízení politická nic jiného nevyměřují.
§ 14.
Nařízení v zákonníku občanském daná týkají se práva osob, práva k věcem a ustanovení, obojímu právu společných.
DÍL PRVNÍ.
O právu osob.
KAPITOLA PRVNÍ.
O právech, vztahujících se k vlastnostem a poměrům osobním.
§ 15.
Práva osob vztahují se jednak k vlastnostem a poměrům osobním; jednak zakládají se na poměru rodinném.
§ 16.
Každý člověk má práva přirozená, rozumem samým zřejmá, pročež má za osobu pokládán býti. Otroctví nebo nevolnictví v těchto zemích se nedopouští, aniž se dopouští vykonávati moc k tomu se vztahující.
§ 17.
Co se s přirozenými samozřejmými právy srovnává, o tom pokládá se, že to tu jest dotud, pokud se nedokáže, že by ta práva byla zákonem obmezena.
§ 18.
Každý člověk může práv nabývati pod výminkami v zákonech vyměřenými.
§ 19.
Kdokoli za to má, že mu v jeho právu bylo ublíženo, může stížnost svou na úřad zákonem k tomu zřízený vznésti. Kdo by však, aby sobě pomohl, své moci užil, tento úřad mina, anebo kdo by vykročil z mezí obrany nutné, ten z toho odpovídej.
§ 20.
I takové záležitosti právní, které dotýkají se hlavy státu, avšak vztahují se k jeho jmění soukromému, anebo k nabývacím způsobům zakládajícím se v právu občanském, buďtež od soudů dle zákonů posuzovány.
§ 21.
Ti, kdož pro nedostatek let, pro vady ducha, nebo pro jiné okolnosti o věci své sami náležitě pečovati nemohou, postaveni jsou pod obzvláštní ochranou zákonů. Jsouť to: děti, které sedmého roku věku svého nedokonaly; nedospělí, kteří roku čtrnáctého, a nezletilí, kteří roku dvacátého čtvrtého nedokonali; též: zuřiví, šílení a blbí, kteří rozumu buď docela užívati nemohou nebo alespoň nejsou s to, by poznali, co z činů jejich pojíti může; mimo to ti, jenž byli za marnotratníky prohlášeni, a jimž soudce proto zapověděl, dále jmění své spravovati; konečně osoby nepřítomné a obce.
§ 22.
I děti nenarozené mají od početí svého právo k ochraně zákonů. Pokud jde o práva jejich a nejde o práva někoho jiného, pokládají se za narozené; dítě však, ježto se narodí mrtvé, pokládá se, co se týče práv jemu pro případ života zůstavených, tak, jakoby nebylo počato.
§ 23.
Jest-li pochybno, bylo-li dítě narozeno živé nebo mrtvé, pokládá se za to, že bylo narozeno živé. Kdo by pravil, že tomu naopak, ať toho dokáže.
§ 24.
Vzejde-li pochybnost, zdali někdo nepřítomný nebo pohřešovaný posavad jest na živě čili nic, pokládá se za mrtvého jen v případnostech tuto položených: 1. když od jeho narození prošlo osmdesáte let a od desíti let se neví, kde se zdržoval; 2. nehledíc k času od jeho narození prošlému, když po celých třicet let nic se o něm neví; 3. když ve válce těžce byl poraněn; anebo když byl na lodi, ana se ztroskotala, nebo v jiném nebezpečenství blízké smrti, a od toho času po tři léta byl pohřešován. V těchto případnostech může se žádati, aby za mrtvého byl prohlášen, kteréž prohlášení se pak s opatrnostmi (v § 277) nařízenými předsevzíti má.
§ 25.
Jest-li pochybno, kdo ze dvou nebo z více osob zemřelých nejprve smrtí sešel, nechať ten, kdo praví, že zemřel ten neb onen dříve, to, co praví, prokáže; neprokáže-li toho, bude se pokládati za to, že všickni týmž časem zemřeli, a není převodu práv s jednoho na druhého.
§ 26.
Jaká práva mají údové dovolené společnosti jedni ke druhým, ustanovuje se smlouvou nebo účelem a zvláštními pro ně vydanými předpisy. Naproti jiným osobám mají společnosti dovolené vůbec táž práva jako jedna každá osoba. Společnosti nedovolené nemají jako společnosti žádných práv ani k údům, ani k jiným osobám, aniž mohou jakých práv nabývati. Jsouť pak společnosti nedovolené ty, které zákony politickými zvláště jsou zapověděny, anebo patrně odporují bezpečnosti, řádu veřejnému nebo dobrým mravům.
§ 27.
Pokud obce v příčině práv svých postaveny jsou pod zvláštní péčí správy veřejné, vyměřeno jest v zákonech politických.
§ 28.
Plného požívání práv občanských nabývá každý občanstvím státním. Občanství státního v těchto zemích dědičných docházejí děti občana rakouského již narozením.
§ 29.
Cizinci docházejí rakouského občanství, když vstoupí v službu veřejnou; když v zemích těchto nepřerušeně po celých deset let bydlí a po ten čas pro zločin žádného trestu na sebe neuvalí.
§ 30.
Cizinec může také, ani se neuvázav v živnost nebo v řemeslo, a dříve než projde deset let, politického úřadu za propůjčení státního občanství žádati, a tento úřad může mu je, zřetel maje k jeho jmění, k jeho způsobilosti k výdělku a k jeho mravnému chování, propůjčiti.
§ 31.
Tím jediné, že kdo má v některé z těchto zemí statek zemský, dům anebo pozemek, aneb že ho na čas užívá; že zřídí nějaký obchod nebo nějakou továrnu, anebo že má v tom neb onom účastenství, nejsa tu osobou svou usedlý, občanství rakouského nenabývá.
§ 32.
Kterak občanství státního pozbývá ten, kdo se vystěhuje ze země, neb občanka státní, když se provdá za cizozemce, ustanovuje se v zákonech o vystěhování ze země.
§ 33.
Cizinci mají vůbec táž práva občanská a tytéž závazky jako občané zdejší, ač nevyhledává-li se k požívání těchto práv jmenovitě státního občanství. Aby pak cizinci týchž práv požívati mohli jako občané zdejší, povinni jsou, vzešla-li by o tom pochybnost, prokázati, že stát, k němuž náležejí, v příčině práva, o které tu jde, k občanům zdejším tak se zachovává jako ke svým.
§ 34.
Osobní způsobilost cizinců k právním jednáním uvažována budiž vůbec dle zákonů místních, pod nimiž cizinec dle svého bydliště, anebo nemá-li pravého bydliště, dle svého narození jako poddaný postaven jest; ač není-li v té neb oné případnosti zákonem něco jiného nařízeno.
§ 35.
Předsevzal-li cizinec v zemích zdejších jednání nějaké, kterýmž jiným práv propůjčil, vzájemně jich sobě nezavázav, uvažováno budiž jednání takové buďto podle tohoto zákonníka anebo podle zákona, pod kterým cizinec jakožto poddaný postaven jest; dle toho, jak ten neb onen zákon tomu nejvíce hoví, aby jednání bylo platné.
§ 36.
Vejde-lil cizozemec v těchto zemích v jednání obě strany zavazující s občanem zdejším, posuzováno buď toto jednání vždy dle zákonníka tohoto; vejde-li však v ně s cizozemcem, posuzováno buď dle tohoto zákonníka jen tehda, když se nedokáže, že strany, vcházejíce v jednání, hleděly k právu jinému.
§ 37.
Jestliže cizozemec nějaké jednání právní s cizozemcem nebo s poddaným zemí těchto předsevezme v zemi cizí, posuzováno buď toto jednání dle zákonů toho místa, v kterém bylo učiněno; ač nebylo-li mu, když se předsebralo, patrně jiné právo za základ položeno a není-li tomu na odpor, co nařízeno svrchu v § 4.
§ 38.
Vyslancové, veřejní jednatelé vlád zahraničných a osoby v jich službách postavené požívají svobod, zakládajících se v právě mezinárodním a v smlouvách veřejných.
§ 39.
Rozdílnost v náboženství nemá účinku na práva soukromá, leč by to v některých věcech zákonem zvláště bylo nařízeno.
§ 40.
Rodina jsou rodičové kmenoví se všemi potomky svými. Svazek mezi těmito osobami slove příbuzenství; svazek však, který vzejde mezi jedním manželem a mezi příbuznými manžela druhého, slove švakrovství.
§ 41.
Stupně příbuzenství mezi dvěma osobami určovány buďte dle počtu zplození, jimiž v pokolení přímém jedna osoba pochází od druhé, a v pokolení pobočním obě od svého nejbližšího společného kmene. V kterém pokolení a v kterém stupni kdo příbuzen jest manželovi jednomu, v témž pokolení a v témž stupni sešvakřen jest s manželem druhým.
§ 42.
Jménem rodičů obsahují se vůbec, nehledíc ke stupni, všichni příbuzní v pokolení vzestupujícím; a jménem dětí všichni příbuzní v pokolení sestupujícím.
§ 43.
Jaká zvláštní práva mají údové rodiny, připomíná se tu, kde řeč jest o rozličných poměrech právních, ve kterých jim příslušejí.
KAPITOLA DRUHÁ.
O právu manželském.
§ 44.
Svazky rodinné zakládají se smlouvou manželskou. Ve smlouvě manželské projevují dvě osoby rozdílného pohlaví podle zákona vůli svou, že chtějí v nerozlučném obcování žíti, děti ploditi, je vychovávati a sobě obapolně pomáhati.
§ 45.
Ze zasnoubení čili zaslíbení se k manželství, nechť bylo dáno nebo přijato v jakýchkoli okolnostech nebo pod jakýmikoli výminkami, nevzchází žádné straně závazek právní, ani aby vešla v manželství, ani aby splnila, co bylo umluveno, kdyby od zaslíbení odstoupila.
§ 46.
Jenom může strana, která k odstoupení důvodné příčiny nedala, náhrady žádati za škodu skutečnou, kterou dle průkazů z toho odstoupení vzala.
§ 47.
V smlouvu manželskou vejíti může každý, komu není na závadu překážka nějaká v zákoně jmenovaná.
§ 48.
Zuřiví, šílení, blbí a nedospělí nemohou platných smluv manželských činiti.
§ 49.
Nezletilí aneb i zletilí, kteří z jakýchkoli příčin nemohou sami o sobě v platný závazek vcházeti, nemohou také bez přivolení svého otce manželského v platné manželství vejíti. Není-li otec již na živě anebo nemůže-li jich zastupovati, tedy k platnému manželství potřebí jest prohlášení řádného zástupce a kromě toho přivolení soudu.
§ 50.
Aby manželství osob nezletilých z rodu nemanželského bylo platné, potřebí, aby poručník jejich o tom se prohlásil a soud k tomu přivolil.
§ 51.
Cizinci nezletilému, který v těchto zemích v manželství vejíti chce, přivolení náležitého předložiti nemoha, zřídí soud zdejší, pod který by podle stavu svého a podle místa, v němž se zdržuje, příslušel, zástupce, který k soudu tomuto se prohlásí, zdali k manželství přivoluje čili nic.
§ 52.
Nebylo-li nezletilému neb opatrovanci povoleno, v manželství vejíti, a mají-li se tím ti, kdož se o povolení k manželství ucházeli, za stíženy; tedy mají právo, na řádném soudci pomoci žádati.
§ 53.
Nemá-li ten, s kým někdo chce v manželství vejíti, příjmů potřebných; jest-li jakož dokázáno neb vůbec známo, špatných mravů; má-li nějakou nakažlivou nemoc anebo vadu nějakou, která by účelu manželství byla na překážku; vše to jsou příčiny spravedlivé, pro které se může povolení k manželství odepříti.
§ 54.
S kterými osobami vojenskými nebo k vojsku náležitými bez písemného dovolení jejich pluku, sboru nebo vůbec jejich představených v platné smlouvy manželské vcházeti se nemůže, vyměřuje se v zákonech vojenských.
§ 55.
Přivolení k manželství nemá moci právní, když bylo bázní důvodnou vynuceno. Zdali bázeň byla důvodná, posuzováno buď dle toho, jak velké a k víře podobné bylo nebezpečenství, a jaké povahy těla a mysli jest ten, komu bylo vyhrožováno.
§ 56.
Přivolení k manželství jest i tehdáž neplatné, když dáno bylo od osoby unesené, pokud nebyla propuštěna na svobodu.
§ 57.
Pro omyl neplatné jest přivolení k manželství jen tehda, když se stal v osobě budoucího manžela.
§ 58.
Shledá-li muž po sňatku, že manželka jeho jest již od někoho jiného těhotna, může, kromě případnosti v § 121 jmenované, žádati, aby manželství bylo prohlášeno za neplatné.
§ 59.
Jestliže se manželé omýlili v něčem jiném, anebo byla-li naděje jejich sklamána ve výminkách, o nichž měli za to, že tu jsou, neb o něž se byli umluvili, proto není smlouva manželská neplatna.
§ 60.
Stále trvající nemohoucnost, konati povinnost manželskou, jest překážkou manželství, byla-li tu již tehda, kdy byla učiněna smlouva manželská. Jest-li nemohoucnost toliko dočasná, anebo přihodila-li se teprve v manželství, jsouc i nezhojitelná, svazku manželského zrušiti nemůže.
§ 61.
Zločinec k trestu nejtěžšího nebo těžkého žaláře odsouzený nemůže od toho dne, kterého mu byl rozsudek ohlášen, a pokud jest v trestání, v platné manželství vejíti.
§ 62.
Muž oddán býti může v týž čas jen s jednou ženou a žena jen s jedním mužem. Kdo již byl v manželství a chtěl by v ně vejíti opět, nechť řádně dokáže, že svazek manželský byl rozloučen, to jest že úplně byl rozvázán.
§ 63.
Osoby duchovní, které již posvěcení vyšší obdržely; též i osoby řeholní obojího pohlaví, které slavný slib učinily, že zůstanou svobodny, nemohou činiti platných smluv manželských.
§ 64.
Křesťané a osoby, které nevyznávají náboženství křesťanského, nemohou mezi sebou v platné smlouvy manželské vejíti.
§ 65.
Příbuzní v pokolení vzestupném a sestupném nemohou spolu vcházeti v platné manželství; ani bratři se sestrami vlastními a nevlastními; ani bratranci se sestřenicemi; ani s bratry a sestrami rodičů, totiž s ujcem a s tetou strany otcovské i mateřské; nechť příbuzenství pochází z rodu manželského nebo nemanželského.
§ 66.
Švakrovství přináší s sebou překážku manželství, že muž v manželství vcházeti nemůže s příbuznými manželky své, jmenovanými v § 65, manželka pak s příbuznými muže svého tamtéž jmenovanými.
§ 67.
Manželství mezi dvěma osobami, které se spolu dopustily cizoložství, jest neplatné. Potřebí však, aby se cizoložství prokázalo prve než se sňatek uzavře.
§ 68.
Když dvě osoby, třebas nedopustivše se cizoložství, sobě slíbily, že se vezmou, a když jen jedna z nich, aby úmyslu toho došly, manželovi jejich manželství překážejícímu o bezživotí ukládala, nemohou spolu v platné manželství vejíti, i kdyby vražda skutečně nebyla dokonána.
§ 69.
Aby manželství bylo platné, potřebí také ohlášek a slavného pronesení, že k manželství se přivoluje.
§ 70.
Ohlášky jsou oznámení nastávajícího manželství, v kterém se uvádí jméno a příjmení obou zasnoubenců, jich místo narození, stav a bydliště, a připomíná se, kdo by o nějaké překážce manželství věděl, aby to oznámil. Takové oznámení učiněno buď správci duchovnímu, jemuž přísluší zasnoubence oddávati, a to buď přímo nebo skrze správce duchovního, který manželství ohlašoval.
§ 71.
Ohlášky činěny buďte po tři dni nedělní nebo sváteční k osadě farní v obyčejnou dobu v chrámě shromážděné, a bydlí-li ženich a nevěsta každý v osadě jiné, činěny buďte k oběma osadám farním.
§ 72.
Nebydlí-li zasnoubenci nebo jeden z nich ještě šest neděl v osadě farní, v které v manželství vejíti chtějí, konány buďte ohlášky také v tom místě, kde se posléz zdržovali a v němž bydleli déle, nežli tuto ustanoveno, anebo jest potřebí, aby zasnoubenci v tom místě, v kterém jsou, ještě šest neděl bydleli, by ohlášení jejich manželství, tam učiněné, bylo platné.
§ 73.
Nevejdou-li zasnoubenci v manželství v šesti měsících po ohláškách, potřebí, aby se všechny tři ohlášky opakovaly.
§ 74.
Aby platné byly ohlášky i manželství, jehož platnost na jich platnosti záleží, dosti jest, když se jméno ženichovo a nevěstino a jejich nastávající manželství alespoň jednou v osadě farní ženichově i nevěstině ohlásí, a bylo-li ve formě nebo v počtu ohlášek nějak pochybeno, není proto manželství neplatné; avšak jak ženich a nevěsta anebo zástupcové jejich, tak i správcové duchovní jsou pod přiměřeným trestem povinni k tomu přihlížeti, aby nařízené tuto ohlášky v náležité formě se konaly.
§ 75.
Slavné prohlášení, že se k manželství přivoluje, staň se u přítomnosti dvou svědků před řádným duchovním správcem ženichovým nebo nevěstiným, anebo před jeho náměstkem, nechť správce duchovní dle rozdílného náboženství slove farář, pastor neb jakkoli jinak.
§ 76.
Slavné prohlášení, že se k manželství přivoluje, učiniti se může skrze plnomocníka; potřebí však, aby se k tomu žádalo za povolení úřadu zemského a v plnomocenství aby se pojmenovala osoba, s kterou žádající chce v manželství vejíti. Uzavřel-li by se sňatek manželský bez takového zvláštního plnomocenství, jest manželství neplatné. Pakli by zmocňují dříve než sňatek manželský byl uzavřen, plnomocenství odvolal, jest ovšem manželství neplatné, ale zmocňující bude práv ze škody, kterou odvoláním způsobil.
§ 77.
zrušen
§ 78.
Nemohou-li zasnoubenci předložiti vysvědčení písemného, že ohlášky řádně byly vykonány; aneb osoby v §§ 49, 50, 51, 52 a 54 jmenované náležitého dovolení k manželství; nebo ti, jichž zletilost není patrná, křestního listu nebo písemného vysvědčení zletilosti své; anebo vzejde-li nějaká jiná překážka manželství; jest správci duchovnímu pod těžkou pokutou zapověděno zasnoubenců oddávati, pokud náležitých vysvědčení nepodají a všelikých pochybností nezdvihnou.
§ 79.
Mají-li se zasnoubenci odepřením oddavků za stíženy, mohou stížnost předložiti úřadu zemskému, a není-li v tom místě úřadu zemského, úřadu krajskému.
§ 80.
Pro trvalý důkaz učiněné smlouvy manželské jsou správcové farní povinni, vlastní rukou do knihy oddavků zvláště k tomu zřízené ji zapsati. Zapsáno buď zřetelně jméno a příjmení manželů, věk, obydlí i stav jejich, a buď připomenuto, byli-li již v manželství čili nic; též buď zapsáno jméno a příjmení, jakož i stav rodičů jejich a svědků; mimo to den, kdy byl sňatek manželský uzavřen; konečně také jméno správce duchovního, před nímž bylo přivolení k manželství slavně prohlášeno; zároveň pak buďtež pojmenovány listiny, jimiž závady vzešlé zdviženy byly.
§ 81.
Chtějí-li zasnoubenci v manželství vstoupiti v místě jiném, do kterého ani ten ani onen farou nenáleží, má to řádný správce duchovní hned, když vydává list, kterým někoho jiného svým náměstkem jmenuje, do knihy oddavků fary své zapsati a pojmenovati místo, kde zasnoubenci v manželství vstoupí, i správce duchovního, před kterým se to státi má.
§ 82.
Správce duchovní toho místa, kde zasnoubenci v manželství vešli, má také do knihy oddavků své fary zapsati, že se to stalo, a doložiti, který farář jej náměstkem jmenoval; též má farářovi, který jej k tomu zmocnil, v osmi dnech oznámiti, že sňatek manželský byl vykonán.
§ 83.
Z příčin důležitých může se na úřadě zemském za prominutí překážek manželství žádati, jemuž náleží dle povahy okolností s jinými úřady o tom se dohodnouti.
§ 84.
Jde-li o prominutí překážky nějaké, prvé než zasnoubenci v manželství vstoupí, mají sami a svým vlastním jménem za ně žádati. Přijde-li však již pop vykonaném sňatku na jevo nějaká překážka zrušitelná, o které se prve nevědělo, mohou se manželé také skrze svého správce duchovního, jméno své zatajíce, k úřadu zemskému obrátiti, aby jim překážku prominul.
§ 85.
V místech, kde úřadu zemského není, propůjčuje se moc úřadům krajským, by z příčin důležitých druhé a třetí ohlášky promíjely.
§ 86.
Jest-li věc náhlá, může úřad zemský neb úřad krajský ohlášky zcela prominouti, a dokáže-li se, že jest tu blízké nebezpečenství smrti, které průtahu nedopouští, může to učiniti také úřad místní; zasnoubenci však jsou povinni přísahou potvrditi, že o ničem nevědí, co by manželství jejich bylo na překážku.
§ 87.
Všechny tři ohlášky prominuty buďte také tehda, když oddány býti chtějí dvě osoby, o nichž se již dříve vůbec mělo za to, že jsou manželé, však jen když dotčenou přísahu vykonají. V té případnosti může na úřadě zemském za prominutí ohlášek žádati správce duchovní, jména stran zatajiv.
§ 88.
Promine-li se překážka nějaká, která tu byla, když zasnoubenci v manželství vcházeli, budiž před správcem duchovním a dvěma důvěrnými svědky, ohlášek neopakujíc, přivolení k manželství znovu prohlášeno a v knize oddavků poznamenáno, že tato slavnost byla vykonána. Šetřilo-li se tohoto nařízení, pokládáno buď manželství tak, jakoby se hned z počátku platně bylo stalo.
§ 89.
Práva a povinnosti manželů vzcházejí z účelu jich spojení, ze zákona a z úmluv učiněných. Tuto vyměřují se jenom osobní práva manželů; práva k věcem vzcházející ze smluv svadebních, vyměřují se v díle druhém.
§ 90.
Zejména jsou oba manželé rovnou měrou zavázáni, povinnost manželskou konati, věrni sobě býti a slušně spolu zacházeti.
§ 91.
Muž jest hlava rodiny. Jakožto tato hlava má zvláště právo, říditi domácnost; ale také jest povinen, manželku dle mohovitosti své slušně živiti, a ji v každé případnosti zastupovati.
§ 92.
Manželka obdrží jméno mužovo a požívá práv stavu jeho. Ona jest povinna, za manželem do jeho obydlí jíti, jemu v hospodářství a v živnosti dle síly své pomáhati, a pokud pořádek domácí toho žádá, nařízení od něho učiněná nejen sama plniti, ale i k tomu přihlížeti, aby také od jiných byla plněna.
§ 93.
Manželům není dovoleno, svazku manželského, třeba se o to sjednotili, o své újmě zrušiti, nechť by pravili, že manželství jest neplatné, nebo by chtěli manželství rozloučiti, aneb jen se dáti rozvésti.
§ 94.
Neplatnost manželství, jemuž na závadu jest překážka některá, jmenovaná v §§ 56, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 75 a 119, vyšetřováno buď z povinnosti úřadu. V jiných případnostech posečkáno buď, až za to žádati budou ti, kdož manželství, jemuž byla na závadu nějaká překážka, v právech svých byli zkráceni.
§ 95.
Manžel, jenž věděl o omylu v osobě zběhlém, neb o bázni, v kterou druhá strana byla uvedena, nemůže odpírati, že manželství jest platné; aniž to činiti může manžel, který zatajil, že podle §§ 49, 50, 51, 52 a 54 sám o sobě v platné manželství vcházeti nemůže, anebo který klamně předstíral, že mu bylo dáno přivolení k manželství zákonem vyhledávané.
§ 96.
Vůbec jen strana nevinná může žádati, aby smlouva manželská za neplatnou byla prohlášena; kteréhož práva však pozbude, když v manželství setrvá, nabyvši o překážce vědomosti. Vešel-li nezletilý nebo poručenec o své újmě v manželství, může otec nebo poručenstvo jen dotud odpírati, že platné jest, pokud moc otcovská nebo poručenská trvá.
§ 97.
Vyšetřovati a rozhodovati, zdali manželství jest neplatné, přísluší jediné soudu zemskému toho okresu, v kterém manželé řádně bydlejí. Soud zemský pojmenuje buď úřad fiskální, neb jiného rozumného rozšafného muže, aby vyhledav okolnosti manželství hájil, by pravá povaha věci i tehda z povinnosti úřadu se vyšetřila, když se řízení koná k žádosti některé strany.
§ 98.
Může-li překážka býti zdvižena, hleď soud zemský ji zdvihnouti, učině opatření k tomu potřebné a maje strany k tomu, aby se o to usnesly; nebylo-li by však lze toho dovésti, nechť soud zemský nalezne, zdali manželství jest platné.
§ 99.
Vůbec pokládá se za to, že manželství jest platné. Praví-li tedy kdo, že jest tu nějaká překážka, nechať jí úplně dokáže, v čemž ani srovnávající se doznání obou manželů nemá moci důkazu, aniž dopustiti lze, by manželé na to přísahali.
§ 100.
Zvláště když by kdo tvrdil, že tu již prve byla stálá nemohoucnost, konati povinnost manželskou, a že tu jest posud, budiž důkaz veden skrze znalce, totiž skrze lékaře a ranhojiče zkušené, a podle okolností i skrze báby.
§ 101.
Nemůže-li se s jistotou určiti, zdali nemohoucnost jest stálá nebo jen dočasná, jest manželům ještě rok spolu bydleti; pakli by nemohoucnost po ten čas trvala, budiž manželství prohlášeno za neplatné.
§ 102.
Přijde-li z líčení rozepře o platnost manželství na jevo, že jedna strana, nebo že obě strany o překážce manželství prve věděly, a že zúmyslně ji zatajily; hleděno buď k těm, kdož jsou tím vinni, trestem v zákoně o těžkých policejních přestupcích vyměřeným. Jest-li jedna strana bez viny, může žádati nahrazení škody. Byly-li konečně v takovém manželství zplozeny děti, pečováno buď o ně dle pravidel, daných v kapitole o povinnostech rodičů.
§ 103.
Usnesou-li se oba manželé o to, aby byli rozvedeni, a shodnou-li se o výjimky v příčině toho, nechť jim to soud povolí s opatrností níže tuto položenou.
§ 104.
Nejprve mají manželé faráři svému oznámiti úmysl svůj, že se chtějí dáti rozvésti, a zároveň příčiny toho. Farář povinen jest, manželům slavný slib o sňatku učiněný připomenouti a škodlivé účinky, které rozvedení s sebou přináší, důtklivě jim na srdce vložiti. Toto přimlouvání má farář po třikráte v rozličný čas opakovati. Nemělo-li by to účinku, má stranám písemné vysvědčení dáti, že při žádosti své, aby byly rozvedeny, trvají, ač jim o to po třikráte bylo přimlouváno.
§ 105.
Oba manželé, vysvědčení toto přiložíce, mají žádost za rozvedení k svému řádnému soudu podati. Soud má je osobně odeslati, a když před ním potvrdí, že jak co se týče rozvedení, tak i výminek v příčině jmění a výživy, se shodují, má k rozvedení žádanému, nepouštěje se v další vyšetřování, povoliti a že k němu povolil, v soudních spisech zaznamenati. Jsou-li tu děti, pečuj soud o ně podle toho, co nařízeno v kapitole následující.
§ 106.
Jest-li manžel nezletilý nebo pod poručenstvím aneb opatrovnictvím postaven, může sice sám o sobě k rozvedení přivoliti; k usnesení však o jmění manželů a o výživu, jakož i o zaopatření dětí, potřebí jest, aby přivolil zástupce zákonem zřízený a soud poručenský.
§ 107.
Nechce-li jedna strana k rozvedení přivoliti, a má-li strana druhá spravedlivé příčiny o rozvedení usilovati; tehdy jim má farář o to i v této případnosti napřed v dobrotě přimlouvati. Bylo-li to nadarmo, nebo zdráhá-li se strana obviněná k faráři jíti, budiž žádost s vysvědčením farářovým a důkazy náležitými podána řádnému soudu, který tu věc z povinnosti vyšetří a nález učiní. Byla-li by strana některá v nebezpečenství uvedena, může jí soudce i ještě dříve, než věc rozsoudí, zvláštní slušné obydlí povoliti.
§ 108.
Jest-li činiti o rozvedení, za které žádáno bylo bez přivolení druhého manžela, a vzejde-li spor o to, jak se má jmění rozděliti, aneb jak se mají děti zaopatřiti, spravovati se jest dle nařízení, které dáno níže v § 117 v příčině rozloučení manželství.
§ 109.
Z příčin důležitých tuto položených může se nalézti, aby manželé byli rozvedeni: Když obžalovaný byl cizoložstvím nebo zločinem nějakým vinen nalezen; když manžela žalujícího zlomyslně opustil, nebo nepořádný život vedl, čímž patrná část jmění manžela žalujícího nebo mravopočestnost rodiny přišly v nebezpečenství; pak když manželu žalujícímu nebezpečné úklady o život nebo o zdraví činil, krutě s ním nakládal, nebo, podle postavení osob, když mu velmi citelně několikrát ublížil, anebo když má nějakou trvalou vadu na těle, při níž jest nebezpečenství nákazy.
§ 110.
Manželé rozvedení mohou se opět spojiti; když to však učiní, jsou povinni, řádnému soudu to oznámiti. Chtějí-li manželé, takto se spojivše, zase se dáti rozvésti, jest se jim ve všem zachovati tak, jak nařízeno o prvním rozvedení.
§ 111.
Svazek platného manželství osob katolických rozvázán býti může jen smrtí jednoho z manželů. Taktéž nerozlučný jest svazek manželský, když i jen jedna strana, vstupujíc v manželství, vyznávala náboženství katolické.
§ 112.
Jestliže by některý z manželů byl nepřítomen po čas, který jest v § 24 ustanoven ku prohlášení za mrtvého, tedy pouhé projití tohoto času nedává druhému manželovi již práva, aby manželství měl za rozvázané a vešel v manželství nové; jsou-li však při této nepřítomnosti takové okolnosti, že není pochyby, že manžel nepřítomný zemřel, tedy se může u zemského soudu toho okrsku, v kterém manžel zanechaný bydlí, žádati za prohlášení, že manžel nepřítomný za mrtvého se pokládá a manželství že jest rozloučeno.
§ 113.
K této žádosti zřídí se kurátor, aby nepřítomného vyhledal, vydá se edikt na celý rok, vloží se třikrát do novin veřejných, dle okolností i do cizozemských, a nepřítomný vyzve se v něm, aby v tom čase k soudu se dostavil, anebo jinak mu věděti dal, že jest na živě, sice že bude za mrtvého prohlášen.
§ 114.
Projde-li tento čas bez účinku, ustanoví se k opětné žádosti manžela zanechaného úřad fiskální nebo jiný muž počestný a věcí znalý pro obhajování svazku manželského, a po skončeném řízení nález se učiní, zdali se k žádosti povoluje čili nic. Povolí-li se k ní, nebudiž to žádajícímu hned oznamováno, nébrž prostředkem vrchního soudu k nejvyššímu rozhodnutí předloženo.
§ 115.
Vyznavačům nekatolického náboženství křesťanského dovoluje zákon, že mohou podle učení náboženství svého z příčin důležitých žádati, aby bylo manželství jejich rozloučeno. Příčiny takové jsou: Když by se manžel dopustil cizoložství nebo nějakého zločinu, pro který by nejméně na pět let do žaláře byl odsouzen; když by manžel manžela zlomyslně opustil, a nevědělo-li by se, kde se zdržuje, když by k veřejnému soudnímu předvolání do roka nepřišel; úklady nebezpečné o život neb o zdraví; opětné kruté nakládání; nepřemožitelná nechuť, pro kterou oba manželé za rozloučení manželství žádají, v této případnosti však nebudiž hned povolováno, aby manželství bylo rozloučeno, nébrž manželé buďte nejprv na zkoušku rozvedeni, a to podle povahy okolností i několikráte. Vůbec spravovati se jest v každé této případnosti dle toho, co nařízeno o vyšetřování a uvažování platnosti nebo neplatnosti manželství.
§ 116.
Manželovi nekatolickému zákonem se dopouští, z příčin jmenovaných za rozloučení manželství žádati, třeba by druhý manžel byl se přiznal k náboženství katolickému.
§ 117.
Vzejde-li při rozlučování manželství rozepře nějaká, vztahující se ke smlouvě jinaké, k oddělení majetnosti, k výživě dětí nebo k nějaké jiné pohledávce strany jedné i druhé, hleď řádný soudce vždy nejprve přátelsky ji porovnati. Nechtějí-li se však strany porovnati, poukaž je k řádnému řízení, a rozsuď pak dle toho, co nařízeno v kapitole o smlouvách svadebních, zatím však vyměř manželce a dětem slušnou výživu.
§ 118.
Chtějí-li se manželé rozloučení zase sníti, budiž takové snětí za nové manželství pokládáno a od manželů, když v ně vcházejí, všech slavností šetřeno, jichž dle zákona k platnosti smlouvy manželské potřebí.
§ 119.
Manželům rozloučeným vůbec dovoleno jest, opět se sníti; však s těmi, kdož podle důkazů při rozloučení manželství předložených cizoložstvím, popouzením neb jiným trestuhodným způsobem k rozloučení příčinu dali, v platné manželství vejíti nelze.
§ 120.
Bylo-li manželství za neplatné prohlášeno, rozloučeno nebo smrtí mužovou rozvázáno, nemůže žena, jsouc těhotna, prve než slehne, a vzejde-li o její těhotnosti pochybnost, prve než projde šest měsíců, znovu v manželství vejíti; jestliže by však podle okolností nebo podle svědectví znalcův se nepodobalo, že by byla těhotna, tehdy může po třech měsících v hlavním městě úřad zemský, a na venkově úřad krajský dispensaci uděliti.
§ 121.
Nešetřilo-li se tohoto nařízení, není manželství proto neplatné, avšak žena pozbude toho, co jí muž předešlý smlouvami svadebními, smlouvou dědičnou, poslední vůlí aneb usnesením při rozloučení manželství byl pojistil; muž pak, s kterým taková žena v druhé manželství vejde, nemůže žádati, aby manželství bylo prohlášeno za neplatné, čehož by jinak dle § 58 žádati mohl, a oba manželé budou dle okolností přiměřeně potrestáni. Narodí-li se v takovém manželství dítě, a jest-li alespoň pochybno, zdali není od předešlého muže zplozeno, zřízen mu budiž pro obhájení jeho práv kurátor.
§ 122.
Když se nálezem vyřkne, že manželství jest neplatné, nebo že jest rozloučeno, budiž to v knize sňatků tu, kde sňatek jest zapsán, poznamenáno, a k tomu konci budiž to od soudu, u něhož se přelíčení o neplatnosti neb o rozloučení manželství konalo, tomu úřadu oznámeno, jemuž náleží o to péči míti, aby knihy sňatků správně byly vedeny.
§ 123.
Co židů se týče, mají za příčinou jejich náboženství průchod nařízení zvláštní níže položená, od obecného práva manželského, v této kapitole obsaženého rozdílná.
§ 124.
zrušen
§ 125.
Překážku manželství, pocházející z příbuzenství, vztahuje se u pobočných příbuzných při židech toliko k manželství mezi bratrem a sestrou, mezi sestrou a synem nebo vnukem bratra jejího neb její sestry; překážka manželství, pocházející ze švakrovství, vztahuje se však jenom k těmto osobám: Když se manželství rozváže, není muži dovoleno, ani s příbuznou ženy své v pokolení vzestupném a sestupném, ani se sestrou ženy své; ženě pak není dovoleno, ani s příbuzným muže svého v pokolení vzestupném a sestupném, ani s bratrem muže svého, ani se synem nebo vnukem z bratra nebo ze sestry muže svého v manželství vcházeti.
§ 126.
Ohlašování manželství židovských díti se má v synagoze nebo v společné modlitebnici; kde však modlitebnice není, má místní úřad manželství ohlásiti v hlavní a zvláštní obci, do které jeden i druhý zasnoubenec jsou zapsáni, a to po tři dni sobotní nebo sváteční po sobě následující, zachovajíc v tom nařízení, daných v §§ 70 - 73. Prominutí ohlášek dojíti lze dle toho, co nařízeno v §§ 83 - 88.
§ 127.
Oddavky vykonati se mají u přítomnosti dvou svědků od rabína nebo učitele náboženství obce hlavní jednoho neb druhého zasnoubence, když byli náležitá vysvědčení předložili. Rabín neb učitel náboženství může také rabína neb učitele náboženství jiné obce k oddavkům na místě svém ustanoviti.
§ 128.
Řádný rabín neb učitel náboženství má do knihy sňatků dle toho, jak v §§ 80 - 82 vyměřeno, v zemském jazyku zapsati, že oddavky byly vykonány, má vysvědčení náležitá od zasnoubenců předložená číslem řadovým, pod kterým oddaní v knize sňatků jsou zapsáni, poznamenati a k této knize připojiti.
§ 129.
Manželství židovské, v které by někdo vešel opominuv to, co v zákonech nařízeno, jest neplatné.
§ 130.
Zasnoubenci, neb rabínové a učitelé náboženství, kteří by dotčeným zákonům na odpor činili, jakož i ti, kteří by, nejsouce řádně k tomu zřízeni, někoho oddali, budou podle § 252 druhého dílu zákona trestního potrestáni.
§ 131.
Rabínové neb učitelé náboženství, kteří by knih sňatků nevedli tak, jak zákon nařizuje, buďte přiměřenou pokutou peněžitou nebo trestem na těle potrestáni, s úřadu svého sesazeni a navždy za nezpůsobilé k němu prohlášeni.
§ 132.
Jde-li o rozvedení, platí i o manželích židovských, co o tom vůbec nařízeno; mají se tedy také k rabínovi nebo k učiteli náboženství obrátiti, a rabín neb učitel má se zachovati dle toho, co svrchu (v §§ 104 - 110) vyměřeno.
§ 133.
Platné manželství židovské může se rozloučiti, když obě strany obapolně v to svolí, a muž ženě list zapuzení dá; avšak manželé, chtějíce se rozloučiti, mají nejprve u svého rabína neb učitele náboženství se hlásiti, rabín neb učitel má důtklivým přimlouváním o to se přičiniti, aby se opět spojili, a jen tehda, kdyžby přičinění jeho bylo bez účinku, má jim vydati vysvědčení písemné, že povinnosti své dosti učinil, ale přes všechno vynasnažení od předsevzetí jich odvrátiti nemohl.
§ 134.
S tímto vysvědčením mají oba manželé jíti k soudu zemskému toho okrsku, v kterém bydlejí. Shledá-li soud zemský z okolností, že jest ještě nějaká naděje, že by se zase spojili, má manžely na měsíc nebo na dva k čekání odkázati, a nemá hned k rozvedení svolovati. Pak-li by i to bylo bez účinku, nebo by hned z počátku nebylo naděje, že se zase spojí, má soud zemský povoliti, aby muž ženě list zapuzení dal, a kdyžby obě strany znovu před soudem se prohlásily, že v to svolují a list zapuzení dáti a přijmouti chtějí, budiž list zapuzení za právně platný pokládán a manželství tím buď rozvázáno.
§ 135.
Dopustila-li se manželka cizoložstva, a dokáže-li se to, má muž právo, i mimo vůli její listem zapuzení od sebe ji propustiti. Žaloba pak na manželku učiněná, aby manželství bylo rozloučeno, má se k soudu zemskému toho okrsku, v kterém manželé řádně bydlejí, podati, a jako v každé jiné rozepři v tom předsejíti.
§ 136.
Přejde-li některý manžel židovský k náboženství křesťanskému, manželství se tím nerozvazuje, může se však z příčin výše (v §§ 133 - 135) jmenovaných rozvázati.
KAPITOLA TŘETÍ.
O právech rodičů a dětí.
§ 137.
Když se z manželství narodí děti, počíná se nový svazek právní; zakládajíť se tím práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi manželskými.
§ 138.
Porodí-li manželka dítě v sedmém měsíci po tom, když vstoupila v manželství, nebo v desátém měsíci po tom, když jí muž zemřel aneb svazek manželský úplně byl rozvázán, pokládá se za to, že dítě takové zplozeno jest v manželství.
§ 139.
Rodičové jsou vůbec povinni, děti své v manželství zrozené vychovávati, to jest: o život a zdraví jejich pečovati, slušnou výživu jim dávati, jejich síly těla i ducha vzdělávati a vyučováním v náboženství a v užitečných vědomostech základ k budoucímu štěstí jich klásti.
§ 140.
V kterém náboženství se má vychovávati dítě, jehož rodičové se u vyznání náboženském nesrovnávají, a v kterém věku má právo, jiné náboženství vyznávati nežli to, v kterém bylo vychováno, nařízeno jest v zákonech politických.
§ 141.
Otec zvláště jest povinen o výživu dětí pečovati, pokud samy vyživiti se nemohou. Opatrovati je na těle i na zdraví, povinna jest obzvláště matka.
§ 142.
Byli-li manželé rozvedeni nebo naprosto rozloučeni, a neshodli-li se, kdo z nich má o vychování dětí pečovati, má soud k tomu přihlížeti, rozepře právní v tom nedopouštěje, aby děti mužského pohlaví až do konce čtvrtého roku, děti pak ženského pohlaví až do konce sedmého roku matkou byly opatrovány a vychovávány, ač nevidí-li se z příčin hodných, zřejmých zvláště z toho, proč manželé byli rozvedeni nebo rozloučeni, toho potřeba, aby se jiné opatření učinilo. Náklad na vychování vésti povinen jest otec.
§ 143.
Jest-li otec nemajetný, má předkem matka o výživu dětí pečovati, a zemře-li otec, má vůbec o jich vychování péči míti. Není-li již ani matky na živě, aneb jest-li matka nemajetná, padá tato péče na rodiče otcovy, a po rodičích otcových na rodiče matčiny.
§ 144.
Rodičové mají právo, vše, cokoli děti činí, společným umluvením říditi; děti pak jsou povinny, uctivost a poslušenství jim prokazovati.
§ 145.
Rodiče mohou děti, kterých pohřešují, hledati, uběhlých nazpět žádati a na útěku jsoucích pomoci úřadu nazpět přiváděti; též mají právo, děti nemravné, neposlušné aneb ty, ježto domácí pořádek a pokoj ruší, kárati, však ne příliš a tak, aby jim neuškodili na zdraví.
§ 146.
Děti obdrží jméno otce svého, jeho erb a všeliká jiná práva jeho rodu a stavu, která nejsou pouze osobní.
§ 147.
Práva, která příslušejí zvláště otci jakožto hlavě rodiny, jsou mocí otcovskou.
§ 148.
Otec může dítě své, pokud jest nedospělé, k tomu stavu vychovávati, který se mu vidí býti příhodným; předložilo-li však dítě, došedši dospělosti, otci svému, že má chuť k povolání jinému, ježto se s náklonností a schopnostmi jeho více srovnává, a bylo-li to bez úspěchu, tehdy může žádost svou na řádný soud vznésti, kterýž o tom z moci úřadu nález učiní, zření maje k stavu, ke jmění a k námitkám otcovým.
§ 149.
To, čeho děti jakýmkoli způsobem dle zákona nabudou, jest jejich vlastnictvím; pokud však jsou pod mocí otcovskou, přísluší otci jmění jejich spravovati. Toliko kdyžby otec ke správě jmění byl neschopen, anebo když by ti, kteří jeho dětem jmění dali, jej ze správy vyloučili, pojmenuje soud správce jiného.
§ 150.
Pokud příjmy z jmění postačují, budiž z nich náklad na vychování zapravován. Přebude-li co, buď to pod úrok uloženo, a každý rok budiž z toho počet činěn. Jen kdyžby přebylo málo, mohou se otci počty prominouti, a na vůli mu zůstaviti, jak s tím, co přebylo, chce naložiti. Povolí-li ten, od něhož dítě jmění má, otci, aby požitků z něho požíval, zavazeny jsou nicméně příjmy za to, by dítě dle stavu svého z nich bylo vyživováno, a otcovi věřitelé nemohou k nim na újmu dítěte sáhnouti.
§ 151.
Tím, čeho dítě, třebas nezletilé, když však není u rodičů na výživě, pilností svou nabude, může samo vládnouti, taktéž i věcmi, které se mu, když dojde dospělosti, k užívání odevzdají.
§ 152.
Děti pod mocí otcovskou postavené nemohou bez přivolení otcova, výslovně neb mlčky daného, v platné závazky vcházeti. Vešly-li by v nějaký závazek takový, platí o něm vůbec to, co v kapitole následující vyměřeno o závazcích, v které vejdou osoby nezletilé pod poručenstvím postavené. Otec také povinen jest nezletilé děti své zastupovati.
§ 153.
Čeho šetřiti jest, aby osoba nezletilá mohla v platné manželství vejíti, nařízeno v kapitole předešlé (§ 49 a násl.)
§ 154.
To, co rodiče na vychování dětí vynaloží, nedává jim práva k majetnosti, kteréž děti později nabudou. Upadnou-li však rodiče v nouzi, jsou děti povinny, slušně je vyživovati.
§ 155.
Děti mimo manželství zrozené nemají týchž práv jako děti zrozené v manželství. Bylo-li dítě sice od manželky zrozeno, však dříve nebo později času pořádného, vyměřeného výše (§ 138) dle toho, kdy sňatek manželský byl vykonán nebo kdy manželství bylo rozvázáno, pokládá se dle práva za to, že takové dítě narozeno jest mimo manželství.
§ 156.
Narodí-li se však dítě před pořádným časem, má toto právní domnění průchod teprv tehda, když muž, který do sňatku o těhotnosti nevěděl, nejdéle ve třech měsících od té chvíle, co o narození dítěte byl zpraven, otcovství před soudem odpíral.
§ 157.
Odpírá-li muž v této lhůtě před soudem, že porod časnější nebo pozdější jest pořádný, může se opak toho dokázati jediné skrze muže v umění zběhlé, kteří, vyšetřivše bedlivě povahu dítěte i matky, příčinu té neobyčejné případnosti zřejmě vysvětlí.
§ 158.
Dovozuje-li muž, že dítě od manželky jeho v pořádném čase zrozené není jeho, má nejdéle ve třech měsících od té chvíle, co o tom byl zpraven, odpírati, že dítě v manželství jest zplozeno, a má proti kurátorovi k tomu konci zřízenému, aby zplození manželského obhájil, dokázati, že není možné, aby dítě bylo od něho zplozeno. Není-li tu jiných příčin, nemůže dítě pozbýti práv, kteráž pořádné narození s sebou přináší, ani kdyby matka cizoložství se dopustila, ani kdyby pravila, že dítě její jest mimo manželství zplozeno.
§ 159.
Zemře-li muž dříve toho času, v kterém mu dovoleno odpírati, že dítě v manželství jest zplozeno, mohou tomu ve třech měsících od smrti mužovy z příčiny výše položené odpírati také dědicové jeho, jimž by se v právech újma stala.
§ 160.
Děti, které zplozeny jsou sice v manželství neplatném, ale ne v takovém, jemuž by vadily překážky v §§ 62 - 64 jmenované, pokládány buďte za děti manželské, když se překážka manželství potomně zdvihne, anebo když alespoň jeden z rodičů může prokázati, že bez viny své o překážce manželství nevěděl; v této případnosti však nemohou takové děti toho jmění dojíti, které dle nařízení rodinných potomkům z manželství pošlým zvláště zůstaveno jest.
§ 161.
Děti mimo manželství zrozené, které pozdějším sňatkem rodičů v rodinu vešly, počítají se i s potomstvem za děti manželské; toliko že dětem řádným mezi tím v manželství zplozeným ani práva prvorozenství ani jiných práv již nabytých odpírati nemohou.
§ 162.
Že dítě se narodilo mimo manželství, nemůže mu býti ani na újmu občanské vážnosti ani budoucího zaopatření. K tomu konci netřeba tedy zvláštní milosti zeměpána, kterouž by se dítě takové prohlásilo za manželské. Jenom rodiče, chtějíce, aby dítě takové jako dítě manželské nabylo předností stavu jejich anebo práva k jmění zpupnému, mohou za takovou milost žádati. K jiným údům rodiny tato milost se nevztahuje.
§ 163.
O kom se tím způsobem, jak v řádu soudním nařízeno, prokáže, že s matkou dítěte obcoval v takovém čase, od kterého až do jejího slehnutí neprošlo méně šesti ani více desíti měsíců; anebo kdo se k tomu třeba jen kromě soudu přizná, o tom pokládá se, že dítě zplodil.
§ 164.
Pojmenovala-li matka otce a bylo-li pak jméno otcovo do knihy křtů nebo porodů zapsáno, jest takové zapsání úplným důkazem jen tehda, když se stalo, jakož zákon nařizuje, s přivolením otcovým, a když správce duchovní a kmotr to vysvědčí, doloživše, že otce osobně znají.
§ 165.
Děti mimo manželství zrozené nepožívají vůbec ani práv rodiny ani práv příbuzenstva; nemají práva ani ke jménu rodiny otcovy, ani ke šlechtictví, ani k erbu nebo k jiným přednostem rodičů; nébrž mají toliko jméno rodu matčina.
§ 166.
Avšak i dítě mimo manželství zrozené má právo, žádati na rodičích, aby je podle jmění svého vyživovali, vychovali a zaopatřili; práva rodičů pak k němu vztahují se dotud, pokud toho účel vychování vyhledává. Jinak dítě mimo manželství zrozené není pod vlastní mocí otcovskou zploditele svého, nébrž zastupováno bývá poručníkem.
§ 167.
Vyživovati dítě mimo manželství zrozené nejprve povinen jest otec; není-li však otec s to, aby je živil, připadne ta povinnost na matku.
§ 168.
Pokud matka své dítě mimo manželství zrozené, podle budoucího povolání jeho, chce sama vychovávati a může to činiti, nemá otec práva, jí ho odjímati; ale jest povinen, náklad na výživu zapravovati.
§ 169.
Bylo-li by se však obávati, že vychováváním matčiným blaho dítěte škodu vezme, jest otec povinen, dítě od matky vzíti, a buď u sebe anebo na jiném bezpečném a slušném místě je chovati.
§ 170.
Rodičové mohou se mezi sebou o to smluviti, jak chtějí dítě mimo manželství zrozené živiti, vychovati a zaopatřiti; ale úmluva taková nemůže býti právům dítěte na újmu.
§ 171.
Povinnost, děti mimo manželství zrozené vyživovati a zaopatřiti, přenáší se jako jiný dluh na dědice rodičů.
§ 172.
Moc otcovská přestává, jakmile dítě zletilosti dojde, leč by soud z příčiny spravedlivé k žádosti otcově povolil, aby se dále prodloužila, a takové povolení veřejně bylo vyhlášeno.
§ 173.
Příčiny spravedlivé, z kterých se žádati může, aby soud moc otcovskou prodloužil, jsou tyto: Když dítě, ačkoli jest zletilé, pro vady těla nebo mysli není s to, aby se samo živilo neb o záležitosti své pečovalo; nebo když dítě, jsouc nezletilé, ve velké dluhy se zapletlo, nebo takových přečinů se dopustilo, pro kteréž je i dále pod bedlivým dohledem otcovým držeti potřebí.
§ 174.
Děti, i nedokonavše ještě roku čtyřiadvacátého, mohou moci otcovské prosty býti, když je otec s přivolením soudu výslovně propustí; anebo když synu dvacetiletému dovolí, by vedl svou vlastní domácnost.
§ 175.
Vdá-li se dcera nezletilá, přijde sice osobou svou pod moc mužovu (§§ 91 a 92); co se však dotýče jmění, má otec až do zletilosti její práva i povinnosti kurátorské. Zemře-li muž, pokud jest nezletilá, vrátí se pod moc otcovskou.
§ 176.
Pozbyl-li otec zdravého rozumu, byl-li za marnotratníka prohlášen; nebo pro nějaký zločin na déle než na rok za trest do vězení odsouzen; vystěhoval-li se o své újmě ze země; anebo nebyl-li déle roku v místě, nedav věděti, kde se zdržuje, tehda moc otcovská přestává a zřídí se poručník; pominou-li však tyto překážky, tedy otec zase práv svých nabude.
§ 177.
Otec, který by dětí svých naprosto neživil a vychování jich zcela zanedbal, pozbude moci otcovské navždy.
§ 178.
Jestliže by otec, moci své zle užívaje, dítěti v právech ubližoval anebo povinností s mocí otcovskou spojených nekonal, může netoliko dítě samo, nébrž i každý, kdož by toho vědomost měl, zvláště pak nejbližší příbuzní jeho na soudu pomoci žádati. Soud to má vyšetřiti a podle okolností opatření učiniti.
§ 179.
Ti, kdož slavným slibem se nezavázali, že zůstanou svobodni, a nemají vlastních dětí v manželství zrozených, mohou jiné za vlastní přijmouti; ten, kdo někoho za vlastního přijme, slove zvolitel neb zvolitelkyně; kdo za vlastního byl přijat, slove zvolenec.
§ 180.
Zvolitel neb zvolitelkyně má míti přes padesáte let; zvolenec pak má býti alespoň o osmnácte let mladší než jeho zvolitelé.
§ 181.
Jest-li dítě nezletilé, může jen s přivolením řádného otce za vlastní přijato býti, anebo nebylo-li by tu otce, jen s přivolením matky, poručníka a soudu. I také když jest dítě zletilé, ale řádný otec jeho ještě jest na živě, potřebí k tomu přivolení otcova. Odepře-li se přivolení bez dostatečné příčiny, může se na to před řádným soudcem stížnost vésti. Byl-li kdo s náležitým přivolením za vlastního přijet, oznámeno to budiž úřadu zemskému pro potvrzení, a soudu, pod který zvolitelé i dítě zvolené příslušejí, pro zapsání do spisů soudních.
§ 182.
Když někdo byl za vlastního přijat, jest toho podstatný, právní účinek tento: Za vlastního přijatý obdrží jméno zvolitele nebo jméno rodu zvolitelkyně; zároveň však podrží předešlé jméno rodiny své i šlechtictví rodinné, má-li jaké. Chtějí-li zvolitelé, aby jejich vlastní šlechtictví a erb na zvolence se přenesly, potřebí k tomu povolení zeměpána.
§ 183.
Mezi zvoliteli a dítětem zvoleným i jeho potomky mají táž práva průchod jako mezi rodiči a dětmi z manželství zrozenými, ač nenařizuje-li zákon ničeho jiného. Zvolitel bere na sebe moc otcovskou. K ostatním údům rodiny zvolitelů svazek mezi zvoliteli a zvolencem se nevztahuje; avšak zvolenec nepozbývá ani práv své vlastní rodiny.
§ 184.
Práva mezi zvoliteli a dětmi zvolenými mohou se smlouvou jinak vyměřiti, pokud se tím účinku podstatného v § 182 připomenutého, jejž má přijmutí někoho za vlastního, v ničem nemění a nikomu jinému v právech neubližuje.
§ 185.
Svazek právní mezi zvoliteli a zvolencem, pokud zvolenec jest nezletilý, zdvihnouti se může jediné s přivolením zástupců zvolence nezletilého a soudu. Pomine-li svazek právní mezi zvolitelem a zvoleným, přijde zvolenec nezletilý zase pod moc řádného otce.
§ 186.
Práv a závazků, které mají zvolitelé a děti zvolené, nelze vztahovati k dětem, které se berou jen ve schovanství. Ve schovanství může děti bráti každý; má-li se však o to učiniti smlouva, a mají-li skrze ni schovanec neb schovanka v právech svých ztenčeni anebo zvláštními závazky stíženi býti, potřebí, aby soud ji potvrdil. Nahrazení nákladu na schovance učiněného chovatelé žádati nemohou.
KAPITOLA ČTVRTÁ.
O poručenství a opatrovnictví.
§ 187.
Kdo nepožívá péče otcovské a jest ještě nezletilý, anebo z jiné příčiny záležitostí svých sám opatrovati nemůže, tomu propůjčují zákony ochrany zvláštní skrze poručníka nebo skrze opatrovníka čili kurátora.
§ 188.
Poručník má zvláště o osobu nezletilého péči míti, ale zároveň také jmění jeho spravovati. Opatrovníka jest potřebí, aby spravoval záležitosti těch, kteří o ně z jiné příčiny, nežli pro nezletilost, sami pečovati nemohou.
§ 189.
Když nastane potřeba, aby se nezletilému, nechť je zrozen v manželství nebo mimo manželství, zřídil poručník, jsou příbuzní nezletilého nebo jiné osoby v blízkém svazku k němu postavené pod přiměřenou pokutou zavázáni oznámiti to soudu, pod jehož mocí nezletilý postaven jest. Také úřadové političtí, představení obcí, světští i duchovní, mají k tomu přihlížeti, aby soud o tom vědomosti došel.
§ 190.
Jakmile soud o tom vědomosti dojde, má z úřední povinnosti způsobilého poručníka zříditi.
§ 191.
K poručenství vůbec nezpůsobilí jsou, kdož pro nezletilost, pro vady těla neb ducha, anebo z jiných příčin svých vlastních věcí spravovati nemohou; kdož zločinem vinni byli nalezeni, nebo do nichž se nelze nadíti, že by sirotka slušně vychovali anebo jmění jeho užitečně spravovali.
§ 192.
Také osobám pohlaví ženského, řeholníkům a obyvatelům cizích zemí nebudiž kromě zvláštních případností (§ 198) poručenství svěřováno.
§ 193.
K jistému poručenství nebuďtež připouštěni ti, o nichž se otec výslovně pronesl, že jich za poručníka nechce; ani ti, kteří s rodiči nezletilého anebo s nezletilcem samým, jakož známo, v nepřátelství živi byli, anebo kteří s nezletilým buď již v rozepři zapleteni jsou, nebo by v ni pro nějaký dluh posud nezapravený zapleteni býti mohli.
§ 194.
Ti, kdož v té zemi, ku které nezletilý pod soud přísluší, buď naprosto se nezdružují, nebo alespoň déle roku z potřeby nevyhnutelné mimo ni se zdržují, nebuďte vůbec za poručníky zřizováni.
§ 195.
Mimo vůli svou nemohou k poručenství přidržováni býti: duchovní světští, vojáci skutečnou službu konající a úředníci veřejní; ani ti, jimž jest šedesát let; jimž o patero dítek nebo vnuků pečovati náleží; nebo kteří již spravují buď jedno obtížné poručenství nebo troje menší.
§ 196.
Předkem a nejprvé náleží poručníkem býti tomu, koho k tomu povolal otec, ač není-li mu na závadu překážka některá §§ 191 - 194 jmenovaná.
§ 197.
Určila-li matka nebo kdo jiný nezletilému podíl dědičný a jmenovala-li zároveň poručníka, budiž takový poručník jen opatrovníkem pozůstaveného jmění.
§ 198.
Nejmenoval-li otec poručníka, nebo jmenoval-li poručníka nezpůsobilého, svěřeno buď poručenství nejprve dědovi se strany otcovské, pak matce, potom bábě se strany otcovské, konečně některému jinému příbuznému, totiž tomu, který jsa pohlaví mužského, jest nejbližší, anebo jest-li tu několik stejně blízkých příbuzných, tomu, který jest věkem starší.
§ 199.
Nemohlo-li by se poručenství tímto způsobem zříditi, přísluší soudu, by dle vůle své poručníka jmenoval, prohlédaje v tom ke způsobilosti, k stavu, k jmění a usedlosti.
§ 200.
Soud poručenský má každému jmenovanému poručníkovi, nechť jest ten neb onen, ihned naříditi, aby poručenství přijal. Poručník, byť i svou osobou slušel pod soud jiný, povinen jest poručenství přijmouti.
§ 201.
Má-li ten, koho soud k poručenství povolal, za to, že se k tomu úřadu nehodí, anebo že jest ho dle zákona zproštěn, obrať se ve čtrnácti dnech od té chvíle, co mu nařízení soudem vydané bylo oznámeno, k soudu poručenskému, anebo není-li mu osobou svou poddán, k osobnímu soudu svému, a soud tento předlož důvody jeho, připojiv k nim své dobré zdání, soudu poručenskému, aby v tom rozhodl.
§ 202.
Kdo zatají, že jest k poručenství neschopen, práv jest ze škody, která nezletilému z toho vzejde, i z užitku, který ho ujde, a taktéž práv jest z toho soud, který vědomě zřídí poručníka po zákonu nezpůsobilého.
§ 203.
Takové odpovídání uvaluje na sebe i ten, kdož bez podstatné příčiny poručenství na se přijmouti se zdráhá; a kromě toho budiž příhodnými prostředky k tomu přidržen, aby je na se přijal.
§ 204.
Poručník může se v úřad poručenský uvázati jen tehda, když od náležitého soudu rozkaz k tomu obdrží. Kdo by se v poručenství o své újmě vetřel, povinen bude nezletilému všechnu škodu tím vzešlou nahraditi.
§ 205.
Každý poručník, kromě děda, matky a báby, povinen jest, rukou dáním slíbiti: že chce nezletilého k počestnosti, bázni Boží a ke cnosti vésti, z něho dle jeho stavu občana užitečného vychovati, jej před soudem a kromě soudu zastupovati, jmění jeho věrně a pilně spravovati a ve všem tak se zachovati, jak zákon nařizuje.
§ 206.
Poručníkovi takto v závazek vzatému budiž od soudu řádný list na to vydán, aby byl v poručenství ověřen a mohl se, kde by toho bylo třeba, vysvědčiti. Vezme-li na sebe poručenství děd, matka nebo bába, budiž jim podobný list dodán, a co jiní poručníci slibují, do něho vepsáno.
§ 207.
Každý soud poručenský povinen jest, tak řečenou knihu poručenskou čili sirotčí vésti. Do této knihy zapsáno buď jméno, příjmení, věk nezletilých a všechno to, co po všechen čas od počátku až do skončení poručenství důležitého se přihodí.
§ 208.
V této knize budiž i ke všelikým dokladům poukázáno, a to tak, aby nejen soud, ale potomně i sirotci, došedše let svých, ve všechno, co by jim věděti bylo užitečno, ve způsobě víry hodné mohli nahlédnouti.
§ 209.
Jakož poručník od otce jmenovaný povinen jest, nejen o osobu nezletilého, nébrž i o jeho jmění pečovati; taktéž pokládá se za to, když otec někoho ustanovil opatrovníkem jmění, že mu chtěl zároveň dohled k osobě svěřiti. Nejmenoval-li však otec poručníka všem dětem, aneb opatrovníka ke správě všeho jmění, tehdy má soud ostatním dětem zříditi poručníka nebo ke spravování ostatní části jmění opatrovníka.
§ 210.
Bylo-li jmenováno několik poručníků, mohou sice jmění nezletilého spravovati společně nebo po částech. Spravují-li je však společně, anebo rozdělí-li spravování mezi sebou bez přivolení soudu, tehdy práv jest každý z nich ze vší škody, která by nezletilému tím vzešla. Pokaždé má to soud též tak zaříditi, aby o osobu nezletilého pečoval a hlavní správu vedl poručník jen jeden.
§ 211.
Vezme-li na se poručenství matka nebo bába, budiž jí přidám spoluporučník. Když se volí, hleděno buď nejprve k tomu, o kom se otec pronesl, pak k tomu, koho navrhuje poručnice, a konečně k příbuzným nezletilého.
§ 212.
Také spoluporučník má od soudu ověřovací list obdržeti a slíbiti, že chce k dobrému nezletilého napomáhati, za kterouž příčinou má poručnici radou nápomocen býti. Znamenal-li by nějaké nedostatky důležité, má je hleděti napraviti a potřeba-li soudu poručenskému to oznámiti.
§ 213.
Jiná podstatná povinnost spoluporučníkova jest, aby žádosti poručnice spolupodepisoval anebo zvláštní mínění své k nim doložil, když by šlo o nějaké jednání, k jehož platnosti potřebí přivolení soudu poručenského; jakož i povinen jest, k požádání soudu o takové záležitosti sám své dobré zdání podati.
§ 214.
Spoluporučník, který tyto povinnosti vyplní, prost bude všelikého dalšího odpovídání; byla-li však na něho zároveň vznesena správa jmění, tehdy, vezma správu tuto na se, přejme i veškeré povinnosti opatrovnické.
§ 215.
Když poručnice z poručenství vystoupí, vzneseno buď poručenství vůbec na bývalého spoluporučníka.
§ 216.
Poručník má rovněž jako otec povinnost a právo, o vychování nezletilého pečovati; však u věcech důležitých a pochybných má sobě prve na soudu poručenském povolení a naučení vyžádati.
§ 217.
Nezletilý jest povinen, poručníku svému úctu a poslušenství prokazovati; ale má také právo, svým nejbližším příbuzným nebo soudu na poručníka sobě stěžovati, jestliže by moci své jakýmkoli způsobem zle užíval nebo podle povinnosti své o něho náležitě nepečoval a jeho neopatřoval. Totéž oznámiti mohou také příbuzní nezletilého a každý, kdož by koliv o tom zvěděl. K soudu má se také poručník obrátiti, kdyžby nebyl s to, aby výstupkům nezletilého mocí k vychování sobě propůjčenou přítrž učinil.
§ 218.
Co do osoby budiž sirotek obzvláště matce svěřen, a to i tehda, kdyžby poručenství na se nevzala nebo se zase vdala; leč že by dobré sirotkovo toho vyhledávalo, aby se stalo nějaké jiné opatření.
§ 219.
Náklad na výživu vyměřovati má soud poručenský, hledě v tom k nařízení otcovu, k dobrému zdání poručníkovu, ke jmění nezletilého, k jeho stavu a k jiným okolnostem.
§ 220.
Nepostačují-li příjmy na zapravení výdajů těchto anebo na zapravení nákladu, kterým nezletilý v takový stav přiveden býti má, aby se trvale živiti mohl, tedy s přivolením soudu také k hlavnímu jmění sáhnouti se může.
§ 221.
Nemá-li sirotek naprosto žádného jmění, hlediž soud poručenský majetné nejbližší příbuzné, ač nejsou-li k tomu již dle § 143 právně zavázáni, přiměti k tomu, by jej vyživovali. Kromě toho dožaduj se poručník na veřejných dobročinných nadáních a ústavech pro chudé pomoci spravedlivé dotud, pokud nezletilý není s to, aby svou prací a svým přičiněním se vyživil.
§ 222.
Ježto soudu poručenskému péče o jmění sirotkovo svěřena jest, tedy má nejprve hleděti, jmění jeho vyšetřiti a tím, že je vezme pod pečeť, inventurou a odhadnutím pojistiti.
§ 223.
Právním pod pečeť vzetím budiž nářadí pod opatrování vzato jen tehda, když toho jeho zjištění vyhledává; inventura však, to jest zevrubné seznamenání veškeré majetnosti sirotkovy, vzdělána buď vždy, třeba to otec neb jiný zůstavitel byl zapověděl.
§ 224.
Seznamenání majetnosti a odhadnutí věcí movitých staň se bez prodlení, třeba i dříve, než poručník byl zřízen. Inventář buď u spisů, pozůstalosti se týkajících, chován a poručníkovi opis ověřený vydán. Jmění nemovité odhadnuto buď, jakmile to lze učiniti; bylo-li by však odjinud s jistotou viděti, zač stojí, může se od toho upustiti.
§ 225.
Leží-li nemovitý statek nezletilého v zemi jiné, nebo dokonce v zemi cizí, má úřad poručenský žádati, aby řádný soud té jiné neb té cizí země takový statek zinventoval a odhadnul a spisy k tomu se vztahující jemu odeslal; co se však týče kurátora toho statku, má zřízení jeho tomuto soudu se zůstaviti.
§ 226.
Leží-li statek nemovitý v též zemi, ale pod jiným úřadem, má sice tento úřad právo, vše, co k tomu statku se vztahuje, předsebráti, tedy i inventuru a odhad učiniti; jest však povinen, úřadu poručenskému, když za to požádá, nejen opis těchto věcí vydati, ale i poručníkovi zůstaviti, by statek dle vůle spravoval, aniž sobě může nad jeho poručenským jednáním nějaké moci soudní osobovati.
§ 227.
Věci movité, které jsou na statku nemovitém, a mají na něm vždy zůstati, buďte za část statku toho pokládány; všeliké jiné věci movité i také úpisy dlužní, ano i kapitály na nemovitém statku pojištěné náležejí pod soudní moc poručenskou.
§ 228.
Jakmile poručník nebo kurátor jmění převezme, má je s tou pozorností spravovati, jak na poctivého a pilného hospodáře náleží, a jest práv ze všeliké viny své.
§ 229.
Klenoty, jiné drahé věci a úpisy dlužní, též i všeliké listiny důležité buďte k soudu ku schování uloženy; oněch věcí dáno buď poručníkovi seznamenání, těchto ku potřebě opis.
§ 230.
Hotových peněz budiž poručníkovi ponecháno v rukou jen tolik, kolik na vychování sirotka a k řádnému provozování hospodářství potřebí; ostatek budiž předkem a nejprve obráceno na zapravení dluhů, jsou-li tu jaké, anebo k jiné užitečné potřebě, a nemůže-li se toho prospěšněji užiti, budiž to na úroky do pokladen veřejných uloženo, anebo jest-li tu jistota zákonem vyměřená, i u osob soukromých. Jistota zákonem vyměřená jest tu však jen tehda, když pojištěním zápůjčky, připočítajíc k ní i břemena předcházející, jsou-li tu jaká, dům není zavazen výše polovice toho, zač v skutku stojí, statek pak zemský nebo pozemek ne výše dvou třetin toho, zač stojí.
§ 231.
Jiné jmění movité, kteréž ani ku potřebě nezletilého, ani rodině na památku, ani z nařízení otcova schovati se nemá, aniž se ho může jináč prospěšně užiti, budiž vůbec veřejně prodáno. Domácí nářadí může se rodičům a spoludědicům v té ceně, za kterou bylo od soudu odhadnuto, z ruky přepustiti. Věci, ježto o veřejné dražbě nebyly prodány, může poručník s povolením soudu poručenského i níže ceny odhadní prodati.
§ 232.
Statek nemovitý může se jen z nouze anebo k patrnému užitku nezletilého s přivolením soudu poručenského, a vůbec jen u veřejné dražbě prodati, z příčin však důležitých může soud také prodej z volné ruky povoliti.
§ 233.
Vůbec nemůže poručník u věcech, které nenáležejí k řádnému provozování hospodářství a jsou povahy důležitější, bez přivolení soudu ničeho předsebráti. Nemůže tedy o své moci ani dědictví se vzdáti, ani je bez výjimky přijmouti; nemůže z věcí jemu pod opatrování svěřených ničeho prodati; žádné smlouvy o pacht učiniti, kapitálu uloženého s jistotou zákonem vyměřenou vypověděti; žádné pohledávky postoupiti; žádné rozepře právní narovnati; ani továrnu, obchod nebo živnost bez přivolení soudu počíti provozovati, dále vésti nebo zastaviti.
§ 234.
Poručník nemůže kapitálu sirotkova, když se má splatiti, o své moci převzíti. Dlužník, jemuž takový kapitál byl vypovězen, vyzvi pro svou jistotu poručníka, aby mu povolení soudu k vyzdvižení kapitálu předložil, a nepřestaň na pouhé kvitanci poručníkově; také má dlužník na vůli, kapitál přímo k soudu splatiti.
§ 235.
Kdykoli se má uložený kapitál splatiti, učiň poručník opatření, aby k užitku byl obrácen, a když ho chce skutečně k užitku obrátiti, vyžádej sobě k tomu na soudu povolení.
§ 236.
Na kapitály, k jichž prokázání tu není listů, opatř sobě poručník listy, a není-li kapitál pojištěn, hleď jej pokud možná pojistiti, anebo když projde čas k placení, vydobuď ho. Avšak rodičům nezletilého nebudiž kapitál vypovídán, třeba by dle zákona nebyl pojištěn, když by jim bylo obtížno jinak jej splatiti, leč že by nemovitý statek prodali nebo živnosti své postoupili, a jen tehda se jim může vypověděti, když by s podobností k pravdě bylo se obávati, že ho nezletilý pozbude.
§ 237.
Poručník, ujímaje poručenství, není povinen kauce klásti. Také potomně bude kauce prost, pokud bedlivě bude šetřiti toho, co pro bezpečnost jmění zákonem nařízeno a pokud bude v náležitý čas řádně počty činiti.
§ 238.
Každý poručník a každý opatrovník jest vůbec povinen, ze správy sobě svěřené počty činiti. Zůstavitel může sice poručníka zprostiti, že mu netřeba z toho, co z dobré vůle odkázal, počtů činiti; i také soud poručenský může ho takových počtů zbaviti, nejsou-li příjmy dle podobnosti k pravdě větší, nežli výdaje na výživu a na vychování nezletilého; avšak hlavní jmění a kapitál do inventury zapsaný povinen jest poručník v každé případnosti prokázati; a také zprávu k soudu učiniti, když by se v stavu poručence jeho nějaká důležitá změna stala.
§ 239.
Poručník má ku konci každého roku nebo nejdéle ve dvou měsících, když rok prošel, počty s přílohami náležitými soudu poručenskému odevzdati. V těchto počtech má zevrubně rozložiti, kolik činí příjem a kolik vydání, a přebylo-li co nebo ubylo-li kapitálu. Má-li nezletilý v jmění svém kupectví, nechť soud, když se mu předloží závěrka počtů ověřená čili tak řečená bilance, na ní přestane a v tajnosti ji zachová. Nepoložil-li by poručník počtů v určitém čase, užito budiž na něho právních prostředků donucovacích, jak toho okolnosti vyhledávají.
§ 240.
Má-li nezletilý v rozličných zemích statky nemovité, jichž správa jedinému poručníkovi svěřena jest, povinen bude poručník v každé zemi zvláštní počty vésti a úřadu té země předložiti; měj však toho vůli, to co přebude z jmění ležícího v jedné zemi, k dobrému nezletilého v zemi druhé obrátiti.
§ 241.
Soud poručenský povinen jest dáti počty poručníkovy podle zvláštních předpisů skrze osoby v počtech a věcech zběhlé zkoušeti a opraviti, a vyřízení na ně poručníkovi vydati.
§ 242.
Zapomnělo-li by se v počtech na něco, nebo zběhl-li by se v nich jakýkoli jiný omyl, nemůže to ani poručníkovi, ani nezletilému na újmu býti.
§ 243.
Nezletilý nemůže ani jako žalobník, ani jako žalovaný před soudem státi; nébrž potřebí, aby jej poručník buď sám zastupoval nebo skrze jiného zastupovati dal.
§ 244.
Nezletilý má sice právo, dovoleným způsobem bez přičinění poručníka svého něčeho sobě nabyti; ale nemůže bez povolení poručenstva ani něco, což jeho jest, na jiného převáděti, ani jakého závazku na se bráti.
§ 245.
§ 246.
Najme-li se nezletilý i bez přivolení poručníka svého někomu do služby, nemůže ho poručník bez podstatné příčiny, prve než lhůta zákonem neb smlouvou vyměřená projde, odvolati; čeho nezletilý takto neb jinak pilností svou nabude, tím může bez závady vládnouti, rovněž jako věcmi, které se mu, když dojde dospělosti, k užívání vydají, a v příčině toho může se také dle vůle své zavázati.
§ 247.
Nezletilému, když dokoná dvacátý rok věku svého, může vrchní poručenstvo svěřiti, aby, co mu z příjmů přebude, sám dle vůle své spravoval; v příčině toho, co mu takto ke spravování svěřeno, může o své moci v závazky vcházeti.
§ 248.
Dělal-li by se nezletilý, dokonav dvacátý rok, v nějakém jednání zletilým, a nemohl-li by druhý, prve než v jednání s ním vejde, snadno se dověděti, zdali jest skutečně zletilý, práv bude ze škody, která by tím vzešla. Vůbec práv buď a odpovídej nezletilý svou osobou i svým jměním také z jiných činů zapovězených a ze škody všeliké, kterou by svou vinou způsobil.
§ 249.
Poručenství zcela přestává, když nezletilý zemře. Zemře-li však poručník, anebo byl-li propuštěn, ustanoven buď poručník jiný dle toho, jak v zákoně (§§ 198 - 199) nařízeno.
§ 250.
Poručenství přestává též, když otec ujme zase moc svou, které pro nějakou překážku na čas nemohl vykonávati (§ 176).
§ 251.
Poručenství ihned také pomíjí, když poručenec dojde zletilosti; soud poručenský však může k požádání nebo po vyslechnutí poručníka a příbuzných, pro vady těla nebo mysli poručencovy, pro marnotratnost anebo z jiných hodných příčin naříditi, by se poručenství na delší a neurčitou dobu prodloužilo. Kteréžto nařízení budiž nějaký čas dříve, než poručenec zletilosti dojde, veřejně oznámeno.
§ 252.
Nezletilému, který dokonal rok dvacátý věku svého, může soud poručenský, slyšev prve zdání poručníka a třeba i nejbližším příbuzných, léta prominouti a jej za zletilého prohlásiti. Povolí-li úřad nezletilému nějaký obchod nebo nějakou živnost provozovati, stane se tím zároveň zletilým. Prohlášení za zletilého má týž právní účinek, jako kdyby nezletilý skutečně zletilosti došel.
§ 253.
Aby poručník byl propuštěn, naříditi může soud v některých případnostech z povinnosti; v jiných, když se za to požádá.
§ 254.
Z moci úřadu má poručník propuštěn býti, když poručenství dle povinnosti nespravuje; když byl k poručenství nezpůsobilým nalezen; anebo když se při něm shledají takové vady, pro něž by dle zákona nebyl mohl poručenství na se vzíti.
§ 255.
Provdá-li se poznovu matka, která nad svým dítětem vede poručenství, má to buď sama nebo spoluporučník soudu poručenskému oznámiti, aby uvážil, může-li se jí povoliti, aby poručenství dále vedla.
§ 256.
Ustanovil-li zůstavitel nebo soud poručníka jen na čas, aneb nařídil-li, aby v jisté případnosti přestal býti poručníkem, má jej soud ihned propustiti, jakmile onen čas projde, aneb tato případnost nastane.
§ 257.
Nastane-li, pokud poručenství trvá, příčina nějaká, která by poručníka dle zákona hned z počátku byla úřadu poručenského zprostila nebo jej z něho vyloučila, tedy může v oné případnosti za propuštění žádati, v této pak jest povinen to učiniti.
§ 258.
Bylo-li poručenství na někoho vzneseno, poněvadž se mělo za to, že jest nejbližší příbuzný nezletilého, a přijde-li později na jevo, že tu jest příbuzný bližší a způsobilý, může jej poručník na místo sebe navrhnouti; příbuzný však bližší nemůže žádati, aby mu příbuzný vzdálenější poručenství již převzatého postoupil; leč že by se dříve nebyl mohl hlásiti.
§ 259.
Matka nebo bratr, byli-li toho času, když se poručenstvo zřizovalo, sami ještě nezletilí, došedše zletilosti, mohou žádati, aby poručenství na ně bylo vzneseno. I také každému příbuznému na vůli se zůstavuje, povolal-li soud k poručenství někoho, kdo není příbuzný, aby se do roka hlásil, že chce poručenství na se vzíti.
§ 260.
Provdá-li se nezletilá, záleží na soudu, aby uváživ to rozhodl, má-li se opatrovnictví manželovi postoupiti (§ 175).
§ 261.
Poručník může vůbec poručenství na sebe složiti jenom ku konci roku poručenského, když byl nástupce jeho správu jmění řádně převzal. Shledal-li by však soud, že toho pro bezpečnost osoby nebo jmění jest potřebí, může mu poručenství ihned odejmouti.
§ 262.
Poručník povinen jest, nejdéle ve dvou měsících po skončeném poručenství soudu počty závěrečné podati, a obdrží od něho po učiněné pořádnosti list, že poručenství poctivě a řádně spravoval. Tímto listem však se nezprošťuje závazku z jednání obmyslného, které by později na jevo přišlo.
§ 263.
Když poručenství jde ku konci, jest poručník povinen, poručenci, který let svých došel, nebo poručníkovi nově zřízenému jmění na potvrzovací list odevzdati, a že tak učinil, u soudu se vysvědčiti. Když se takové jmění odevzdává, spravovati se jest zdělaným inventářem majetku a počty každého roku schválenými.
§ 264.
Poručník má vůbec práv býti jen ze svého zavinění, a nikoliv ze zavinění osob pod ním postavených. Zřídil-li však vědomě někoho neschopného, podržel-li ho, anebo nenaléhal-li naň o náhradu škody od něho učiněné, práv jest i z této nedbalosti.
§ 265.
I soud poručenský, který by povinností svých nezletilému na škodu zanedbal, má z toho odpovídati, a nebylo-li by jiných prostředků k náhradě, škodu nahraditi.
§ 266.
Pilným poručníkům může soud z uspořených příjmů přiměřenou odměnu roční přiřknouti, která však nemá více než pět ze sta z příjmů čistých činiti a ročně čtyř tisíc zlatých nepřevyšovati.
§ 267.
Jest-li jmění nezletilého tak skrovné, že nelze ničeho nebo jen málo do roka uspořiti, může se poručníkovi, který jmění neztenčené zachoval nebo nezletilému slušné opatření zjednal, alespoň ku konci poručenství uděliti odměna s okolnostmi se srovnávající.
§ 268.
Poručník, který nařízením soudu poručenského za stížena se pokládá, má nejprve podati stížnost témuž soudu, a bylo-li by to bez účinku, rekurs soudu vyššímu.
§ 269.
Těm, kteří věcí svých sami opatřovali a práv svých sami hájiti nemohou, má soud, není-li ani moci otcovské ani poručenské, zříditi kurátora čili opatrovníka.
§ 270.
Opatrovník zřízen buď: nezletilým, kteří v jiné zemi nějaké jmění nemovité mají (§ 225); anebo kterých v některé zvláštní případnosti otec nebo poručník nemůže zastupovati; zletilým, když v šílenství nebo v blbost upadnou; osobám za marnotratníky prohlášeným; osobám nenarozeným; někdy také hluchoněným; nepřítomným a trestancům.
§ 271.
Mají-li něco jednati rodiče s dítětem nezletilým, anebo poručník s poručencem nezletilým, budiž soud požádán, aby nezletilému zvláštního opatrovníka jmenoval.
§ 272.
Vzejde-li právní rozepře mezi dvěma nebo více nezletilými, kteří mají téhož poručníka, nemůže takový poručník žádného z nich zastupovati; nébrž má žádati, aby soud každému o sobě jiného opatrovníka zřídil.
§ 273.
Za šíleného nebo za blbého pokládán býti může jenom ten, kdo po bedlivém vyšetření svého chování a po vyslechnutí lékařů od soudu též k tomu nařízených za takového právně byl prohlášen. Za marnotratníka však má soud prohlásiti toho, o němž k oznámení u soudu učiněnému a po vykonaném vyšetření na jevo přijde, že jmění své nerozvážně mrhá a smlouvami o půjčky za svévolných nebo škodných výminek učiněnými sebe neb rodinu svou na budoucnost v nouzi vydává. V té i oné případnosti budiž soudní vyhlášení obecně oznámeno.
§ 274.
Co se týče osob nenarozených, zřizuje se zástupce buď potomstvu vůbec, nebo plodu v životě mateřském již počatému (§ 22). V oné případnosti zástupce o to pečuj, aby potomstvo v pozůstalosti jemu určené nebylo zkráceno; v případnosti této pak, aby se dítěti posud nenarozenému práva zachovala.
§ 275.
Hluchoněmí, když jsou zároveň blbí, chovají se vždy pod poručenstvím; jsou-li však, jdouce do dvacátého pátého roku, k tomu způsobilí, aby věci své sami si spravovali, nebudiž jim mimo vůli jejich opatrovník zřizován; toliko před soud nechť nikdy bez zástupce nepřicházejí.
§ 276.
Osobám nepřítomným neb účastníkům nějakého jednání, jichž soud toho času ještě nezná, jmenován buď opatrovník tehda, když nezůstavili řádného zástupce, bez něhož by práva jejich prodlením v nebezpečenství přišla, anebo něčí práva v běhu svém byla stavena. Jest-li vědomo, kde nepřítomný se zdržuje, dej mu opatrovník věděti, jak věci jeho se mají, a není-li nic jiného opatřeno, pečuj o ně jako o věci nezletilého.
§ 277.
Jest-li tu vše, čeho zákon v § 24 k tomu vyhledává, a žádá-li kdo dle toho, aby nepřítomný byl právně za mrtvého prohlášen, má soud nepřítomnému nejprve opatrovníka jmenovati a potom jej ediktem obeslati, aby se do roka dostavil, sice, nepřišel-li by do toho času, nebo nedal-li by soudu jiným způsobem věděti, že jest na živě, že ho soud za mrtvého prohlásí.
§ 278.
Proto však, že byl nepřítomný prohlášen za mrtvého, může se nicméně důkaz vésti, že zemřel dříve nebo později; anebo že jest ještě na živě. Provede-li se důkaz takový, jest se k tomu, kdo mocí právního prohlášení kohos za mrtvého nějakou majetnost v držení ujal, zachovati tak jako k jinému držiteli bezelstnému.
§ 279.
Zločinci do nejtěžšího nebo těžkého žaláře odsouzenému zřízen buď opatrovník, když má jmění nějaké, které by trestem déle trvajícím škodu vzíti mohlo.
§ 280.
Soud, jemuž přísluší zřizovati poručníka, má vůbec s touž opatrností a podle týchž pravidel zřizovati také opatrovníka. Jest-li však činiti o spravování věci neb záležitosti nějaké, ježto náleží k soudu jinému, budiž od tohoto soudu také opatrovník zřízen.
§ 281.
Kdo má vlastnosti, kterých potřebí k poručenství, může také na se vzíti opatrovnictví. Také mají v příčině opatrovnictví platnost tytéž omluvy a táž práva přednější, jako v příčině poručenství.
§ 282.
Práva a povinnosti opatrovníků, kteří mají buď jen o správu majetnosti nebo zároveň i o osobu opatrovance svého pečovati, uvažovány buďte dle toho, co o tom nařízeno poručníkům.
§ 283.
Opatrovnictví přestává, když práce opatrovníkovi svěřené se skončí, anebo když pominou příčiny, pro které opatrovanec nemohl věcí svých spravovati. Za-li šílený nebo blbý zase zdravého rozumu nabyl, anebo zda-li marnotratník důkladně a trvale se napravil, rozhodnuto budiž po bedlivém vyšetření okolností, z delší zkušenosti, a v oné případnosti zároveň z vysvědčení lékařů k vyšetření toho od soudu nařízených.
§ 284.
zrušen
DÍL DRUHÝ.
O právu k věcem.
O věcech a jich právním rozdělení.
§ 285.
Všechno, což od osoby jest rozdílno, a lidem ku potřebě, v právech věc slove.
§ 286.
Věci v území státním jsou buď státní neb soukromé. Věci soukromé jsou osob jednotlivých nebo morálních, buď menších společností nebo celých obcí.
§ 287.
Věci, které každý úd státu si může přivlastniti, slovou věci ničí. Věci, kterých se jim dopouští jen užívati, jako jsou: silnice, řeky přístavy a břehy mořské, slovou věci obecné čili statek veřejný. To pak, z čeho se zapravují státní potřeby, nazývá se jmění státní, totiž regál mincovní nebo poštovský a jiné regály, statky komorní, báně a solné doly, daně a cla.
§ 288.
Taktéž jsou věci, jichž podle zřízení zemského každý úd obce užívati může, statek obecní; věci však, z jichž příjmů se zapravují výdaje obecní, jsou jmění obecní.
§ 289.
Také to, v čeho držení zeměpán jest nikoli jako hlava státu, pokládá se za jmění soukromé.
§ 290.
Toho, co v tomto právu soukromém nařízeno jest o tom, jak věcí dle práva lze nabývati, je chovati a na jiné převáděti, šetřeno budiž vůbec také od správců věcí čili statků státních a obecních, nebo jmění státního a obecního. Předpisy zvláštní, ke správě a užívání těchto statků se vztahující, od obecného práva rozdílné, obsahují se v právu státním a v nařízeních politických.
§ 291.
Věci dělí se dle rozdílné povahy své: na hmotné a nehmotné; na movité a nemovité; na zužívatelné a nezužívatelné; na cenitelné a necenitelné.
§ 292.
Věci hmotné jsou ty, které se mohou smysly pojímati; jinak slovou nehmotné, na př. právo honiti, ryby loviti a všeliká jiná práva.
§ 293.
Věci, které se bez porušení své podstaty z místa na místo přenášeti mohou, jsou movité; pakli ne, jsou nemovité. Věci samy o sobě movité pokládají se v právech za nemovité, když dle zákona nebo dle nařízení vlastníkova jsou příslušenstvím věci nemovité.
§ 294.
Příslušenství jest, co s věcí trvale bývá spojeno. Jest tedy příslušenství nejen to, co k věci přibude, pokud to není od ní odděleno, ale i věci vedlejší, bez nichž hlavní věci užívati nelze, aneb o nichž zákon nebo vlastník nařídil, aby se jich trvale k hlavní věci užívalo.
§ 295.
Tráva, stromy, plodiny a všeliké věci užitečné, které země na povrchu svém plodí, jsou jměním nemovitým dotud, pokud od země a půdy odděleny nejsou. Ano i ryby v rybníce a zvěř v lese stanou se věcmi movitými teprv tehda, když rybník jest vyloven, a zvěř polapena neb usmrcena.
§ 296.
Také obilí, dříví, píce pro dobytek a všeliké jiné plodiny, byť již i sklizeny byly, též všeliký dobytek a všeliké nástroje a nářadí ke statku nemovitému náležející, pokládají se za věci nemovité, pokud jich k dalšímu řádnému provozování hospodářství potřebí jest.
§ 297.
Taktéž pokládají se za nemovité věci ty, kteréž se na zemi a půdě v tom úmyslu zřídí, aby povždy na ní zůstaly, totiž: domy a jiná stavení, s vrstvou vzduchu v kolmé čáře nad nimi; kromě toho: nejen vše to, co v zemi nebo ve zdi upevněno, přinýtováno a hřebem přibito jest, totiž: kotly na vaření piva a na pálení kořalky a skříně do stěny zadělané, ale i věci takové, ježto jsou k tomu, aby se jich při nějakém celku stále užívalo: na př. okovy, provazy a řetězy u studní, nářadí na hašení ohně a podobné věci.
§ 298.
Práva pokládají se za věci movité, ač nejsou-li s věcí nemovitou spojena, nebo zřízením zemským za věc nemovitou prohlášena.
§ 299.
Pojistí-li se dluh nějaký na jmění nemovitém, nestane se tím věcí nemovitou.
§ 300.
Věci nemovité náležejí pod zákony toho okrsku, v kterém leží; jiné věci poddány jsou týmž zákonům, kterým podroben jest osobou svou jich vlastník.
§ 301.
Věci, které užitku obyčejného nevydávají, leč když se zruší nebo ztráví, slovou zužívatelné; věci pak, které jsou povahy jiné, slovou nezužívatelné.
§ 302.
Soubor několika věcí zvláštních, které se za věc jednu počítají a jménem společným pojmenovány bývají, činí věc hromadnou a pokládá se za celek.
§ 303.
Věci cenitelné jsou ty, jichž cenu vyhledati lze, když se přirovnají k jiným, ježto jsou v obchodu; věci takové jsou i služby a práce tělem a duchem vykonávané. Věci však, jichž ceny přirovnáním jich k jiným v obchodu se nacházejícím určiti nelze, slovou necenitelné.
§ 304.
To, zač dle vycenění věc nějaká stojí, slove cena její. Cení-li věc soud, staň se to dle jisté sumy peněz.
§ 305.
Cení-li se věc podle užitku, jejž dle času a místa obyčejně a vůbec vydává, jest tu cena řádná a obecná; hledí-li se však k případnostem zvláštním a ke zvláštnímu zalíbení, na náhodných vlastnostech věci se zakládajícímu, které v ní má ten, jemuž cena se má nahraditi, vzejde cena mimořádná.
§ 306.
Není-li nic jiného ani umluveno, ani zákonem nařízeno, odhadnuta budiž věc dle ceny obecné.
§ 307.
Práva, která někomu k věci příslušejí nehledíc k jistým osobám, nazývají se právě věcná. Práva, která vzcházejí k věci jen proti jistým osobám přímo ze zákona aneb z nějakého činu zavazujícího, jmenují se osobní práva k věci.
§ 308.
Věcná práva k věci jsou: držení, vlastnictví, právo zástavní, právo služebnosti a právo dědičné.
ODDĚLENÍ PRVNÍ PRÁVA K VĚCEM.
O právech věcných.
KAPITOLA PRVNÍ.
O držení.
§ 309.
Kdo má věc ve své moci nebo ve svém schování, slove její majetník. Má-li majetník vůli, podržeti věc za svou, jest držitelem jejím.
§ 310.
Ti, kdož nemají zdravého rozumu, sami o sobě ničeho v držení ujmouti nemohou. Takové osoby zastupuje poručník neb opatrovník. Nedospělí, kteří léta dětství dokonali, mohou sami o sobě věc v držení ujmouti.
§ 311.
Všeliké věci hmotné i nehmotné, které jsou v obchodu právním, mohou se v držení ujímati.
§ 312.
Hmotné, movité věci berou se v držení fysickým jich uchopením nebo schováním; nemovité pak vstoupením na ně, omezením jich, ohrazením, poznamenáním nebo vzděláním. V držení věcí nehmotných čili práv vejde ten, kdo jich jménem svým užije.
§ 313.
Práva užije někdo, když na jiném něčeho za povinnost žádá, a tento dle žádosti jeho učiní; když někdo něčí věc s jeho svolením ke svému užitku obrátí; konečně když někdo k něčí zápovědi něco učiniti opomine, co by jinak učiniti mohl.
§ 314.
V držení práv i věcí hmotných může někdo vejíti buď prvotně, když užije práva ničího neb uchopí věc ničí; anebo prostředečně, když užije práva neb uchopí věc, která již něčí jest.
§ 315.
Když kdo uchopí něco prvotně a o své moci prostředečně, nabude k držení jen tolik, kolik skutečně uchopil, na kolik vstoupil, kolik užil, poznamenal, anebo v opatrování vzal; ale když kdo uchopí něco prostředečně, když mu totiž majetník jménem svým nebo jménem jiného právo nebo věc pustí, obdrží vše, co majetník předešlý měl a patrnými znameními odevzdal, aniž třeba, aby nový majetník každou část věci zvláště přijímal.
§ 316.
Držení věci slove pořádné, když se zakládá na platném titulu, to jest na důvodu právním k nabývání věcí příhodném. Jinak slove nepořádné.
§ 317.
Titul, jde-li o věci ničí, zakládá se v přirozené svobodě, činiti to, čím se jiným na právech neubližuje: jde-li však o věci jiné, zakládá se ve vůli předešlého držitele, nebo ve výroku soudcovském, anebo konečně v zákoně, jímž se někomu uděluje právo, věci tyto držeti.
§ 318.
Majetník, jenž věc chová jménem jiného a nechová jí svým jménem, nemá proto důvodu právního, aby ji v držení ujal.
§ 319.
Kdo věc chová jménem jiného, nemá práva, důvod, z něhož ji v opatrování má, o své moci změniti a tím titul sobě osobovati; avšak ten, kdo věc posud jménem svým pořádně držel, může ovšem práva svého držitelského jinému postoupiti a budoucně ji jeho jménem chovati.
§ 320.
Kdo má platný titul, nabývá jím toliko práva, věc držeti, ale nenabývá držení samého. Kdo má jen právo, věc držeti, nemůže o své moci v držení její se uvázati, kdyby se mu toho odepřelo; nébrž má na řádném soudci, titulu svého se dokládaje, pořadem práva žádati, aby v držení byl uveden.
§ 321.
Kde jsou tak řečené desky zemské, knihy městské nebo pozemkové, aneb jiné podobné rejstříky veřejné, může někdo v pořádné držení věcného práva k věcem nemovitým vejíti jediné tím, že byl v tyto knihy veřejné za držitele zapsán.
§ 322.
Byla-li věc movitá odevzdána několika osobám jedné po druhé, má právo, ji držeti ta z nich, která ji má ve své moci. Jest-li však věc nemovitá, a jsou-li tu knihy veřejné, má právo, ji držeti jediné ten, kdo v těchto knihách za držitele zapsán jest.
§ 323.
O držiteli věci pokládá se dle práva za to, že má platný titul; nelze ho tedy vyzývati, aby právní důvod jmenoval.
§ 324.
Ani tehda nelze držitele vyzývati, aby titul jmenoval, když někdo praví, že držení jeho nesrovnává se s jinými domněnkami právními, na př. se svobodou vlastnictví. V případnosti takové má protivník, který něco takového praví, před řádným soudcem žalovati a svého domnělého silnějšího práva dovésti. V pochybnosti má držitel přednost.
§ 325.
Kdy držitel věci, kterou jest zapovězeno v obchod dávati, aneb o které jest podezření, že byla odcizena, povinen jest jmenovati titul, z kterého ji drží, vyměřuje se v zákonech trestních a politických.
§ 326.
Kdo z příčin pravdě podobných má věc, kterou drží, za svou, jest držitel bezelstný. Kdo však ví, nebo z okolností domýšleti se může, že věc, kterou drží, jest někoho jiného, slove držitel nebezelstný čili obmyslný. Z omylu v příběhu nebo z neznalosti zákona může někdo býti držitelem nepořádným (§ 316), nicméně však bezelstným.
§ 327.
Když někdo drží věc samu, jiný však má právo k užitkům z té věci, ke všem nebo k některým, může ten neb onen z nich, vykročiv z mezí práva svého, v příčinách rozličných býti držitelem bezelstným a obmyslným, pořádným a nepořádným.
§ 328.
Vzejde-li rozepře o to, zdali držitel drží věc bezelstně nebo obmyslně, rozsouzena budiž výrokem soudcovským. Jest-li tu pochybnost, pokládá se za to, že držení jest bezelstné.
§ 329.
Držitel bezelstný již proto, že věc bezelstně drží, může ji, nikomu z toho práv nejsa, dle libosti užiti, zužiti, ano i zmařiti.
§ 330.
Držiteli bezelstnému náležejí všeliké požitky z věci, jakmile se od ní oddělí; jeho jsou tak všeliké jiné užitky již vybrané, pokud již za pokojného držení k vybrání dospěly.
§ 331.
Učinil-li držitel bezelstný na věc náklad takový, jehož pro stálé zachování podstaty bylo potřebí, anebo náklad užitečný, aby užitky z ní posud jdoucí rozmnožil, má se mu zaň dle toho, zač nyní stojí, náhrada dáti, ač nečiní-li náhrada více nežli to, co bylo na věc skutečně vynaloženo.
§ 332.
Byl-li na věc učiněn náklad jenom pro potěšení a pro okrasu, nahrazeno buď jen tolik, oč tím věc dle obecné ceny skutečně za víc stojí; však držitel předešlý má toho vůli, vzíti si vše, co bez porušení podstaty odejmouti se může.
§ 333.
Ani držitel bezelstný nemůže žádati, aby se mu nahradila cena, kterou předkovi svému za věc sobě postoupenou dal. Kdo však něčí věc, kterou by vlastník jinak s těží byl zase obdržel, bezelstně na sebe přivedl a vlastníkovi užitek tím zjednal, jehož lze dokázati, ten může přiměřené náhrady žádati.
§ 334.
Zdali ten, kdo věc bezelstně drží, má právo, pro nějakou pohledávku ji zadržeti, vyměřuje se v kapitole o právu zástavním.
§ 335.
Držitel obmyslný povinen jest, navrátiti nejen všechen užitek, jehož držením něčí věci nabyl, ale i ten, kterého by zkrácený byl došel, a nahraditi škodu všelikou držením jeho vzniklou. Přišel-li držitel obmyslný k držení činem nějakým v zákonech trestních zapovězeným, vzejde mu povinnost, nahraditi i cenu zvláštního zalíbení.
§ 336.
Vynaložil-li držitel obmyslný něco na věc, zachovati se jest dle toho, co nařízeno v kapitole o splnomocnění v příčině nákladu, jejž učinil jednatel nezmocněný.
§ 337.
V jakém držení jest obec, uvažováno buď dle bezelstnosti neb obmyslnosti plnomocníků, kteří jménem a na místě údův obce jednali. Pokaždé však jsou plnomocníci, kteří jednali obmyslně, povinni, jak údům bezelstným, tak i vlastníkovi škodu nahraditi.
§ 338.
I držitel bezelstný, když byl výrokem soudcovským odsouzen, aby věc vrátil, pokládán buď, když jde o náhradu užitků a škody, i když jde o nahrazení nákladu, od času dodané mu žaloby za držitele obmyslného; avšak z náhody, kterou by věc u vlastníka nebyla stížena, práv bude jen tehda, když by navrácení věci rozepří právní svévolně protáhl.
§ 339.
Nikdo nemá práva, jinému o své moci držení rušiti, nechť by bylo jakékoli. Ten komu by kdo držení rušil, může žádati, aby to soud zakázal a aby mu rušitel škodu prokazatelnou nahradil.
§ 340.
Jestliže by držiteli věci nemovité nebo práva věcného zřizováním nového stavení, díla na vodě nebo jiného díla v právech jeho škoda nastávala, aniž se byl stavitel dle obecného řádu soudního před ním ohradil; tedy má ten, komu tím škoda nastává, právo, žádati na soudu, aby novotu takovou zapověděl, a soud v tom má co nejrychleji rozhodnouti.
§ 341.
Až do rozhodnutí té věci nemá soud vůbec dopouštěti, aby se dále stavělo. Jenom když by zjevné nebezpečenství nastávalo, nebo když by stavitel přiměřenou jistotu dal, že všechno v předešlý způsob uvede a škodu nahradí, ten pak, kdo o zápověď stavení žádal, nedal by v této případnosti podobné jistoty za škodu, která by z jeho zápovědi pošla, budiž povoleno, aby se zatím dále stavělo.
§ 342.
Co v předešlých paragrafech nařízeno jest o stavení novém, platí také o boření stavení nebo jiného díla.
§ 343.
Může-li držitel práva věcného dokázati, že něčí stavení nebo jiná věc jest na spadnutí, a že mu zjevná škoda z toho nastává; tedy může před soudem o to usilovati, by mu byla jistota zjednána, jest-li že již úřad politický dostatečně neopatřil, čeho bezpečnost obecná vyhledává.
§ 344.
Mimo jiná práva má držitel i právo, v držení svém se hájiti, a přišla-li by pomoc soudcova pozdě, násilí násilím přiměřeným zahnati (§ 19). Jinak má úřad politický k tomu přihlížeti, aby pokoj obecný se zachoval, a soud trestní, aby zjevná násilí k potrestání přišla.
§ 345.
Vetře-li se někdo v držení anebo vloudí-li se v ně tajně lstí nebo prosbou, a hledí-li z toho, co mu jiný z dobré vůle dovolil, nechtěje se navždy vázati, stálé právo učiniti; stane se držení, samo v sobě nepořádné a obmyslné, nad to ještě nepravým; jinak pokládá se držení za pravé.
§ 346.
Na každého nepravého držitele může se podati žaloba, aby věc v předešlý způsob uvedl a škodu napravil. To i ono nařiď soud po skončeném řízení právním, nehledě ani k právu statnějšímu, které by snad obžalovaný k věci měl.
§ 347.
Není-li hned zjevno, která strana jest v držení pravém, a zdali ta neb ona strana na soudu pomoci žádati může, svěří se věc, o kterou spor jest, soudu nebo někomu jinému pod opatrování, až se rozepře o pravost držení dolíčí a rozsoudí. Kdo v rozepři padne, může i po tomto rozsouzení podati žalobu ze silnějšího práva k věci, kteréž se míti domnívá.
§ 348.
Žádá-li několik osob, které by věc rády měly, na tom, kdo ji má, aby jim ji vydal, a jest-li mezi nimi ten, jehož jménem ji ve schování měl, nechať ji předkem tomuto vydá a všem jiným to oznámí. Nechoval-li jí však jménem nikoho z nich, dej ji soudci anebo někomu jinému pod opatrování. Soudce pak uvaž právní důvody těch, kteří se o věc hlásili, a rozsuď v příčině toho.
§ 349.
Věc hmotná vůbec vychází z držení, když se ztratí, aniž jest naděje, že by se kdy zase nalezla; když ji někdo samochtě opustí; anebo když přijde v držení někoho jiného.
§ 350.
Práva do knih veřejných zapsaná a věci nemovité téhož způsobu vycházejí z držení, když se z desk zemských, z knih městských nebo pozemkových vymažou; anebo když se do nich na jméno někoho jiného zapíšou.
§ 351.
Jiná práva vycházejí z držení, když strana druhá se pronese, že nebude již toho konati, co jindy konávala; když nechce již snášeti, aby jiný práva užíval; anebo když zápovědi, aby něčeho nechala, již nedbá, držitel pak ve všech těchto případnostech na tom přestává a nedomáhá se žalobou, aby v držení byl zachován. Tím jediné, že někdo práva svého neužívá, nepozbývá držení, leč v případnostech v zákoně jmenovaných, když právo se promlčí.
§ 352.
Pokud má kdo naději, že věc ztracenou zase obdrží, může se pouhou vůlí v držení jejím zachovati. Není-li držitel přítomen, anebo stane-li se nezpůsobilým něco v držení ujmouti, nepozbývá tím toho, co již v držení byl ujal.
KAPITOLA DRUHÁ.
O právu vlastnickém.
§ 353.
Všechno, co něčí jest, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, slovou jeho vlastnictví čili jmění.
§ 354.
Vlastnictví za právo pokládané jest moc, podstatou i užitky věci nějaké podle vůle své vládnouti, a každého jiného z toho vyloučiti.
§ 355.
Právo vlastnické vůbec ke všem věcem se vztahuje, a každý, komu toho zákony jmenovitě nezabraňují, má moc, buď sám skrze sebe, anebo skrze někoho jiného jménem svým ho nabývati.
§ 356.
Kdo by tedy pravil, že tomu, jenž něčeho chce nabyti, překážka nějaká dle zákona vadí, hledíc buď ke způsobilosti jeho osobní nebo k věci, které nabyti chce, nechať toho dokáže.
§ 357.
Má-li jedna a táž osoba právo k podstatě věci i právo k užitkům, jest právo vlastnické úplné a nerozdělené. Má-li však jedna osoba toliko právo k podstatě věci, druhá pak nějaké právo k podstatě, a zároveň sama jediná právo k užitkům z ní, tehda jest právo vlastnické rozdělené a oběma neúplné. Onen slove vlastník podstaty, tento vlastník užitků.
§ 358.
Bylo-li by právo vlastnické jakkoli jinak obmezeno, buď zákonem aneb vůlí vlastníkovou, úplným proto býti nepřestává.
§ 359.
Právo k podstatě od práva k užitkům odděluje se buď z ustanovení vlastníkova, buď z nařízení zákona. Dle toho, jak vlastník podstaty k vlastníkovi užitků jest postaven, jmenují se statky, jichž právo vlastnické jest rozdělené, statky lenní či manské, statky v nájem dědičný a pod úrok dědičný dané či emfitevtické. O lénu řeč jest ve zvláštním právu lenním, o statcích pak v nájem dědičný a pod úrok dědičný daných v kapitole o smlouvách o nájem neb o pacht.
§ 360.
Z toho jediné, že z pozemku nějakého odvádí se stálý úrok, nebo že z něho jde důchod výroční, nelze se ještě domýšleti, že by právo vlastnické bylo rozděleno. Není-li patrně viděti, že právo k podstatě od práva k užitkům odděleno jest, budiž každý bezelstný držitel za úplného vlastníka pokládán.
§ 361.
Náleží-li věc posud nerozdělená několika osobám zároveň, jest jim všem společná. Hledíc k věci celé, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou; jsou-li jim však poukázány jisté části, ačkoliv neoddělené, tehdy jest každý spoluvlastník úplným vlastníkem své části.
§ 362.
Vlastník úplný, maje právo, jměním svým svobodně vládnouti, může vůbec věci své dle vůle užívati, nebo bez užitku nechati; může ji zkaziti, zcela nebo z části na jiné převésti anebo se jí naprosto vzdáti, to jest ji opustiti.
§ 363.
Táž práva mají také vlastníci neúplní, jak vlastník podstaty tak i vlastník užitků; toliko není jednomu dovoleno něco předsebráti, co by s právem druhého se nesrovnávalo.
§ 364.
Vůbec lze práva vlastnického užívati jen dotud, pokud se tím ani v práva jiného nesahá, ani nevystupuje z mezí, za tou příčinou zákonem vyměřených, aby se obecné dobré zachovávalo a zvelebovalo.
§ 365.
Žádá-li toho obecné dobré, jest každý úd státu povinen, za přiměřenou náhradu i úplného vlastnického práva k věci postoupiti.
§ 366.
Právo, dle kterého může vlastník každého jiného z držení věci své vyloučiti, zavírá v sobě také právo, byla-li mu věc zadržena, na tom, kdo ji má, žalobou vlastnickou před soudem se jí domáhati. Avšak toho práva nemá ten, kdo věc, když ještě nebyl vlastníkem, svým jménem na jiného převedl, později však za svou vlastní jí nabyl.
§ 367.
Žaloba vlastnická nemůže se na bezelstného držitele věci movité vznésti, když dokáže, že jí nabyl buď ve veřejné dražbě, neb od někoho, kdo má právo, v takových věcech obchod vésti, anebo za plat od toho, komu ji žalobník sám k užívání, ke schování, nebo v kterémkoli jiném úmyslu byl svěřil. V těchto případnostech nabývá držitel bezelstný práva vlastnického, a předešlý vlastník může nahrazení škody žádati jen na těch, kteří mu z toho jsou právi.
§ 368.
Dokáže-li se však, že držitel mohl podstatné podezření míti, že předchůdce jeho byl držitel obmyslný, buď již z povahy věci na se převedené, nebo z ceny její patrně příliš skrovné, anebo z povědomých vlastností osobních předchůdce svého, z jeho živnosti nebo z jiných okolností; tehdy povinen jest jako držitel obmyslný věc vlastníkovi postoupiti.
§ 369.
Kdo se uváže v žalobu vlastnickou, dokaž, že žalovaný má věc, kterou žalobník stíhá, ve své moci, a že jest ta věc jeho vlastní.
§ 370.
Kdo věci movité právně nazpět žádá, má ji takovými znameními popsati, aby se ode všech podobných věcí téhož způsobu rozeznávala.
§ 371.
Věci tedy, jichž takto rozeznati nelze, jakož jsou peníze hotové s jinými hotovými penězi smíšené, nebo listy dlužní, svědčící na toho, kdo je přinese, nemohou se vůbec žalobou vlastnickou stíhati; leč jsou-li tu okolnosti takové, z kterých žalobník právo své vlastnické dokázati může, a z kterých žalovaný mohl věděti, že nemá práva, věc sobě osobovati.
§ 372.
Nedokáže-li žalobník, že nabyl práva vlastnického k věci, která mu od někoho byla zadržena, ale dokáže-li že má platný titul, že pravým způsobem v držení věci vešel, pokládán buď nicméně za pravého vlastníka proti každému držiteli, který nemůže buď žádného titulu jmenovati, z něhož by věc držel, aneb který pojmenuje jenom titul slabší.
§ 373.
Drží-li tedy žalovaný věc obmyslně nebo nepořádně; nemůže-li jmenovati předchůdce žádného neb jen podezřelého; anebo obdržel-li věc zdarma, žalobník však za plat; tehdy musí žalobníkovi ustoupiti.
§ 374.
Drží-li žalovaný a žalobník věc pravým způsobem a ze stejného právního důvodu, dána buď žalovanému přednost mocí toho, že jest držitelem.
§ 375.
Kdo věc drží jménem jiného, může se žalobě vlastnické tím uhájiti, že předchůdce svého pojmenuje a to prokáže.
§ 376.
Zapírá-li kdo před soudem, že má věc v držení, a prokáže se to naň, povinen bude již proto samo žalobníkovi věc tu k držení postoupiti; má však právo, potomně žalobu vlastnickou podati.
§ 377.
Předstírá-li kdo, že má věc v držení, v držení jí nemaje, a uvede-li tím žalobníka v omyl, práv buď ze škody všeliké, která z toho vzejde.
§ 378.
Kdo byl v držení věci a pustil ji, když mu byla již žaloba dodána, povinen jest, buď ji žalobníkovi svým nákladem zase opatřiti, anebo mu cenu kromobyčejnou nahraditi, ač nechce-li se žalobník držeti skutečného majetníka věci.
§ 379.
Co držitel bezelstný a co obmyslný povinen jest vlastníkovi nahraditi, hledíc k užitku ušlému nebo ke škodě vzaté, vyměřeno jest v kapitole předešlé.
KAPITOLA TŘETÍ.
O nabývání práva vlastnického přivlastněním.
§ 380.
Bez titulu a bez právního nabývacího způsobu nelze ničeho za vlastní nabyti.
§ 381.
Když jde o věci ničí, jest titulem svoboda přirozená, dle níž je každý může v držení ujmouti. Nabývacím způsobem jest přivlastnění, kterým se kdo věci něčí tím úmyslem zmocní, aby ji za svou vlastní pokládal.
§ 382.
Věcí ničích může každý úd státu přivlastněním nabyti, není-li toto právo zákony politickými obmezeno, aneb některým údům státu přednost v tom před jinými propůjčena.
§ 383.
To rozumí se zvláště o chytání zvířat. Kdo má právo honiti neb ryby loviti; jak se má přílišné zmáhání zvěře staviti a škoda zvěří učiněná nahrazovati; též jak se má kradení medu skrze cizí včely zameziti; to vše vyměřeno jest v zákonech politických. Jak se mají trestati pytláci, ustanoveno v zákonech trestních.
§ 384.
Rojů včel domácích a jiných zvířat krotkých nebo zkrocených nelze samochtě chytati, naopak vlastník má právo, i na cizím pozemku je stíhati; toliko povinen jest, držiteli pozemku škodu nahraditi, učinil-li mu jakou. Pakli by vlastník matečního úlu po dva dni roje nestíhal, anebo kdyby zvíře zkrocené do čtyřiceti dvou dní samo se nevrátilo, může je na pozemku obecném každý sobě vzíti a podržeti, na pozemku svém pak může to učiniti vlastník.
§ 385.
Nikdo soukromý nemůže sobě přivlastniti plodin, které nařízeními politickými zůstaveny jsou státu.
§ 386.
Věci movité, jež vlastník opustí, nechtěje jich za své již podržeti, může sobě každý úd státu přivlastniti.
§ 387.
Pokud pozemky naprosto nevzdělávané aneb stavení neopravovaná za opuštěná se pokládati nebo držiteli odníti mají, vyměřeno zákony politickými.
§ 388.
Vzejde-li pochybnost, nebudiž za to pokládáno, že by se kdo věci své vzdal; pročež najde-li kdo nějakou věc, neměj jí za opuštěnou, aniž jí sobě přivlastňuj. Tím méně sobě kdo práva pobřežního osobuj.
§ 389.
Nálezce tedy povinen jest, věc držiteli předešlému vrátiti, pozná-li jej zřejmě buď ze znamení na věci anebo z jiných okolností. Neví-li, kdo jest držitel předešlý, a stojí-li věc nalezená za více než za zlatý, dej to v osmi dnech, jak v každém místě obyčej, ohlásiti, a stojí-li věc za více než za dvanáct zlatých, oznam to úřadu místnímu.
§ 390.
Úřad nechť to, co mu bylo oznámeno, neprodleně, jak v každém místě obyčej, vyhlásí, nepřipomínaje znamení zvláštních, jež věc nalezená má; nepřišlo-li by však v čase s okolnostmi se srovnávajícím na jevo, čí věc jest, a stála-li by věc nalezená za více než za dvacet pět zlatých, nechť oznámení dotčené veřejnými novinami třikrát v obecnou známost uvede. Nemohla-li by se věc nalezená nálezci bez nebezpečenství v rukou nechati, budiž u soudu uložena nebo někomu jinému ke schování dána, a pakli by se bez patrné škody nemohla schovati, budiž to, co se za ni o veřejné držbě utrží, týmž způsobem uloženo, nebo ke schování dáno.
§ 391.
Přihlásí-li se předešlý majetník nebo vlastník věci nalezené do roka, počítajíc ode dne dokonaného vyhlášení, a prokáže-li náležitě právo své, má se mu věc nebo peníze za ni utržené vydati. Bude však povinen, co na ni bylo vynaloženo, nahraditi, a nálezci, požádá-li toho, deset ze sta z ceny obecné nálezného dáti. Dosáhla-li by však odměna dle tohoto vypočtení sumy tisíce zlatých, vyměřeno buď z ostatku jen po pěti ze sta.
§ 392.
Nehlásil-li by se k věci nalezené do roka právem nikdo, nabude nálezce práva, užívati buď věci, neb toho, co se za ni utržilo. Přihlásí-li se majetník předešlý potomně, vrácena mu budiž po srážce útrat a nálezného buď věc, anebo to, co se za ni utržilo, i s úroky, jest-li z toho které vzešly. Teprve když projde čas promlčecí, nálezce, jako držitel bezelstný, nabude práva vlastnického.
§ 393.
Kdokoli by toho, co nařízeno v §§ 388 - 392, nešetřil, práv bude ze škody všeliké, která by z toho vzešla. Nešetřil-li by toho nařízení nálezce, pozbude i nálezného, a dopustí se dle zákonníka trestního přes to podle okolností také podvodu.
§ 394.
Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, mají v příčině toho tytéž závazky a práva. Za spolunálezce pokládá se také ten, kdo věc nejprve spatřil a po ní dychtil, třeba že jiný dříve ji na sebe potáhl.
§ 395.
Naleznou-li se věci zakopané, zazděné neb jinak skryté a neví-li se, čí jsou, budiž o tom oznámení učiněno tak, jako když se vůbec něco nalezne.
§ 396.
Pozná-li se ze znamení zevnitřních nebo z jiných okolností, čí věc jest, budiž mu dodána; vlastník věci bude však povinen, nemohl-li by dokázati, že o ní již prve věděl, dáti nálezné v § 391 vyměřené.
§ 397.
§ 398.
Naleznou-li se peníze, věci pro ozdobu neb jiné věci drahé, ježto skryty byly tak dlouho, že nelze již se dověděti, čí prve byly, tehdy slovou poklad. Když poklad se nalezne, má to úřad oznámiti zemské správě.
§ 399.
Z pokladu vezme se třetina ke jmění státnímu. Z ostatních dvou třetin obdrží jednu nálezce a druhou ten, čí jest pozemek. Jest-li vlastnické právo k pozemku rozděleno, připadne tato třetina rovným dílem na vlastníka podstaty a na vlastníka užitků.
§ 400.
Kdo by se v tom něčeho nedovoleného dopustil, bez vědomí a vůle vlastníka užitků poklad hledal nebo nalezna poklad to zatajil, toho podíl připadne udavači nebo, není-li udavače, státu.
§ 401.
Naleznou-li dělníci poklad náhodou, připadne jim třetina z něho jako nálezcům. Zjednal-li je však vlastník jmenovitě, aby poklad hledali, jest jim na mzdě obyčejné přestati.
§ 402.
Nařízení o právu ke kořisti a k věcem nepříteli jako kořist zase odňatým obsahují se v zákonech vojenských.
§ 403.
Kdo jinému věc movitou od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy zachová, může na něm žádati, když jí požádá nazpět, aby mu náklad na ni učiněný nahradil a přiměřenou odměnu dal, však nejvýše deset ze sta.
KAPITOLA ČTVRTÁ.
O nabývání práva vlastnického přibytím (přírůstkem).
§ 404.
Vše, co z věci pojde nebo nově s ní se spojí, aniž to bylo vlastníkovi od koho jiného odevzdáno, slove příbytek či věc přibylá. Přibývá pak něčeho buď způsobem přirozeným, nebo strojeným, nebo tím a oním zároveň.
§ 405.
Plodiny přirozené z pozemku pocházející, totiž užitky takové, kterých pozemek ze sebe vydává, aniž byl vzdělán, na př. byliny, houby a věci podobné, přibudou tomu, čí jest pozemek, a taktéž přibudou užitky, pocházející ze zvířete tomu, čí zvíře jest.
§ 406.
Bylo-li něčí dobytče dobytčetem jiného březím učiněno, není onen tomuto odměnou povinen; leč byla-li umluvena.
§ 407.
Udělá-li se ostrov uprostřed vody, mají ti, čí jsou pozemky podél ostrova po obojím břehu, sami jediní právo, dvěma stejnými díly si jej přivlastniti a podle délky pozemkův svých o něj se rozděliti. Vzejde-li ostrov na jedné polovici vody, má ten, čí jest břeh bližší, sám jediný právo k němu. Ostrovy na řece splavné zůstavují se státu.
§ 408.
Udělá-li se ostrov jen tím, že voda vyschne anebo se na několik proudů rozdělí, anebo zaplaví-li se pozemek, právo předešlého vlastníka nijak se tím neruší.
§ 409.
Odejde-li voda z řečiště svého, mají předkem a nejprve držitelé pozemků, kteří novým tokem vody škodu berou, právo žádati, aby se jim z řečiště opuštěného nebo z toho, co se za ně utrží, náhrada učinila.
§ 410.
Kromě případnosti náhrady takové náleží řečiště opuštěné držitelům břehů vedlejších, jakož nařízeno o ostrově vzniklém.
§ 411.
Země, kterou voda znenáhla na břeh naplaví, jest toho, čí břeh jest.
§ 412.
Byla-li však značná část země návalem řeky na cizí břeh vržena, pozbude k ní předešlý držitel práva vlastnického jen tehda, když ho do roka neužije.
§ 413.
Každý držitel pozemku má právo, břeh svůj upevniti, aby ho řeka neprotrhla. Není však nikomu dovoleno, něco stavěti neb něčeho nasázeti, čím by řádný tok řeky se změnil, aneb co by plavbě, mlýnům, rybářství neb jiným právům něčím bylo na újmu. Vůbec může se něco takového jediné s povolením úřadu politického stavěti neb sázeti.
§ 414.
Kdo z věcí cizích udělá věci nové, kdo je se svými spojí, smísí nebo slije, nedojde tím práva k nim.
§ 415.
Mohou-li se takové věci vzdělané zase v předešlý způsob uvésti, věci spojené, smíšené nebo slité zase od sebe odděliti, tedy se každému, což jeho jest, navrátí, a tomu, komu náleží, škoda napraví. Není-li lze věci v předešlý způsob uvésti, nebo od jiné odděliti, jest všem účastníkům společná; tomu však, jehož věc vinou jiného byla spojena, zůstavuje se na vůli, aby ji buď celou podržel a druhému, oč jest lepší, nahradil, anebo aby ji druhému za náhradu postoupil. K tomu, kdo tím jest vinen, zachovati se jest dle toho, byl-li úmysl jeho bezelstný aneb obmyslný. Nemohlo-li by se ani té ani oné straně viny přičítati, zůstavuje se tomu, čí podíl za víc stojí, aby věc podržel nebo ji druhému postoupil.
§ 416.
Užije-li se něčí hmoty jenom na opravení věci, připadne hmota taková tomu, čí jest věc hlavní, a tento bude povinen, předešlému vlastníkovi cenu hmoty zužité zapraviti, dle toho, jednal-li beze lsti aneb obmyslně.
§ 417.
Vystavěl-li někdo na své půdě stavení, uživ k tomu cizího staviva, jest sice stavení jeho vlastní, však i stavitel bezelstný povinen bude, stavivo, převedl-li je na sebe jiným způsobem, nežli jak v § 367 položeno, škodujícímu dle ceny obecné nahraditi; stavitel pak obmyslný bude povinen, náhradu dle nejvyšší ceny za ně učiniti a mimo to všelikou jinou škodu nahraditi.
§ 418.
Stavěl-li pak kdo ze svého staviva bez vědomí a vůle vlastníkovy na půdě cizí, připadne stavení vlastníkovi půdy. Stavitel bezelstný může žádati, aby se mu nahradil náklad potřebný a užitečný; ke staviteli obmyslnému zachovati se jest jako k jednateli nezmocněnému. Pakli by vlastník půdy věděl, že se staví, a staviteli bezelstnému toho hned nezakázal, může jenom žádati, aby se mu za půdu dala cena obecná.
§ 419.
Bylo-li stavení vystaveno na cizí půdě a z cizího staviva, připadne i tu stavení vlastníkovi půdy. Mezi vlastníkem půdy a stavitelem vzejdou táž práva a tytéž povinnosti, jak řečeno v předešlém paragrafě, a stavitel povinen bude nahraditi předešlému vlastníkovi staviva cenu obecnou nebo nejvyšší dle toho, stavěl-li beze lsti nebo s obmyslem.
§ 420.
Co potud nařízeno o stavení vystaveném ze staviva cizího, vztahuje se také k tomu, když bylo pole cizím semenem oseto nebo cizími rostlinami osázeno. Co takto přibude, náleží vlastníkovi pozemku, pakli jinak rostliny již kořeny pustily.
§ 421.
Čí strom jest, neustanovuje se dle kořenů, které v pozemku vedlejším se rozkládají, nébrž dle kmene, který ze země vyvstává. Stojí-li kmen na rozhraní několika vlastníků, jest strom jim všem společný.
§ 422.
Ten, čí jest půda, může kořeny stromu cizího z půdy své vytrhati, a větve nad svou vrstvou vzduchu visuté sklestiti neb jinak jich užíti.
KAPITOLA PÁTÁ.
O nabývání práva vlastnického odevzdáním.
§ 423.
Věci, které již něčí jsou, nabýváme odvozeně tím, že způsobem právním s vlastníka na jiného se převedou.
§ 424.
Titul odvozeného nabytí zakládá se na smlouvě; na pořízení pro případ smrti; na výroku soudcovském; aneb na zákoně.
§ 425.
Pouhým titulem nenabýváme již věci za vlastní. Práva vlastnického a všelikých práv věcných vůbec dojíti lze jediné odevzdáním a přijetím jich dle práva, leč že by v zákoně bylo něco jiného vyměřeno.
§ 426.
Věci movité na jiného převedeny býti mohou vůbec jen odevzdáním hmotným z ruky do ruky.
§ 427.
Jde-li však o věci movité, které pro povahu svou hmotně odevzdati se nemohou, totiž o nějakou pohledávku, o náklad neb o sklad zboží, neb o nějakou jinou věc veškerou, dopouští zákon, aby odevzdání se stalo znameními, když vlastník přijímajícímu odevzdá listiny, jimiž právo vlastnické se dokazuje, nebo nástroje, jimiž se přijímající sám jediný v držení věci uvázati může; anebo když se věc tak poznamená, že z toho každý zřejmě poznati může, že byla na jiného převedena.
§ 428.
Prohlášením věc se odevzdává, když ten, kdo ji na jiného přenáší, průvodným způsobem na jevo dá vůli svou, že ji chce budoucně míti ne svým, nébrž přijímajícího jménem; anebo že přijímající, který věc potud držel, práva věcného k ní nemaje, držeti ji bude příště mocí práva věcného.
§ 429.
Věci odeslané vůbec teprv tehda za odevzdané se pokládají, když je přijímající obdrží; leč že by přijímající sám byl určil nebo schválil, jak se mu mají odeslati.
§ 430.
Převedl-li vlastník touž věc movitou na dvě rozdílné osoby, jedné ji odevzdav, a druhé nic; jest věc toho, komu ji dříve odevzdal; však bude tomu práv, komu se tím škoda stala.
§ 431.
Aby věci nemovité na jiného za vlastní se převedly, potřebí, aby jednání, kterým jich za vlastní nabude, zapsalo se do knih veřejných k tomu konci zřízených. Toto zapsání slove vklad (intabulace).
§ 432.
Ke vkladu do knih veřejných předkem a nejprve potřebí, aby ten, s něhož věc na jiného převésti se má, sám byl již za vlastníka zapsán.
§ 433.
Aby statek selský na jiného smlouvou přenesen byl, dosti jest, když odevzdávající a přijímající, neb i jen odevzdávající sám k vrchnosti těch statků přijde a učiní, by smlouva, kterou statek přenesen býti má, do knih veřejných byla vložena.
§ 434.
Nepřijde-li však odevzdávající sám, aneb jest-li činiti o nějaký statek městský neb do desk zemských náležitý, budiž o smlouvě, kterouž se statek přenáší, vzdělána listina, v níž se strany smlouvající a dva hodnověrní muži za svědky podepsati mají.
§ 435.
V takové listině buďtež určitě pojmenováni ti, kdož věc za vlastní odevzdávají a přijímají; pojmenována buď věc, která odevzdati se má, i meze její; titul, z kterého jí přijímající nabude; místo, kde byla smlouva učiněna a čas, kdy se to stalo; odevzdávající pak dej v této, nebo ve zvláštní listině svolení, aby přijímající byl do knih za vlastníka zapsán.
§ 436.
Má-li věc nemovitá rozsudkem v moc práva vešlým, soudní listinou dílčí, nebo soudním odevzdáním dědictví na jiného za vlastní převedena býti, potřebí též, aby tyto listiny do knih se vložily.
§ 437.
Taktéž aby statek nemovitý, jenž byl někomu odkázán, za vlastní naň byl převeden, nestačí, aby poslední pořízení vůbec do knih veřejných se vložilo; nébrž kdo co takového pohledávati má, vyžádej sobě na úřadě, aby odkaz zvláště o sobě do knih byl vložen.
§ 438.
Má-li ten, kdo se táhne k věci nemovité jako ke své vlastní, o tom listinu víry hodnou, neobsahuje-li však tato listina všeho toho, čeho dle §§ 434 a 435 potřebí, aby mohla do knih vložena býti; vyžádati sobě může nicméně, by mu nikdo přednosti neodňal, aby byla pod výminkou do knih veřejných zapsána, kterýžto zápis slove zaznamenání (prenotace). Tím obdrží právo vlastnické pod výminkou, a jakmile výpovědí soudcovskou zaznamenání spraví, pokládán bude za pravého vlastníka od té chvíle, kdy dle pořádku zákonem předepsaného podal žádost o zaznamenání.
§ 439.
O tom, že zaznamenání se stalo, buď jak tomu, k jehož žádosti bylo učiněno, tak i jeho protivníku dodáním výměru k vlastním rukám věděti dáno. Kdo o zaznamenání žádal, podej ve čtrnácti dnech od zprávy o tom mu dodané pro dovedení práva vlastnického řádnou žalobu; neučinil-li by toho, buď zaznamenání k žádosti protivníkově vymazáno.
§ 440.
Postoupil-li vlastník jednu a touž věc nemovitou dvěma rozličným osobám, připadne na toho, kdo dříve žádal za vložení do knih.
§ 441.
Jakmile listina o právu vlastnickém se vloží do knih veřejných, vejde nový vlastník v pořádné držení.
§ 442.
Kdo nabude věci nějaké za svou vlastní, nabude také práv s ní spojených. Vztahují-li se práva jen k osobě toho, kdo věc odevzdává, nemůže jich odevzdati. Vůbec nikdo většího práva jinému postoupiti nemůže, nežli sám má.
§ 443.
Kdo přejme věci nemovité za vlastní, přejme spolu také břemena knihami veřejnými na nich poznamenaná. Kdo do těchto knih nenahlédne, vždy škodu za svou nedbalost ponese. Co jiného má kdo na předešlém vlastníkovi pohledávati nebo požadovati, to na nového vlastníka se nepřevádí.
§ 444.
Právo vlastnické vůbec pomíjí vůlí vlastníkovou, zákonem a výrokem soudcovským. Právo vlastnické k věcem nemovitým však zdvihá a ruší se jen vymazáním z knih veřejných.
§ 445.
Toho, co v této kapitole nařízeno, jak lze práva vlastnického k věcem nemovitým nabyti, a jak toto právo pomíjí, šetřiti jest také v příčině jiných práv věcných, k věcem nemovitým se vztahujících.
§ 446.
Jak vůbec předsejíti náleží při vkládání práv věcných do knih, a jakých opatrností v tom šetřiti jest, obsahuje se v předpisech zvláštních, vydaných o zřízení desk zemských a knih pozemkových.
KAPITOLA ŠESTÁ.
O právu zástavním.
§ 447.
Právo zástavní jest právo věcné, věřiteli propůjčené, aby došel zaplacení z jisté věci, kdyby závazek v čas určitý nebyl splněn. Věc, na které toto právo věřiteli přísluší, slove vůbec zástava.
§ 448.
V zástavu může se dáti každá věc, která jest v obchodu. Jest-li movitá, nazývá se zástava ruční čili zástava ve smyslu užším; jest-li nemovitá, slove hypotéka čili zástava gruntovní.
§ 449.
Právo zástavní vztahuje se sice vždy ku platné pohledávce, ale ne každá pohledávka dává titulu ku právu zástavnímu. Tento titul zakládá se na zákoně, na výroku soudcovském, na smlouvě, nebo na poslední vůli vlastníkově.
§ 450.
V kterých případnostech zákon někomu práva zástavního propůjčuje, položeno jest na místě náležitém v zákoníku tomto a v řízení konkursním. Pokud soud může práva zástavního propůjčovati, ustanovuje řád soudní. Má-li kdo práva zástavního nabyti přivolením dlužníkovým nebo přivolením někoho jiného, kdož věc svou za něho zastaví; v tom řiditi se jest dle toho, co nařízeno o smlouvách a o odkazích.
§ 451.
Aby věřitel, který má titul, práva zástavního skutečně nabyl, potřebí, aby zastavenou věc, jest-li movitá, ve schování vzal, jest-li však nemovitá, aby pohledávku svou tím způsobem do knih vložiti dal, jak předepsáno, když kdo má práva vlastnického k statkům nemovitým dojíti. Pouhý titul dává toliko osobní právo k věci, ale nedává k ní práva věcného.
§ 452.
Zastavují-li se věci movité, jichž hmotně z ruky do ruky odevzdati nelze, potřebí, jako když se převádí právo vlastnické (§ 427), aby se užilo takových znamení, z kterých by každý snadno mohl zvěděti, že věc jest zastavena. Kdo by opatrnosti této opominul, práv bude ze škody z toho vzešlé.
§ 453.
Nemůže-li pohledávka do knih veřejných vložiti se proto, že listina nemá formálnosti v zákoně nařízených; může ji věřitel dáti zaznamenati (prenotovati). Tímto zaznamenáním nabude práva zástavního pod výminkou, kteréž jakmile pohledávku dle §§ 438 a 439 spraví, stane se právem bez výminky od té chvíle, kdy dle pořádku zákonem vyměřeného žádost o zaznamenání byl podal.
§ 454.
Majetník zástavy, pokud k ní má právo, může ji zase někomu jinému zastaviti, a tím stane se zástava podzástavou, když si ji tento jiný zároveň dá vydati, aneb si dá na právo zástavní do knih veřejných zapsati, že mu bylo dále zastaveno.
§ 455.
Oznámí-li se vlastníku věci zastavené, že byla věc dále zastavena, může dluh svůj věřiteli odvésti jediné s vůlí toho, kdo ji má v podzástavě, nebo má dluh k soudu složiti; sice bude věc i dále zastavena tomu, kdo ji v podzástavě má.
§ 456.
Zastaví-li někdo cizí věc movitou bez přivolení toho, čí jest, má sice tento vůbec právo, žádati jí nazpět; v případnostech však, kde žaloba vlastnická na držitele bezelstného průchodu nemá (§ 367), povinen jest, buď bezelstnému majetníkovi zástavy škodu nahraditi nebo od věci zastavené pustiti a žádati náhrady na tom, kdo věc zastavil.
§ 457.
Právo zástavní vztahuje se ke všem částem věci zastavené, jimiž zástavce mocí práva vlastnického volně vládnouti může, i k tomu, co k věci zastavené přibude, i k příslušenství jejímu, tedy i k úrodě, pokud není oddělena nebo sklizena. Zastaví-li tedy dlužník jednomu věřiteli statek, a druhému později úrodu z něho; vztahuje se zastavení pozdější jen k úrodě již oddělené a sklizené.
§ 458.
Shledá-li se, že věc zastavená vinou toho, kdo ji zastavil, nebo po vadu nějakou, která teprv nyní na jevo přišla, k pojištění dluhu již nestačí; má věřitel právo žádati, aby mu zastávce jinou věc příhodnou do zástavy dal.
§ 459.
Bez přivolení toho, do věc zastavil, nemá věřitel práva, věci zastavené užívati; nýbrž povinen jest bedlivě ji opatrovati, a pakli by vinou jeho přišla ke ztracení, má z toho práv býti. Ztratila-li by se věc bez jeho viny, proto nepozbude své pohledávky.
§ 460.
Jestliže věřitel věc jemu zastavenou dále zastavil, práv bude i z takové náhody, kterou by věc zastavená u něho nebyla zkázy vzala nebo se nebyla zhoršila.
§ 461.
Nezaplatil-li dlužník věřiteli do určitého času, může věřitel na soudu za dražbu zástavy žádati. Soud má v tom dle řádu soudního předsejíti.
§ 462.
Až do prodeje statku může každý věřitel zástavní na něm pojištěný vyplatiti dluh, pro který bylo za dražbu žádáno.
§ 463.
Dlužníci nemají práva, spolu podávati při dražbě věci od nich zastavené.
§ 464.
Neutrží-li se za věc zastavenou tolik, co dluh činí, povinen bude dlužník, čeho se nedostává, doplatiti;, ale jemu také připadne, co výše dluhu se utrží.
§ 465.
Pokud věřitel zástavní povinen jest zástavy své se držeti, anebo pokud má právo sáhnouti na jiné jmění dlužníka svého, vyměřuje řád soudní.
§ 466.
Převedl-li dlužník věc, pokud byla zastavena, na někoho jiného za vlastní, může věřitel nejprv práva svého osobního na dlužníkovi vyhledávati a potom k tomu hleděti, aby z věci zastavené úplně byl uspokojen.
§ 467.
Přijde-li věc zastavená k zmaření, vzdá-li se věřitel dle zákona práva svého k ní nebo vrátí-li ji dlužníkovi bez výhrady, pomine sice právo zástavní, ale dluh trvá dále.
§ 468.
Kromě toho pomíjí právo zástavní projitím času, na který bylo obmezeno, tudíž také, když pomine dočasné právo zástavcovo k věci zastavené, až věděl-li o tom věřitel, anebo mohl-li se z knih veřejných o tom dověděti.
§ 469.
Zaplacením dluhu právo zástavní přestává. Zástavce však jen tehda povinen jest dluh zaplatiti, když se mu spolu vrátí věc zastavená. Aby hypotéka byla zdvižena, nestačí, by dluh byl zaplacen. Statek za hypotéku daný zavazen jest dotud, pokud list dlužní z knih veřejných se nevymaže.
§ 470.
Kteří věřitelé mají přednější právo, když se prohlásí konkurs, vyměřeno v řízení konkursním.
§ 471.
Ani ten, kdo věc do zástavy vzal, ani kdo věc někoho jiného u sebe chová, nemůže jí, když pomine právo jemu propůjčené, pro nějaký dluh za sebou podržeti. Jest-li tu však vše to, co řád soudní nařizuje, a jest-li věc movitá, může ji k soudu dáti schovati a obstaviti, nebo jest-li nemovitá, může žádati, aby byla dána pod sekvestraci.
KAPITOLA SEDMÁ.
O služebnostech.
§ 472.
Právem služebnosti zavázán jest vlastník věci, aby k dobrému jiného na ní něco snášel aneb něčeho nedělal. Právo služebnosti jest právo věcné, které má moc proti každému držiteli věci služebné.
§ 473.
Jest-li právo služebnosti spojeno s držením pozemku, aby se ho mohlo užitečněji nebo pohodlněji užívati;, jest služebnost gruntovní čili pozemková; jinak jest služebnost osobní.
§ 474.
Služebnost gruntovní toho vyhledává, by tu byly dva držitelé pozemků, z nichž jednomu, co služebnosti zavázanému, patří pozemek služebný; druhému pak, co oprávněnému, pozemek panující. Pozemek panující určen jest buď k polnímu hospodářství nebo k jiné potřebě; pročež rozeznávají se také služebnosti polní a domovní.
§ 475.
Obyčejné služebnosti domovní jsou:
1. právo, tíži stavení svého na cizí stavení položiti;
2. trám nebo krokev do cizí stěny vložiti;
3. okno v cizí stěně sobě zdělati; buď pro světlo, nebo pro vyhlídku;
4. střechu nebo vikýř nad sousedovou vrstvou vzduchu sobě vystavěti;
5. kouř komínem sousedovým hnáti;
6. okap ze střechy na cizí pozemek svozovati;
7. věci tekuté na pozemek sousedův líti anebo po něm sváděti.
Těmito a podobnými služebnostmi domovními dochází držitel domu práva, předsevzíti něco na pozemku souseda svého, což soused povinen jest snášeti.
§ 476.
Jinými služebnostmi domovními zavázán jest držitel pozemku služebného, aby něčeho nedělal, co by jinak dělati mohl. Takové služebnosti jsou:
8. služebnost, domu svého nezvyšovati;
9. nesnižovati ho;
10. stavení panujícímu neodjímati ani světla, ani vzduchu;
11. ani vyhlídky;
12. okapu se střechy domu svého neodváděti s pozemku souseda, jemuž ke zvlažování zahrady aneb k naplňování cisterny nebo jinak může býti užitečný.
§ 477.
Obyčejné služebnosti polní jsou:
1. právo na cizím pozemku stezku, průhon aneb cestu vozovou míti;
2. vodu vážiti, dobytek napájeti, vodu odváděti a přiváděti;
3. dobytek hlídati a pásti;
4. dříví káceti, na suché větve a roždí choditi, žaludy sbírati, listí hrabati;
5. honiti, ryby loviti, ptáky chytati;
6. kámen lámati, písek kopati, vápno páliti.
§ 478.
Služebnosti osobní jsou: užívání věci s potřebu; požívání; a bydlení.
§ 479.
Může se však služebnost, která bývá sama o sobě gruntovní, povoliti také někomu jen osobně; aneb se může něčeho, co obyčejně bývá služebností, dopřáti někomu na odvolání. Avšak nepokládá se za to, že by se která služebnost od obyčejné povahy své uchylovala; kdo by to pravil, nechť toho dokáže.
§ 480.
Titul k služebnosti zakládá se na smlouvě; na poslední vůli; na výroku právním, za příčinou rozdělení pozemků společných vydaném; aneb konečně na vydržení let.
§ 481.
Věcného práva služebnosti k věcem nemovitým a vůbec k věcem, které zapsány jsou v knihách veřejných, jinak nabyti nelze, leč zapsáním práva do knih; k jiným však věcem nabývá se ho odevzdáním, jakož výše položeno (§§ 426 - 428).
§ 482.
Služebnosti vesměs v tom se srovnávají, že držitel věci služebné není vůbec vázán něco činiti, nébrž že jest jen povinen jinému dopustiti, by práva nějakého užíval, aneb něčeho nečiniti, co by jako vlastník věci jinak mohl činiti.
§ 483.
Protož jest vůbec ten, kdo má právo služebnosti, povinen také náklad vésti na zachování a opravování věci ke služebnosti určené. Užívá-li však věci této spolu ten, kdo jest služebností zavázán, povinen bude nésti spolu přiměřenou část nákladu, a bude se moci této povinnosti zprostiti jen tím, že věc postoupí tomu, kdo má právo služebnosti, i když by tento k tomu nesvolil.
§ 484.
Držitel věci panující může sice práva svého užívati, jak se mu zdá a vidí; avšak služebnosti nebuďte rozšiřovány, ale spíše obmezovány, pokud toho dopouští povaha jich a účel, proč byly zřízeny.
§ 485.
Služebnosti nelze o své újmě ani od věci služebné oddělovati, ani na jinou věc neb osobu přenášeti. Též se každá služebnost pokládá za nedílnou dotud, pokud práva na pozemku váznoucího ani zvětšením, ani zmenšením, ani rozdělením pozemku změniti neb rozděliti nelze.
§ 486.
Pozemek může několika osobám zároveň služebným býti, nebylo-li by to jinak na újmu starších práv někoho jiného.
§ 487.
Podle pravidel svrchu položených vyměřována buďte práva a povinnosti při jedné každé služebnosti zvláště. Kdo tedy povinen jest, tíži stavení vedlejšího nésti; aneb snášeti, aby soused trám do jeho stěny si vložil, nebo kouř komínem jeho vyváděl; má také dle míry k zachování zdi, sloupu, stěny nebo komína k tomu ustanoveného přispívati. Toho však na něm žádati nelze, aby věc panující dával podepírati aneb komín sousedův spravovati.
§ 488.
Právo k oknu přináší s sebou jenom právo k světlu a vzduchu; k vyhlídce potřebí zvláštního povolení. Kdo nemá práva k vyhlídce, může přidržen býti, aby okno mříží opatřil. Ten, kdo má právo k oknu, jest spolu povinen okno náležitě opatřiti; zanedbal-li by toho, práv bude ze škody, která by z toho vzešla.
§ 489.
Kdo má právo okapu, může dáti vodě dešťové na cizí střechu volně nebo po žlabě odtékati; také může střechu svou výše hnáti; povinen však bude opatření učiniti, aby tím služebnost nebyla obtížnější. Taktéž napadne-li mnoho sněhu, má jej dáti v čas odkliditi, jakož i povinen jest, žlaby k odtékání vody v dobrém způsobu chovati.
§ 490.
Kdo má právo, vodu dešťovou se střechy sousedovy na svůj pozemek přiváděti, jest povinen, na žlaby, kádě a jiné potřeby k náležité sám náklad vésti.
§ 491.
Jest-li ke svozování věcí tekutých potřebí rýh čili stok a svodnic, má je vlastník pozemku panujícího zříditi; též je má řádně krýti a cíditi a tím způsobem pozemku služebnému břemenu ulehčovati.
§ 492.
Právo ku stezce zavírá v sobě právo, po stezce choditi, lidmi se dáti po ní nositi, aneb jiným lidem dáti k sobě přicházeti. Kdo má právo k průhonu, může tam tudy také s trakařem jezditi; a kdo má právo k cestě vozové, může po ní s jedním nebo s několika potahy jezditi.
§ 493.
Avšak právo přes pozemek choditi, nemůže se bez zvláštního povolení vztahovati ku právu, na koni neb na jiném hovadu jezditi, nebo se dáti hovady nositi; aniž se může právo k průhonu vztahovati ku právu, břemena těžká po služebném pozemku smýkati; ani právo vozem jezditi, ku právu, dobytek puštěný po něm honiti.
§ 494.
Všichni ti, kteří mají právo, cesty, mostů a lávek užívati, nechť jsou držitelé pozemků neb jiní, jsou povinni k zachování těchto věcí dle míry přispívati, tudíž i držitel pozemku služebného, pokud mu to užitek přináší.
§ 495.
Prostranství k této trojí služebnosti srovnávej se s potřebou užívání a s okolnostmi místa. Stanou-li se cesty a stezky povodní aneb jinou příhodou neschůdnými, budiž k nim do té doby, než v předešlý způsob se uvedou, nové prostranství vyměřeno, neučinil-li již úřad politický náležitého opatření.
§ 496.
Kdo má právo, vodu odjinud vážiti, tomu se dopouští také, k ní choditi.
§ 497.
Kdo má právo, vodu z cizího pozemku na svůj pozemek vésti, nebo ze svého pozemku na cizí, má také právo, náležitých k tomu trub, žlabů a stavidel svým nákladem zříditi. Mnoho-li věcí těchto nejvýše zřizovati se může, ustanovuje se potřebou panujícího pozemku.
§ 498.
Nebylo-li určeno, když se právo pastvy propůjčovalo, jaký dobytek a mnoho-li se ho může vyháněti; též po který čas a jakou měrou se má toho práva užívati, hájeno buď toho, jak se to po třicet let pokojně zachovávalo. Vzejde-li o tom pochybnost, budiž pravidlem, co níže tuto nařízeno.
§ 499.
Právo pastvy, není-li v nařízeních politických a o lesnictví daných nic jiného vyměřeno, vztahuje se ke všelijakému dobytku tažnému, hovězímu a ovčímu, ale nevztahuje se k dobytku vepřovému a drůbeži pernaté, v krajinách pak lesnatých k dobytku kozímu. Dobytka nečistého, nezdravého a cizího není dovoleno pásti.
§ 500.
Bylo-li v posledních třiceti letech nestejně dobytka vyháněno, vzat buď počet prostřední z toho, co ho bylo vyháněno první tři léta. Není-li ani tento počet zřejmý, budiž slušně hleděno jednak k tomu, jakou měrou se pastvy užívalo, a jednak, jaká pastva byla; a tomu, kdo má právo pásti, nebudiž alespoň dopouštěno, aby měl více dobytka na cizí pastvě, nežli ho může přezimovati pící, kterou mu pozemek panující poskytuje. Ssavčata do určitého počtu se nepočítají.
§ 501.
Kdy a jak dlouho se může pásti, ustanovuje se vůbec tím, jak v jedné každé obci bez odporu obyčej jest; však v nižádné případnosti nebudiž pasením přerušováno neb stěžováno provozování hospodářství, nařízeními politickými ustanovené.
§ 502.
Právo, užívati pastvy, nezavírá v sobě práva k jiným užitkům. Kdo má právo pásti, nemá práva, ani trávy žíti, ani vůbec vlastníka pozemku ze spolupasení vylučovati; tím méně může podstaty pastvy rušiti. Bylo-li by se škody nějaké obávati, má dáti dobytek pastýřem opatrovati.
§ 503.
Co potud nařízeno o právu dobytek pásti, vztahuje se dle případnosti také k právu zvířata lapati, dříví káceti, kámen lámati a k služebnostem ostatním. Má-li kdo za to, že takové právo jeho zakládá se na společném právu vlastnickém, a vzejde-li o to rozepře, rozsouzena budiž dle pravidel, daných v kapitole o společenství práva vlastnického.
§ 504.
Jak lze užívati služebností osobních, vyměřuje se, nebylo-li nic jiného umluveno, dle těchto pravidel: služebnost užívání přináší s sebou právo, z věci cizí, podstaty její neporušíc, jen ku své potřebě užitek bráti.
§ 505.
Kdo tedy má právo, věci užívati, může z ní, nehledě k ostatnímu jmění svému, bráti užitek takový, který se s jeho stavem, s jeho živností a s jeho domácím hospodářstvím srovnává.
§ 506.
Tato potřeba vyměřena buď dle času, kdy užívání bylo povoleno. Stanou-li se později změny v stavu nebo v živnosti osoby právo mající, nenabude se tím práva, šíře věci užívati.
§ 507.
Tomu, kdo má právo, věci užívati, není dovoleno, aby podstatu její měnil; aniž může práva svého na koho jiného přenésti.
§ 508.
Všeliké užitky, kterých z věcí bráti lze, aniž se tím práva uživatelova ruší, jsou toho, čí věc jest. Tento však jest povinen, veškerá břemena na věci váznoucí, obyčejná i kromobyčejná, nésti, a svým nákladem v dobrém způsobu ji chovati. Toliko když by náklad byl větší nežli užitek, který vlastníkovi zbude, povinen bude užívající buď ostatní náklad na se vzíti, nebo od užívání pustiti.
§ 509.
Služebnost požívání jest právo, bráti požitky z cizí věci beze všeho obmezení, šetříc podstaty.
§ 510.
K věcem zuživatelným samým o sobě ani užívání ani požívání se nevztahuje, nébrž jenom k ceně jejich. S hotovými penězi může oprávněný dle své vůle naložiti. Byl-li někomu k požívání neb k užívání dán kapitál již uložený, může jen z úroků z něho žádati.
§ 511.
Požívající má právo, bráti z věci všechny požitky, obyčejné i kromobyčejného; jeho jest tedy také užitek čistý z podílů hor, dle řádu horního vycházející, a dříví dle zákona lesního poražené. Nalezl-li by se v pozemku k požívání daném podklad, nemá práva k němu.
§ 512.
Za užitek čistý pokládáno buď jen to, co po srážce výdajů potřebných přebude. Požívající bere tedy na sebe všechna břemena, která toho času, když mu bylo požívání povoleno, na věci služebné ležela, protož i úroky z kapitálů na ní zapsaných. Na něho připadají všeliké povinnosti, obyčejné i kromobyčejné, které z věci vybývany býti mají, pokud jich z užitků, ježto po čas požívání se vyberou, vybyti lze; též má vésti náklad, bez něhož by požitků dojíti nemohl.
§ 513.
Poživatel zavázán jest, věc služebnou jako dobrý hospodář v tom způsobu zachovati, v kterém ji byl obdržel, a dávati ji z užitků opravovati, doplňovati a zase zřizovati. Zmenšila-li by se při tom při všem jediné řádným požíváním bez viny požívajícího cena věci služebné, z toho poživatel práv nebude.
§ 514.
Dá-li vlastník stavení k oznámení požívajícího svým nákladem něco stavěti, čeho pro vetchost domu nebo pro náhodu jest potřebí, povinen bude požívající, nahraditi mu úroky z kapitálu na to, vynaloženého dle toho, oč se mu tím požívání zlepšilo.
§ 515.
Nemohl-li nebo nechtěl-li by vlastník toho učiniti, může požívající buď sám stavěti, a po skončeném požívání, rovněž jako držitel bezelstný, na vlastníkovi náhrady se dožadovati, aneb může na vlastníkovi za to, že nestavní nemohl věci užívati, přiměřené náhrady žádati.
§ 516.
Aby vlastník stavení něco stavěl, čeho není potřebí, byť tím jinak i užitky se rozmnožily, poživatel není povinen povolovati, leč by mu vlastník všechnu škodu nahradil.
§ 517.
Co požívající bez přivolení vlastníkova na rozmnožení trvalých užitků vynaložil, může si nazpět vzíti; náhrady však za užitky, které ze zlepšení ještě trvají, žádati může jen tehda, když jí může žádati jednatel nezmocněný.
§ 518.
Aby se snadněji dokázalo, co vlastník i požívající obapolně pohledávati mají, dejtež sobě víry hodná popsání všech věcí služebných zdělati. Neučiní-li se toho, má se za to, že požívající obdržel věc i se vším tím, čeho k řádnému užívání potřebí, ve způsobu takovém, by se toho mohlo užívati, a prostřední dobroty.
§ 519.
Když požívání se skončí, náleží úroda, která ještě není sklizena, vlastníkovi; ale vlastník má poživateli neb dědicům jeho, tak jako držiteli bezelstnému, nahraditi náklad, jejž požívatel pro nabytí úrody učinil. K jiným užitkům mohou se požívající nebo jeho dědicové táhnouti podle toho, jak dlouho požívání trvalo.
§ 520.
Vlastník může vůbec na užívajícím nebo požívajícím jen tehda žádati, aby mu podstatu zjistili, když by mu nastávalo nějaké nebezpečenství. Nedají-li vlastníkovi zjištění, tedy budiž věc buďto vlastníkovi za levnou náhradu puštěna nebo dle okolností soudu pod správu dána.
§ 521.
Služebnost bydlení jest právo, bydlitelných částí domu k potřebě své užiti. Jest to tedy služebnost užívání obytného stavení. Postoupí-li však kdo jinému všech bydlitelných částí domu, aby, šetře podstaty, neobmezeně jich požíval, jest to požívání stavení obytného. Dle tohoto rozdílu vztahována buďte nařízení výše daná ke svazku právnímu mezi tím, kdo má právo služebnosti a mezi vlastníkem stavení.
§ 522.
Vlastník má vždy právo, vládnouti všemi částmi domu, které vlastně k bydlení nenáležejí; aniž mu buď v potřebném dohlížení k domu nesnáz činěna.
§ 523.
Za příčinou služebností může dvojí žaloba vzejíti. Buď někdo dovozuje proti vlastníkovi, že má právo služebnosti, nebo si stěžuje vlastník, že někdo služebnost si osobuje. V oné případnosti jest žalobníkovi dokázati, že služebnosti nabyl, nebo aspoň, že jest v držení služebnosti co práva věcného; v případnosti této náleží mu dokázati, že sobě někdo služebnost v jeho věci osobuje.
§ 524.
Služebnosti pomíjejí vůbec tak, jak dle kapitoly třetí a čtvrté dílu třetího zdvihají se vůbec práva a závazky.
§ 525.
Zkázou pozemku služebného nebo panujícího služebnost se sice zastaví, jakmile však pozemek aneb stavení v předešlý způsob se uvede, nabude služebnost předešlé moci své.
§ 526.
Stane-li se kdo vlastníkem pozemku služebného a panujícího zároveň, služebnost sama sebou přestává. Byl-li by však později ten neb onen pozemek v jedné osobě spojený opět na jiného převeden, a služebnost nebyla by mezi tím z knih veřejných vymazána, měj nový držitel pozemku panujícího právo, služebnosti užívati.
§ 527.
Mohl-li ten, kdo služebnosti užívá, z knih veřejných neb jiným způsobem zvěděti, že ten, kdo služebnost zřídil, měl právo pouze do času, aneb na jaký čas služebnost byla obmezena, tedy služebnost sama sebou pomine, jakmile tento čas projde.
§ 528.
Služebnost, ježto byla někomu propůjčena do toho času, kdy někdo jiný jistého věku dojde nepomine dříve času určeného, byť i ten jiný zemřel dříve, toho věku nedošed.
§ 529.
Služebnosti osobní pomíjejí smrtí. Vztahují-li se výslovně k dědicům a vzejde-li pochybnost, ke kterým, rozumějí se toliko první dědicové ze zákona. Právo však, které propůjčeno jest rodině, na všechny údy její přechází. Služebnost osobní, které nabyla obec neb jiná osoba právnická, trvá dotud, pokud tu jest osoba právnická.
§ 530.
Stálé důchody výroční nejsou služebnost osobní a mohou tedy podle povahy své na všechny nástupce se převésti.
KAPITOLA OSMÁ.
O právu dědičném.
§ 531.
Práva a závazky zemřelého v jedno pojaté, pokud se nezakládají na svazcích pouze osobních, slovou jeho pozůstalost.
§ 532.
Právo výhradní, uvázati se ve všechno to, co po někom zůstalo, anebo v určitý díl tohoto celku (na př. v polovici, třetinu), slove právo dědičné. Právo dědičné jest právo věcné a má platnost proti každému, kdo by si chtěl pozůstalost přiosobiti. Ten, komu přísluší právo dědičné, jmenuje se dědic, a zůstalost, hledíc k dědici, slove dědictví.
§ 533.
Právo dědičné zakládá se buď na vůli zemřelého dle zákona pronesené, nebo na smlouvě dědičné podle zákona platné (§ 602), aneb na zákoně.
§ 534.
Toto troje právo dědičné může také průchod míti vedle sebe zároveň; může totiž jednomu dědici příslušeti díl nějaký, hledíc k celé pozůstalosti určitý, z poslední vůle, druhému ze smlouvy a třetí ze zákona.
§ 535.
Nebyl-li někomu zůstaven díl dědičný, který by se k celé pozůstalosti vztahoval, nébrž jen věc některá, jedna nebo více věcí jistého druhu, nějaká suma, neb nějaké právo, slove taková věc zůstavená, byť co do ceny činila třeba sebe větší část pozůstalosti, odkaz (legát), a ten, komu byla zůstavena, nepokládá se za dědice, ale toliko za odkazovníka (legatáře).
§ 536.
Právo dědičné nastává teprv po smrti zůstavitelově. Zemřel-li dědic domnělý dříve než zůstavitel, nemohl na své dědice převésti práva dědičného, jehož nebyl došel.
§ 537.
Přečkal-li dědic zůstavitele, přejde právo dědičné, i dříve než dědictví ujal, na jeho dědice, jako jiná práva, která se volně na dědice převáděti mohou; ač nepominulo-li již buď odřeknutím neb nějakým jiným způsobem.
§ 538.
Kdo má právo, jmění nabývati, může vůbec také děditi. Odřekl-li se kdo vesměs práva, něčeho nabývati, anebo vzdal-li se platně určitého dědictví, pozbyl tím práva dědičného vesměs, nebo práva k určitému dědictví.
§ 539.
Pokud děditi mohou obce duchovní neb jich údové, vyměřeno jest v nařízeních politických.
§ 540.
Kdo zůstaviteli, jeho dětem, rodičům nebo manželovi, ve zlém úmyslu na cti, na těle nebo na jmění tak ublížil neb ublížiti hleděl, že k němu úřad z povinnosti, nebo k žádosti toho, komu bylo ublíženo, dle zákonů trestních může přikročiti, nehoden jest práva dědičného dotud, pokud z okolností nevychází na jevo, že mu zůstavitel odpustil.
§ 541.
Potomci toho, kdo práva dědičného učinil se nehodným, zemřel-li dřív než zůstavitel, z práva dědičného vyloučeni nejsou.
§ 542.
Kdo by zůstavitele k pronesení poslední vůle mocí přiměl nebo podvodně svedl, jemu poslední vůli projeviti nebo změniti zabránil, anebo poslední vůli od něho učiněnou potlačil, budiž z práva dědičného vyloučen a práv ze školy všeliké, kterou jinému tím způsobil.
§ 543.
Ti, kdož by se právně přiznali, že se dopustili cizoložství nebo zprznění krve, anebo by v tom byli usvědčeni, vyloučeni buďte z práva, z poslední vůle po sobě děditi.
§ 544.
Pokud v zemi rodilí, kteří vlast svou anebo službu vojenskou bez řádného dovolení opustili, práva dědičného pozbývají, ustanoveno v nařízeních politických.
§ 545.
Zdali kdo může děditi, určuje se jediné dle doby, kdy naň dědictví skutečně připadne. Dobou touto bývá vůbec smrt zůstavitelova (§ 703).
§ 546.
Nabude-li kdo později způsobilosti děditi, nenabývá tím práva, aby jiným odejmul, co na ně již dle práva bylo připadalo.
§ 547.
Dědic, jakmile dědictví přijme, nastupuje v příčině dědictví na místo zemřelého. Oba mají se, nehledíc k někomu jinému, za jednu osobu. Pokud dědic pozůstalosti nepřijal, jest tak, jakoby ji posud zemřelý držel.
§ 548.
Závazky, jež by zemřelý byl měl ze svého jmění plniti, bere na se dědic jeho. Pokuty peněžité zákonem uložené, k nimž zemřelý ještě nebyl odsouzen, na dědice nepřecházejí.
§ 549.
Jedno z břemen na dědictví záležejících jest také náklad na pohřeb, učiněný dle toho, jak v místě obyčej jest, a dle stavu i jmění zemřelého.
§ 550.
Jest-li několik dědiců, pokládají se v příčině společného svého práva dědičného za jedinou osobu. Co osoba taková zavázáni jsou do právního odevzdání (přiřknutí) dědictví rukou společnou a nerozdílnou, to jest všichni za jednoho a jeden za všechny. Pokud právi jsou po odevzdání dědictví, vyměřeno jest v kapitole o uvázání se v dědictví.
§ 551.
Kdo o svém právu dědičném může sám platně pořizovati, má též právo, napřed se ho vzdáti. Vzdání takové vztahuje se i k potomkům.
KAPITOLA DEVÁTÁ.
O pronesení poslední vůle vůbec a o testamentech zvláště.
§ 552.
Pořízení, kterým někdo jmění své nebo část jmění svého jedné neb několika osobám odvolatelně pro případ smrti postupuje, slove poslední vůle.
§ 553.
Ustanoven-li v posledním pořízení dědic, slove pořízení testament či závěť; obsahuje-li však toliko jiná nařízení slove kodicil.
§ 554.
Zřídil-li kdo jediného dědice neurčitě, nevyměřiv mu jisté částky pozůstalosti, obdrží dědic všechnu pozůstalost. Byl-li však dědici jedinému vyměřen jen díl dědičný, hledíc k celé pozůstalosti určitý, připadnou ostatní díly na dědice zákonem ustanovené.
§ 555.
Jmenováno-li několik dědiců, a nebylo-li nařízení, jak se mají rozděliti, rozdělí se rovným dílem.
§ 556.
Bylo-li zřízeno několik dědiců a to každý s určitým dílem, kteréžto díly však celého dědictví nedosahují, připadnou ostatní díly na dědice zákonem ustanovené. Povolal-li však někdo dědice k celé pozůstalosti, nemají dědicové zákonem ustanovení žádného práva k dědictví, byť i pořizující ve spočtení sum nebo u vypočtení věcí dědičných něco byl pominul.
§ 557.
Byl-li z několika ustanovených dědiců některým vyměřen díl určitý (na př. třetina, šestina), jiným však nebylo vyměřeno nic určitého, obdrží tito pozůstalost zbývající rovným dílem.
§ 558.
Nezbude-li nic, budiž z veškerých dílů určitých dědici v díl neurčitý ustanovenému dle míry tolik sraženo, aby obdržel rovný díl s tím, komu byl nejmenší díl vyměřen. Jsou-li díly dědičné sobě rovny, povinni budou dědicové, tomu z nich, komu byl vyměřen díl neurčitý, dodati tolik, aby rovný podíl s nim obdržel. V každé jiné případnosti, kdežby pořizující v počtech pochybil, budiž pozůstalost rozdělena tak, aby vůle pořizujícího dle míry v příčině celé pozůstalosti vyřknuté co nejlépe k vyplnění přišla.
§ 559.
Jsou-li mezi dědici zřízenými též takoví, z nichž někteří, kdyby dědili ze zákona, naproti ostatním za jednu osobu se pokládají (na př. děti bratrovy naproti bratru zůstavitelovu), tedy budou také jen za jednu osobu pokládáni, když se dědictví dělí z posledního pořízení. Korporace, obec, sbor (na př. chudí) počítají se vždy jen za jednu osobu.
§ 560.
Jsou-li všichni dědicové k dědictví povoláni tím způsobem, že jim dílu nevyměřeno aneb že jsou povoláni vůbec "rovným dílem", a nemůže-li nebo nechce-li některý dědic práva svého dědického užiti, připadne díl prázdný na ostatní zřízení dědice.
§ 561.
Jest-li jednomu neb několika dědicům určitý díl dědičný vyměřen, jinému však neb několika dědicům není dílu dědičného vyměřeno; připadne díl uprázdněný jen na toho jednoho nebo na těch několik dědiců ještě zbývajících, kterým nebylo určitého dílu dědičného vyměřeno.
§ 562.
Dědic, jemuž byl díl určitý vyměřen, nemá v nižádné případnosti práva k tomu, co přibude. Není-li tedy již žádného dědice, jemuž díl neurčitý byl vyměřen, připadne uprázdněný díl na dědice zákonem ustanoveného, a nepřipadne na dědice ještě zbývajícího, jemuž díl určitý byl vyměřen.
§ 563.
Kdo obdrží uprázdněný díl dědičný, bere na sebe také břemena s ním spojená, ač nejsou-li něco takového, co může jediné dědic zřízený vykonati.
§ 564.
Pořizující jmenuj sám dědice a nesvěřuj nikomu, aby ho jmenoval.
§ 565.
Pořizující prones vůli svou určitě, nikoli pouhým přisvědčením k návrhu jemu učiněnému; prones ji při úplně zdravému rozumu, s dobrým rozmyslem a rozvážením, prost násilí, podvodu a podstatného omylu.
§ 566.
Dokáže-li se, že někdo poslední vůli pronesl v zuřivosti, v šílenosti, v blbosti, anebo v opilství, jest neplatná.
§ 567.
Praví-li kdo, že ten, jenž byl zdravého rozumu pozbyl, čině poslední pořízení byl úplně při sobě, budiž to na jisto postaveno skrze znalce nebo skrze osoby úřední, jež bedlivě vyšetří, v jakém způsobu mysli byl pořizující, aneb jinými bezpečnými důkazy.
§ 568.
Koho soud prohlásí za marnotratníka, může jen o polovici jmění svého pronesením poslední vůle pořizovati; druhá polovice připadne na dědice zákonem jmenované.
§ 569.
Nedospělí nemohou posledního pořízení činiti. Nezletilí, kteří ještě nedokonali osmnáctého roku, mohou poslední pořízení činiti jen ústně před soudem. Soud hlediž náležitým vyšetřením jistoty nabyti, že poslední vůle pronesena byla bez nucení a s rozvážením. Poslední vůle budiž do protokolu zapsaná a to, co z vyšetřování na jevo přišlo, k ní přidáno. Kdo osmnáctý rok věku svého dokonal, může poslední vůli pronésti, ničím v tom nejsa obmezen.
§ 570.
Omýlil-li se pořizující podstatně, jest pořízení neplatné. Omyl pak jest podstatný, když pořizující chybí se osoby, které chtěl něco zůstaviti, anebo věci, kterou chtěl odkázati.
§ 571.
Shledá-li se, že pořizující jen nedobře pojmenoval nebo popsal osobu, které něco zůstavil, nebo věc, kterou odkázal, jest pořízení platné.
§ 572.
Také kdyby se shledalo, že pohnutka pořizujícím jmenována není pravá, zůstane pořízení ve své moci a váze; leč by se dokázalo, že pořizující vůli svou jediné na této mylné pohnutce zakládal.
§ 573.
Řeholníci nemohou vůbec poslední pořízení činiti; avšak došel-li řád zvláštního povolení, že údové jeho mohou pořízení činiti; byly-li osoby řeholní ze slibů propuštěny, vystoupily-li ze stavu svého, protože řád neb klášter jejich byl zrušen, anebo jsou-li tak postaveny, že dle nařízení politických nepočítají se již za příslušné k řádu nebo klášteru, nébrž že mohou úplného vlastnictví nabývati, tedy jim jest dovoleno, pronesením poslední vůle o něm pořizovati.
§ 574.
Zločinec, který jest odsouzen na smrt, nemůže ode dne vyhlášeného mu rozsudku platné poslední vůle činiti; byl-li však odsouzen do nejtěžšího neb také těžkého žaláře, nemůže jí činiti, pokud trest jeho trvá.
§ 575.
Byla-li poslední vůle platně dle práva pronesena, a vzejde-li později nějaká překážka, pořízení tím platnosti nepozbývá.
§ 576.
Jest-li poslední vůle z počátku neplatna, nestane se tím platnou, když později překážka pomine. Neučiní-li se v takové případnosti nového pořízení, má průchod dědičné právo ze zákona.
§ 577.
Poslední pořízení může se činiti mimo soud nebo před soudem, písemně neb ústně; písemně pak buď se svědky, nebo beze svědků.
§ 578.
Kdo poslední vůli pronésti chce písemně a beze svědků, má testament nebo kodicil vlastní rukou sepsati a vlastní rukou jméno své v něm podepsati. Aby se přidával den, rok a místo, kde poslední vůle jest sepsána, není sice potřebí, však dobré jest to pro uvarování rozpeří.
§ 579.
Dal-li kdo poslední svou vůli napsati někomu jinému, podepiš se v ní vlastní rukou. Mimo to potvrď přede třemi způsobilými svědky, z nichž alespoň dva zároveň přítomni býti mají, že ten spis jest jeho poslední vůle. Konečně podepište se také svědkové za svědky poslední vůle, buď uvnitř nebo zevnitř, ale vždy na spise samém, a ne snad na obálce. Co poslední vůle v sobě obsahuje, svědkům věděti netřeba.
§ 580.
Neumí-li pořizující psáti, nechť šetří netoliko formálností v paragrafu předešlém položených, nébrž nechť kromě toho na místě podpisu znamení ruky své přidá, a to u přítomnosti všech tří svědků. Pro snadnější důkaz trvalý, kdo jest pořizující, vyhledává toho opatrnost, aby jeden ze svědkův jméno pořizujícího podepsal, připomena, že to jménem jeho učinil.
§ 581.
Neumí-li pořizující čísti, dej sobě sepsanou vůli jedním svědkem, u přítomnosti druhých dvou svědků, kteří nahlédli, co v sobě obsahuje, přečísti a potvrď pak, že to sepsání s vůlí jeho se srovnává. Ten, kdo poslední vůli psal, může vždy také svědkem býti.
§ 582.
Pořízení, které by kdo učinil, táhna se k nějakému lístku nebo k nějakému spisu, má účinek jen tehda, když takový spis má všechno to, čeho k platné poslední vůli potřebí. Jinak může se takových poznamenání písemných, k nimž pořizující ukázal, toliko k vysvětlení jeho vůle užiti.
§ 583.
Vůbec může v jednom a témž spise toliko jedna osoba poslední pořízení činiti. Výjimku v tom činí manželé, jakož položeno jest v kapitole o smlouvách svadebních.
§ 584.
Kdo by formálností v příčině písemné poslední vůle nařízených zachovati nemohl neb nechtěl, může ústní poslední pořízení učiniti.
§ 585.
Kdo chce ústní poslední vůli činiti, má ji s rozmyslem projeviti před třemi způsobilými svědky, kteří jsou zároveň přítomni, a jsou schopni vysvědčiti, že v osobě pořizujícího není ani podvodu ani omylu. Není sice potřebí, ale vyhledává toho opatrnost, aby svědkové buď všickni společně, anebo každý sám o sobě pro lepší paměť poslední vůli zůstavitelem pronesenou buď sami napsali, anebo co nejdříve možná napsati dali.
§ 586.
Ústní poslední pořízení, aby dle práva mělo moci, stvrzeno budiž k žádosti jednoho každého, komu na tom záleží, seznáním všech tří svědků, anebo nemohl-li by jeden z nich již slyšen býti, alespoň dvou ostatních; kteréžto seznání má pod přísahou učiněno býti a ve všem se srovnávati.
§ 587.
Poslední pořízení může se také učiniti před soudem, písemně neb ústně. Činí-li je kdo písemně, podepiš se v něm alespoň svou rukou a podej je sám k soudu. Soud pak mu připomeň, že potřebí, aby v něm byl svou rukou podepsán, zapečeť spis pečetí soudní a napiš na obálce, čí poslední vůle se v něm obsahuje. O tom všem buď sepsán protokol, pořízení buď u soudu uloženo a pořizujícímu listem potvrzeno, že soud je obdržel.
§ 588.
Chce-li kdo vůli svou ústně pronésti, budiž protokolem zapsána a protokol zapečetěn a uložen tak, jako v předešlém paragrafu řečeno o pořízení písemném.
§ 589.
Soud, před nímž poslední vůle písemně neb ústně se pronáší, skládej se alespoň ze dvou osob soudních přísahou zavázaných, z nichž jedna vykonává soudcovství v tom místě, kde se pořízení spisuje. Svědectví druhé osoby soudní, kromě sudího, zastoupiti mohou dva jiní svědkové.
§ 590.
V potřebě náhlé mohou osoby výš jmenované do obydlí toho, kdo chce pořízení činiti, se odebrati, jeho poslední vůli napsati neb ústně vyslechnouti, a potom, co napsali neb slyšeli, v protokol uvésti, doložíc den, rok a místo, kdy a kde se to stalo.
§ 591.
Údové duchovního řádu, mládenci nemající osmnácte let, osoby ženské, smyslů zbavení, slepí, hluší nebo němí, pak ti, kdož nerozumí jazyku toho, kdo pořízení činí, nemohou býti svědky posledního pořízení.
§ 592.
Kdo odsouzen byl pro zločin podvodu nebo pro jiný zločin pošlý ze zištnosti, toho za svědka bráti nelze.
§ 593.
zrušen
§ 594.
Dědic neb odkazovník nemůže o věci jemu zůstavené platně svědčiti, ani jeho manžel neb manželka, jeho rodiče, děti, bratři neb sestry, aneb osoby v témž stupni s ním sešvakřené a lidé domácí od něho placení. Aby pořízení bylo platné, vyhledává se, by pořizující svou rukou je napsal, neb aby je potvrdili tři svědkové od řečených osob rozdílní.
§ 595.
Chce-li pořizující něco zůstaviti tomu, kdo poslední vůli spisuje, nebo jeho manželce, dětem, rodičům, bratrům neb sestrám, aneb osobám v témž stupni sešvakřeným, budiž pořízení nade vši pochybnost postaveno tím způsobem, jak vyměřeno v paragrafu předešlém.
§ 596.
Co nařízeno o nezávadnosti svědkův a jich způsobilosti, by na jisto postavili, kdo jest pořizující, vztahuje se také k osobám soudním, které poslední vůli píší neb slyší.
§ 597.
Při posledním pořízení, které někdo učiní za plavby nebo v místě, kde jest mor nebo podobné nakažlivé nemoci, jsou také údové řádu duchovního platnými svědky, a taktéž osoby ženské a mládenci, kteří čtrnáctý rok dokonali.
§ 598.
K takovému poslednímu pořízení svobodou nadanému potřebí toliko dvou svědků, z nichž jeden může pořízení psáti. Bylo-li by se obávati nákazy, netřeba ani, aby oba svědkové toliko zároveň přítomni.
§ 599.
Šest měsíců po skončené plavbě nebo po nakažlivé nemoci pozbývá poslední vůle svobodou nadaná moci své.
§ 600.
Kterých svobod dopřáno posledním pořízením, jež činí osoby vojenské, ustanovují zákony vojenské.
§ 601.
Nešetřil-li pořizující něčeho, co tuto nařízeno, a co nebylo jmenovitě jenom opatrnosti zůstaveno, jest poslední vůle neplatná.
§ 602.
Smlouvy dědičné o celou pozůstalost neb o díl, hledíc k celé pozůstalosti určitý, mohou jen manželé platně mezi sebou činiti. Nařízení o tom obsahují se v kapitole o smlouvách svadebních.
§ 603.
Pokud darování pro případ smrti pokládati se má za smlouvu nebo za poslední vůli, ustanoveno jest v kapitole o darování.
KAPITOLA DESÁTÁ.
O substituci a o fideikomisech.
§ 604.
Každý pořizující povolati může, nedošel-li by dědic jmenovaný dědictví, substituta, a nedošel-li by dědictví ani substitut, může povolati druhého, a v podobné případnosti třetího nebo i více subsitutů. Takové nařízení slove substituce obecná. Kdo v pořadí jest první povolán, stane se dědicem.
§ 605.
Vyřknul-li by pořizující z určitých dvou případností, že by dědic jmenovaný dědicem býti nemohl, nebo že by dědicem býti nechtěl, jen tu neb onu, tedy jest druhá případnost vyloučena.
§ 606.
Břemena dědici uložená vztahují se také k substitutovi, který na jeho místo nastoupí, ač nevyřknul-li pořizující výslovně, aneb nevychází-li na jevo z povahy okolností, že se vztahují jedině k osobě dědicově.
§ 607.
Byli-li spoludědicové sami sobě vespolek za substituty jmenováni, má se za to, že pořizující chtěl, aby díly v ustanovení vyměřené vztahovaly se také k substituci. Byl-li však v substituci kromě spoludědiců zřízen též někdo jiný, padne prázdný díl dědičný na všechny rovným dílem.
§ 608.
Pořizující může dědice svého zavázati, aby postoupil dědictví ujaté po své smrti anebo v jiných případnostech určitých druhému jmenovanému dědici. Kteréžto nařízení slove substituce fideikomisární. Substituce fideikomisární mlčky v sobě zavírá substituci obecnou.
§ 609.
Také rodičové mohou dětem svým jen k tomu jmění, které jim zanechají, dědice neb substituta jmenovati, a to i tehda, když by děti nebyly způsobilé, poslední pořízení činiti.
§ 610.
Zapověděl-li zůstavitel dědicovi, o pozůstalosti pořizovati, jest to substituce fideikomisární, a dědic zavázán jest, dochovati pozůstalost dědicům svým v zákoně ustanoveným. Zapověděl-li však, aby dědic věci na jiného nepřeváděl, může dědic o ní nicméně poslední vůli poříditi.
§ 611.
Řada, v které dědicové fideikomisární po sobě jíti mají, jsou-li všickni současníky zůstavitelovými, jest neobmezena i může se vztahovati k dědici třetímu, čtvrtému i dále.
§ 612.
Nejsou-li substituti jeho současníky, nébrž nebyli-li toho času, když poslední vůle se dělala, ještě narozeni, může substituce fideikomisární, týče-li se sum peněžitých a jiných movitých věcí, jíti až do druhého kolena; týče-li se statků nemovitých, může jíti jen až do kolena prvního; však počítán buď, když kolena se stanoví jenom ten substitut, který v držení dědictví vešel.
§ 613.
Pokud substituce fideikomisární ve skutek nevejde, má dědic zřízený obmezené právo vlastnické, totiž práva a povinnosti poživatelovy.
§ 614.
Jest-li substituce nařízena neurčitě, tak že o ní vzejde pochybnost, vykládána buď tak, aby dědic co nejméně byl obmezován, jměním dle vůle své vládnouti.
§ 615.
Substituce obecná mine, když dědic zřízený dědictví ujme; substituce fideikomisární pomíjí, když ze substitutů ustanovených již nikoho není, anebo když pomine případnost, pro niž substituce byla zřízena.
§ 616.
Zvláště pozbývá moci své substituce fideikomisární, učiněná smyslů zbavenému (§§ 608 a 609), když se dokáže, že smyslů zbavený v čas posledního pořízení byl úplně při sobě; anebo když mu soud za tou příčinou, že zdravého rozumu nabyl, jmění dle vůle své spravovati dovolil; aniž substituce nabude znovu moci, byť i upadna znova v bezsmyslnost zase pod kurátora dán byl, posledního pořízení mezi tím neučiniv.
§ 617.
Substituce, kterou pořizující učinil dítěti svému, pokud ještě nemělo potomstva, pomine, když dítě zanechá po sobě potomky, kteří jsou způsobilí děditi.
§ 618.
Fideikomis (fideikomis rodinný) jest nařízení, kterým se jisté jmění prohlašuje za nezcizitelný statek rodiny, buď v příčině všech budoucích nástupců z rodu, aneb alespoň některých.
§ 619.
Fideikomis vůbec jest buď prvorozenství, neb majorát, nebo seniorát, dle toho, ustanovil-li zakladatel, aby v něm vždy nastupoval buď prvorozený ze starší linie; nebo ten, kdo jest v rodině dle stupně nejbližší, a bylo-li by několik stejně blízkých, starší v letech; anebo konečně, nehledě k linii, aby nastupoval starší z rodiny.
§ 620.
Vzejde-li pochybnost, pokládá se za to, že jest tu spíše prvorozenství, nežli majorát neb seniorát; a zase spíše majorát, nežli seniorát.
§ 621.
V prvorozenství přichází linie mladší k fideikomisu teprv po vymření linie starší; pročež posledního držitele bratr nastupuje po synech, vnucích, pravnucích a dalších potomcích jeho.
§ 622.
Zakladatel fideikomisu může také posloupnost zcela obrátiti a povolati posléz narozeného z linie starší, nebo nejmladšího ze všech linií, aneb vůbec toho, kdo dle stupně nejbližší jest buď zakladateli fideikomisu, neb tomu, kdo první fideikomisu nabyl, anebo poslednímu jeho držiteli.
§ 623.
Nepronesl-li o tom zakladatel určitě vůle své, hleděno buď více k poslednímu držiteli, nežli ke zřizovateli fideikomisu a k tomu, kdo ho nejprv nabyl. Jest-li tu několik osob stejného stupně, dává přednost vyšší věk.
§ 624.
Ustanovil-li zakladatel fideikomisu, aby fideikomis připadl vždy na nejbližšího z rodu, rozumí se to na toho, kdož dle obecné posloupnosti ze zákona jest z potomstva mužského nejbližší. Bylo-li by několik stejně blízkých, tedy se požívání fideikomisu mezi ně rozdělí, není-li z nařízení zakladatelova patrno, že má býti jinak.
§ 625.
Zřídil-li kdo fideikomis linii prvorozené, a kromě toho druhý nebo více fideikomisů liniím po ní zrozeným, přijde držitel prvního fideikomisu a potomstvo jeho v držení jiného fideikomisu teprv tehda, když v ostatních liniích již není žádných potomků k fideikomisu povolaných; fideikomisy pak zůstanou v jedné osobě spojeny jen dotud, pokud nevzejdou dvě nebo více linií.
§ 626.
Potomstvo ženské nemá vůbec k fideikomisům práva. Ale ustanovil-li ten, kdo fideikomis zřídil, výslovně, aby po vymření kmene mužského fideikomis přešel na linii ženskou, děje se to pořadem o posloupnosti pohlaví mužského nařízeným; avšak dědicové mužského pohlaví té linie, která vešla v držení fideikomis, jdou před dědici pohlavní ženského.
§ 627.
Bez zvláštního svolení zákonodárcova není dovoleno, fideikomisu zřizovati. Když se fideikomis zřizuje, budiž vše, co k němu náleží, řádně seznamenáno, a seznamenání ověřené u soudu schováno. Kterýžto inventář buď potom pravidlem, kdykoli by se stala změna v držiteli fideikomisu a odděloval by se fideikomis od jmění zpupného. O jistotu a bezpečnost fideikomisu pečuj soud dle nařízení zvláštních o tom vydaných.
§ 628.
Kdo fideikomis zřídil, může to odvolati, pokud nikdo odevzdáním nebo smlouvou práva k němu nenabyl; vůle pak pokládá se za odvolanou, když se pořizujícímu narodí z řádného manželství dědic mužského pohlaví, jehož fideikomis v sobě nezavírá.
§ 629.
Právo vlastnické ke jmění fideikomisnímu rozděleno jest mezi všemi čekateli a mezi tím, kdo svého času fideikomis má. Čekatelům přísluší jedině vlastnické právo k podstatě, majetníkovi fideikomisu přísluší také vlastnické právo k požitkům.
§ 630.
Čekatelé fideikomisu, majíce právo k podstatě, mohou žádati, aby úpisy na dluhy fideikomisní k rukám soudu se uložily; mohou to oznámiti soudu, kdyby majetník statky k fideikomisu náležité špatně spravoval; mohou navrhovati společného kurátora pro zastupování fideikomisu a potomstva; vůbec pak mohou činiti všeliká opatření, jichž ku pojištění podstaty potřebí.
§ 631.
Majetník fideikomisu má všechna práva a všechny povinnosti, které má vlastník požitků. Jeho jsou veškeré požitky ze statku k fideikomisu náležitého a z toho, co přibylo, ne však podstata statku. Naproti tomu nese také veškerá břemena. Zmenší-li se podstata bez viny jeho, práv z toho není.
§ 632.
Držitel fideikomisu může se sice práva svého sám za sebe vzdáti, však ne za potomstvo, třeba by ho tu ještě nebylo. Zastaví-li požitky fideikomisu aneb i sám statek fideikomisní, vztahuje se zastavení jen k té části požitků, kterou má právo vybírati, ale nevztahuje se ke statku fideikomisnímu, ani k té části požitků, která jest nástupcova.
§ 633.
Majetník fideikomisu, šetře toho, co níže tuto položeno, může z nemovitého statku fideikomisního kapitál učiniti, pozemky za pozemky směniti nebo pod přiměřené úroky rozděliti, aneb také v nájem dědičný je dáti.
§ 634.
K takovým změnám má zapotřebí povolení řádného soudu. Soud má vyslechnouti všechny známé čekatele aneb, jsou-li nezletilí nebo nejsou-li přítomni, jejich kurátory, i také kurátora fideikomisu a potomstva; má uvážiti, zdali tu jest k tomu platných příčin, a zvláště jde-li o povolení, pozemky rozděliti, má k tomu přihlížeti, aby se v tom šetřilo míry v nařízeních politických ustanovené. Co se při tom dle úmluvy na penězích sejde, uloží se na kapitál fideikomisní.
§ 635.
Majetník fideikomisu může třetinu statku fideikomisního zadlužiti; anebo jsou-li kapitály fideikomisem, třetinu jich vyzdvihnout. K tomu netřeba, aby čekatelé aneb kurátoři svolovali, nébrž toliko aby řádný soud to schválil.
§ 636.
V tuto třetinu vpočtena buďte veškerá břemena, ježto pod jakýmkoli jménem na statku fideikomisním váznou, a to tak, aby dvě třetiny byly zcela bez břemen.
§ 637.
Zač statek fideikomisní stojí, vyhledá se, má-li býti směněn nebo zadlužen, soudním odhadem; má-li však obrácen býti na peníze, veřejnou dražbou.
§ 638.
Dluh fideikomisní splácen buď tak, aby každý rok pět ze sta se zapravilo. Toliko z příčin důležitých povolena buď lhůta delší.
§ 639.
Chtěl-li by držitel fideikomisu z toho, co již splatil, opět sumu nějakou ku své potřebě vyzdvihnouti, plať na zapravení této sumy mimo to zvláště ještě každý rok pět ze sta.
§ 640.
Nástupce fideikomisu povinen jest, jen takové dluhy předka svého zaplatiti, které učinil s přivolením soudu. Z toho, co mělo již býti splaceno, práv jest jenom dotud, pokud se to nemůže ze zpupného jmění předkova zapraviti.
§ 641.
Učinil-li předek na zachování fideikomisu nebo na platné jeho zlepšení náklad tak znamenitý, že by byl měl právo, statek fideikomisní zadlužiti, budiž mu takový náklad nahrazen. K tomu konci mohou jeho nástupcové třetinu statku fideikomisního zavaditi. Dluh takto učiněný splácen buď tak, jak nařízeno v § 638.
§ 642.
Věřitel fideikomisu nemůže žádati, aby dluh, třeba s povolením soudu na fideikomisu pojištěný, zaplacen byl z podstaty statku, nébrž tolik z příjmů.
§ 643.
Požitky posledního roku rozdělí se mezi dědici předkovými a mezi nástupcem fideikomisu tak, jak se rozdělují mezi poživatelem a vlastníkem (§ 519).
§ 644.
Fideikomis zrušiti se může, když se není nadíti potomstva k fideikomisu povolaného. Ke zrušení svazku fideikomisního však potřebí, aby v to svolili nejen vlastník požitků a všichni čekatelé, kteří se ediktem předvolají, nébrž aby též kurátor potomstva byl vyslechnut, a soud k tomu dal povolení.
§ 645.
Fideikomis pomíjí, když k zmaření přijde; nebo když všechny linie v listu zakládacím povolané vymrou a není se nadíti potomstva. V této případnosti spojí se právo vlastnické k podstatě s právem vlastnickým k požitkům, a držitel fideikomisu může s ním dle vůle své naložiti.
§ 646.
Od substitucí a fideikomisů rozeznávati náleží fundace, jimiž se příjmy z kapitálů, pozemků, nebo práv na všechny budoucí časy určují k ústavům obecně užitečným, totiž: na duchovní prebendy, na školy, na nemocnice nebo chudobince; anebo k výživě jistých osob. Předpisy o fundacích obsahují se v nařízeních politických.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ.
O odkazech.
§ 647.
Aby odkaz byl platný (§ 535), potřebí, aby jej prostředkem platné poslední vůle zůstavil způsobilý pořizující někomu, kdo jest způsobilý děditi.
§ 648.
Pořizující může také jednomu neb několika spoludědicům něco napřed odkázati; v příčině čehož se spoludědicové pokládají toliko za odkazovníky.
§ 649.
Odkazy zapravovati povinni jsou vůbec všichni dědicové podle velikosti podílů svých, a to i tehda, když odkázaná věc patřila některému spoludědici. Pořizující může však zvláště uložiti některému spoludědici, aneb také některému odkazovníkovi, aby odkaz odvedl.
§ 650.
Odkazovník, bylo-li mu uloženo, aby nějaký odkaz dále odvedl, povinen bude, úplně to vyplniti, niž se toho bude moci zprostiti z té příčiny, že ten odkaz za více stojí nežli věc jemu odkázaná. Nepřijme-li však odkazu, zavázán bude ten, na koho odkaz připadne, vyplnění úkolu na se vzíti, nebo odkaz naň připadlý odkazovníkovi k němu poukázanému postoupiti.
§ 651.
Pořizující, který nějaký odkaz určil jisté třídě osob, totiž: příbuzným, osobám služebným neb chudým, svěřiti může dědici neb někomu jinému, aby ustanovil, které z těchto osob něco dostati mají a co každá dostati má. Nenařídil-li pořizující ničeho o tom, ustanoví to dědic.
§ 652.
Pořizující, ustanovuje odkaz, naříditi může substituci obecnou nebo fideikomisární; v příčině kteréž šetřiti jest toho, co nařízeno v kapitole předešlé.
§ 653.
Odkázati se může všechno to, co jest v obecném obchodu, věci, práva, práce a jiné činy, které nějakou cenu mají.
§ 654.
Odkáže-li pořizující někomu věc nějakou, která jest sice v obecném obchodu, které však odkazovník sám míti nemůže, nahradí se mu řádná cena za ni.
§ 655.
I když jde o odkazy, přikládán buď slovům smysl, jejž obyčejně mají; leč by se dokázalo, že pořizující jistým slovům přikládával smysl nějaký zvláštní, jemu samému vlastní; anebo že by odkaz jinak neměl účinku.
§ 656.
Odkázal-li pořizující jednu neb více věcí jistého druhu, určitěji jich nepoznamenav, a jest-li v pozůstalosti více věcí takových, tedy může dědic voliti. Jest však povinen, zvoliti věc takovou, které by odkazovník užiti mohl. Ponechá-li se odkazovníkovi, aby si z několika věcí jednu vzal anebo zvolil, může si zvoliti i tu nejlepší.
§ 657.
Odkázal-li pořizující jednu neb více věcí jistého druhu výslovně jen ze svých vlastních, a není-li v pozůstalosti věcí takových, tedy odkaz platnosti pozbude. Není-li jich tu tolik, kolik jich odkázáno, povinen bude odkazovník, přestati na těch, které tu jsou.
§ 658.
Odkázal-li pořizující jednu neb více věcí jistého druhu ne výslovně ze svých vlastních, a není-li věcí takových v pozůstalosti, tedy povinen bude dědic, odkazovníkovi je opatřiti, a to v způsobu s jeho stavem a potřebou se srovnávajícím. Odkázal-li pořizující sumu peněz, zaplatí ji dědic, nechť jsou hotové peníze v pozůstalosti čili nic.
§ 659.
Pořizující může také na někoho jiného vznésti, aby z několika věcí vyvolil, která má být odkazovníkova. Nechtěl-li by tento jiný voliti, aneb zemřel-li by dříve, než byl zvolil, ustanoví odkaz soud, zření maje k stavu a k potřebě odkazovníkově. Taktéž určí soud odkaz tehda, když bylo odkazovníkovi zůstaveno, aby si věc zvolil, on však zemřel prve, než to byl učinil.
§ 660.
Byla-li věc určitá odkázána několikrát, v témž nebo v několika pořízeních, nemůže odkazovník žádati, aby mu dána byla zároveň věc sama i cena její. Jiné odkazy, byť v sobě obsahovaly věc téhož způsobu aneb touž sumu, vydány buďte okazovníkovi tolikrát, kolikrát byly opakovány.
§ 661.
Odkaz jest bez účinku, když věc odkázaná v čas posledního pořízení patřila již odkazovníkovi. Převedl-li ji odkazovník později na sebe, tedy se mu zaplatí řádná cena její. Obdržel-li ji však od pořizujícího, a to zdarma, pokládán buď odkaz za zrušený.
§ 662.
Odkáže-li pořizující věc cizí, která není ani jeho, ani dědicova, ani odkazovníkova, který ji má dáti někomu jinému, nemá to účinku. Mají-li osoby dotčené nějaký podíl u věci té neb nějaké právo k ní, rozumí se odkaz jen na toto právo než na tento podíl. Jest-li odkázaná věc zastavena neb zavazena, tedy jdou také závady na ní ležící na toho, kdo ji dostane. Nařídí-li však pořizující výslovně, aby dědic nějakou určitou věc cizí koupil a odkazovníkovi odevzdal, nebo aby to učinil odkazovník, a nechce-li jí ten, čí jest, za cenu odhadní prodati, budiž odkazovníkovi dána cena odhadní.
§ 663.
Zůstaví-li pořizující odkazovníkovi dluh, jejž má za ním pohledávati, povinen bude dědic, odkazovníkovi úpis naň vrátiti, anebo mu vydati list, jímž jej z dluhu i z úroků zadrželých prázdna činí.
§ 664.
Odkáže-li pořizující někomu dluh, jejž má za kým jiným pohledávati, povinen bude dědic, pustiti odkazovníkovi dluh i s úroky zadrželými a dále jdoucími.
§ 665.
Odkázal-li pořizující dluh, jejž má odkazovníkovi zapraviti, má to účinek takový, že dědic povinen bude, znáti se k dluhu pořizujícím určitě jmenovanému, aneb odkazovníkem prokázanému, a zaplatiti jej nejdéle ve lhůtě, v které ostatní odkazy splněny býti mají, nehledíc ani k výminkám, ani ke lhůtám v úpise dlužním položeným. Věřitelům však pořizujícího, kteří by tím mohli vzíti škodu, nemůže přiznání dědicovo na újmu býti.
§ 666.
Prominul-li pořizující někomu dluh, rozumí se to jen na dluh nynější, ale nikoli na dluh, který by vzešel po učiněném odkazu. Bylo-li odkazem prominuto právo zástavní nebo rukojemství, nejde z toho, že by i dluh byl prominut. Prodlouží-li se lhůta k placení, úroky nicméně dále placeny buďte.
§ 667.
Jest-li pořizující někomu sumu nějakou dlužen, a odkáže-li mu stejnou sumu, nepokládá se za to, že by byl chtěl dluh odkazem zapraviti. Dědic v případnosti takové povinen bude, tu sumu dvojnásobně zaplatiti: jednou za dluh a pak za odkaz.
§ 668.
Odkáže-li pořizující někomu vše, co má za kýmkoli pohledávati, nerozumí se to ani na to, co má pohledávati z veřejných papírů úvěrních, ani na kapitály na nemovitém statku pojištěné, ani na to, co má pohledávati z nějakého práva věcného.
§ 669.
Věno odkázati se může, buď aby manžel zproštěn byl povinnosti, je opláceti; neb aby dědic byl povinen, odvésti manželce sumu nebo věc za věno přinesenou bez důkazu a beze srážky nákladu na ni učiněného. V příčině toho platí, co nařízeno vůbec, když se odkáže nějaká pohledávka.
§ 670.
Odkáže-li pořizující nějaké jiné osobě věno neurčité, rozumí se, nehledíc k vlastnímu jmění jejímu, věno takové, které by otec její, jsa prostředně majetný, podle stavu svého dáti byl povinen.
§ 671.
Odkáží-li rodičové dcerám věno, vpočte se jim v podíl dědičný, který dle zákona nebo z poslední vůle na ně připadne, leč by věno výslovně za přední odkaz bylo prohlášeno.
§ 672.
Odkáže-li se výživa, obsahuje se v tom potrava, oděv, obydlí a jiné potřeby, a to až do zemření, jakož i potřebné vyučování. Toto vše rozumí se také, když se odkáže vychování; toto se dokonává zletilostí. Stravou rozumí se pokrm a nápoj až do smrti.
§ 673.
Není-li z vůle pořizujícího, ani jak ji výslovně projevil, ani jak ji, výživu neb jinou pomoc posavade dávaje, projevil mlčky, zjevno a patrno, v které míře se odkazy v paragrafu předešlém jmenované splniti mají, ustanovena budiž tato míra dle stavu odkazovníkova nebo dle toho stavu, k němuž odkazovník výživou a opatrováním posavade byl připravován.
§ 674.
Nábytkem rozumí se jenom takové nářadí, jehož k slušnému užívání bytu potřebí; domovním nářadím čili náčiním rozumí se též nářadí takové, jehož potřebí ku spravování domácnosti. Nástroje na provozování živnosti v tom se neobsahují, není-li to zřetelněji vyřknuto.
§ 675.
Byla-li někomu odkázána schrána nějaká, kteréž samé o sobě tu není, nébrž která jenom jest části něčeho jiného, pokládá se vůbec za to, že byly odkázány jen ty věci, které se v ní při smrti pořizujícího nalézaly, a dle povahy její vůbec se v ní chovají, aneb jež pořizující obyčejně v ní choval.
§ 676.
Jest-li však schrána movitá, nebo jest-li alespoň věcí o sobě, může odkazovník žádati jen schrány, ale ne věcí, které jsou v ní.
§ 677.
Odkáže-li pořizující někomu skříni, almaru, nebo pokladnici se všemi věcmi, které v ní jsou, počítá se k tomu také zlato a stříbro, ozdoby a hotové peníze, ano i listy dlužní, které odkazovník pořizujícímu od sebe vydal. Jiné listy dlužní nebo takové listiny, na nichž založeny jsou pohledávky a práva pořizujícího, počítají se k tomu jen tehda, když kromě nich nic jiného ve schráně není. Odkázal-li pořizující někomu věci tekuté, rozumějí se tím i nádoby, v nichž se dovážejí.
§ 678.
Jménem klenotů rozumějí se vůbec jen drahé kameny a dobré perly; jménem ozdob také kameny falešné a šmejd ze zlata neb ze stříbra dělaný nebo zlatem neb stříbrem potažený, který jest člověku za okrasu; jménem šperků pak rozumí se to, čím se kdo kromě ozdob, šmejdu a oděvu okrašluje.
§ 679.
Odkáže-li se zlato nebo stříbro, obsahuje se tím zlato nebo stříbro vzdělané i nevzdělané, nikoli však ražené, ani to, které jest jenom částkou nebo okrášlením jiné věci pozůstalé, na př. hodinek nebo krabice. Prádlo nepočítá se v oděv, krajky pak nepočítají se v prádlo, nébrž ve šperky. Slovem ekvipáže rozumějí se koně tažné a vůz, jež měl pořizující pro pohodlí, též postroj k tomu náležitý; ale nerozumějí se tím koně a postroj jezdecký.
§ 680.
K penězům hotovým počítají se i takové veřejné papíry úvěrní, kterých se v obyčejném oběhu užívá na místě peněz hotových.
§ 681.
Slovem děti rozumějí se, pamatoval-li pořizující něčím na děti někoho jiného, jen synové a dcery; odkázal-li však něco svým vlastním dětem, rozumějí se také potomci na místo jich nastupující, kteří byli již zplozeni, když pořizující zemřel.
§ 682.
Učiní-li se odkaz příbuzným, a nepojmenují-li se blíže, vydán budiž těm, kteří dle posloupnosti ze zákona jsou nejbližší; pravidla pak položeného výše v § 559 o rozdělení dědictví mezi osobami, které se pokládají za osobu jednu, šetřeno buď také, když činiti jest o odkazy.
§ 683.
Odkázal-li kdo něco svým osobám služebným, pojmenovav je toliko dle služby, pokládá se za to, že odkaz obdržeti mají ty, které byly k němu v služebním poměru toho času, když zemřel. Však domnění to může v této i v jiných případnostech opačnými silnějšími důvody zdviženo býti.
§ 684.
Odkazovník nabývá vůbec (§ 699) hned po smrti pořizujícího práva k odkazu sobě i nástupcům svým. Práva vlastnického k věci odkázané však dojíti může jediné dle toho, co nařízeno v kapitole páté o nabývání práva vlastnického.
§ 685.
Odkázal-li pořizující někomu tu neb onu věc z pozůstalosti a práva k ní se vztahující, nějakou malou odměnu čeledi, aneb něco na skutky nábožné, může odkazovník odkazů těchto žádati ihned, jiných odkazů však teprve za rok po smrti pořizujícího.
§ 686.
Byla-li odkázána některá věc z pozůstalosti, náležejí odkazovníkovi také úroky od smrti zůstavitelovy jdoucí, též užitky vzešlé a cokoli jiného k věci přibude. Odkazovník však ponese také všeliká břemena na odkazu záležející, ano i ztrátu, jestliže by odkaz bez viny koho jiného se zmenšil aneb docela k zmaření přišel.
§ 687.
Bylo-li někomu něco odkázáno, co se dávati má ve lhůtách se opakujících, totiž: každý rok, každý měsíc a ve lhůtách podobných, nabude odkazovník práva k sumě na celou lhůtu vycházející, když se dočká i jen začátku lhůty. Aby se mu však suma vydala, žádati může teprv po projití lhůty. První lhůta počíná se toho dne, kdy pořizující zemře.
§ 688.
Kdykoli může věřitel žádati, aby mu dlužník dluh pojistil, může také žádati odkazovník, aby mu odkaz byl pojištěn. Kterak odkaz do knih vložen býti má, aby odkazovník práva věcného došel, vyměřeno jest výše v § 437.
§ 689.
Odkaz, jehož odkazovník přijmouti nemůže anebo nechce, připadne na toho, kdo jest po odkazovníkovi povolán (§ 652). Není-li tu nikoho takového, a jest-li celý odkaz zůstaven několika osobám nerozdílně nebo výslovně rovným dílem, tedy přibude podíl, jehož některý z nich neobdrží, ostatním rovně tak, jako spoludědicům dědictví. Kromě těchto dvou případností zůstane odkaz, jehož odkazovník neobdrží, v pozůstalosti.
§ 690.
Vyjde-li celé dědictví na odkazy, nemůže dědic ničeho jiného žádati, než aby se mu nahradily výdaje, které k dobrému pozůstalosti učinil, a aby se mu dala odměna s přičiněním jeho se srovnávající. Nechce-li pozůstalosti sám spravovati, nechť žádá, aby byl zřízen kurátor.
§ 691.
Nelze-li všech odkazovníků z pozůstalosti uspokojiti, zapravena buď dříve všech jiných výživa odkázaná, kteráž odkazovníkovi náleží ode dne dědičného nápadu.
§ 692.
Nestačí-li pozůstalost, aby se z ní dluhy a jiné povinné výdaje zaplatily a všechny odkazy odvedly, budiž odkazovníkům dle míry srážka z odkazů učiněna. Pročež dědic, pokud se jest něčeho takového obávati, povinen není, odkazů bez zjištění zapravovati.
§ 693.
Obdrželi-li však odkazovníci již odkazy, učiněna buď srážka dle ceny, kterou odkaz měl té doby, když jej odkazovník obdržel, a dle užitků, které z něho vzal. Aby však odkazovník nemusel přispívati, může i potom, když odkaz již obdržel, buď odkaz nebo cenu dotčenou i s užitky vzatými do pozůstalosti vrátiti; zlepšil-li nebo zhoršil-li jej, hleděno buď k němu jako k bezelstnému držiteli.
§ 694.
Příspěvky, které pořizující dle předpisů politických v poslední vůli své učinil k dobrému chudobinců, invalidoven a nemocnic, též k dobrému veřejného vyučování, nebuďte pokládány za odkazy; příspěvky takové jsou platy státní, jež i dědicové zákonem ustanovení zapravovati jsou povinni, a jichž posuzovati nenáleží dle práva soukromého, nébrž jediné dle nařízení politických.
KAPITOLA DVANÁCTÁ.
O obmezení a zrušení poslední vůle.
§ 695.
Pořizující může pořízení své obmeziti výminkou, časem, příkazem, nebo úmyslem proneseným. Též může svůj testament neb kodicil změniti aneb jej docela zrušiti.
§ 696.
Výminka slove událost, na níž právo nějaké jest závislé. Jest kladná nebo záporná dle toho, nastane-li nebo nenastane-li to, k čemu se vztahuje. Odkládací jest, když právo odkázané teprv po vyplnění výminky moci dojde; rozvazovací, když právo odkázané tím, že výminka nastala, přijde k zmaření.
§ 697.
Výminky naprosto nesrozumitelné pokládány buďte za nedoložené.
§ 698.
Nařízení, kterým se někomu pod nemožnou výminkou odkládací právo nějaké propůjčuje, jest neplatné, třeba by vyplnění výminky teprve později stalo se nemožným, a pořizující by se o té nemožnosti dověděl. Nemožná výminka rozvazovací pokládá se tak, jako by nebyla doložena. To vše rozumí se též o výminkách nedovolených.
§ 699.
Jsou-li výminky možné a dovolené, dojíti lze práva na nich závislého jen dokonalým jich vyplněním; nechať závisí na náhodě, na vůli zřízeného dědice, odkazovníka neb koho jiného.
§ 700.
Výminka, aby dědic neb odkazovník, i když dojde zletilosti, nevcházel v manželství, pokládána buď za nedoloženou. Toliko vdovec neb vdova, když mají jedno neb více dětí, povinni jsou, tuto výminku vyplniti. Výminka, aby dědic neb odkazovník s jistou osobou v manželství nevcházel, může se platně uložiti.
§ 701.
Vyplnila-li se výminka v poslední vůli nařízená již za života pořizujícího, potřebí jen tehda, aby po smrti jeho zase byla vyplněna, když jest to čin nějaký, jejž dědic neb odkazovník může opakovati.
§ 702.
Výminka, kterou pořizující doložil dědici neb odkazovníkovi, vztahována nebuď k dědici neb odkazovníku pořizujícím po nich povolanému, leč by to byl pořizující výslovně vyřknul.
§ 703.
Aby někdo mohl dojíti pozůstalosti pod výminkou odkládací mu zůstavené, potřebí, aby se vyplnění té výminky dočkal a byl toho času, když to stalo, způsobilý děditi.
§ 704.
Neví-li se, zdali doba, na kterou pořizující právo někomu zůstavené obmezil, přijde čili nic, pokládáno buď obmezení takové za výminku.
§ 705.
Jest-li položená doba taková, že nevyhnutelně přijde, tedy právo odkázané přeneseno bude jako jiná práva bez výminky odkázaná také na dědice osoby obdařené, a toliko odevzdání až do vyměřeného času se odloží.
§ 706.
Bylo-li by patrno, že doba posledním pořízením vyměřená nikdy nepřijde, pokládá se toto ustanovení doby tak, jako kdyby pořizující byl doložil nemožnou výminku. Toliko tehda, když by pořizující dle podobnosti k pravdě jen v počítání času se byl zmýlil, položena buď doba podle vůle jeho, kterou dle pravděpodobnosti měl.
§ 707.
Dokud právo dědicovo neb odkazovníkovo odloženo jest, proto že výminka ještě se nevyplnila, aneb že čas ještě nepřišel, dotud mají v oné případnosti mezi dědicem dle zákona a dědicem v poslední vůli zřízeným; v případnosti této pak mezi dědicem a odkazovníkem v příčině toho, kdo má prozatím býti v držení a požívání pozůstalosti neb odkazu, průchod táž práva a tytéž povinnosti, jako v substituci fideikomisární.
§ 708.
Kdo dědictví neb odkaz obdrží pod výminkou zápornou neb rozvazovací, aneb jen na jistý čas, má naproti tomu, na koho dědictví neb odkaz připadne, když výminka se vyplní, neb čas položený přijde, táž práva a tytéž povinnosti, které má dědic neb odkazovník naproti substitutu fideikomisárnímu (§ 613).
§ 709.
Zůstavil-li pořizující někomu něco, zároveň mu něco uloživ, pokládáno buď uložení takové za výminku rozvazovací; nesplní-li, jak mu uloženo, tedy toho, co jemu zůstaveno, pozbude (§ 696).
§ 710.
Není-li lze dokonale vyplniti toho, co uloženo, hleděno buď, aby se to alespoň co nejvíce možná vyplnilo. Nemohlo-li by se ani toto státi, podrží nicméně ten, komu to bylo uloženo, pozůstalost jemu určenou, ač není-li z vůle pořizujícího opak toho na jevě. Kdo sám sebe učinil nezpůsobilým, aby vyplnil, co mu uloženo, pozbude toho, co mu zůstaveno.
§ 711.
Pronesl-li se pořizující, k čemu pozůstalost určil, neuložil-li však za povinnost, aby úmysl jeho byl vykonán, tedy obdařený nemůže přidržován býti, aby pozůstalost k tomu úmyslu obrátil.
§ 712.
Jestliže by pořizující dědici svému přikázal, aby něco nemožného nebo nedovoleného vykonal, doloživ, pakli by toho nesplnil, že povinen bude jinému nějaký odkaz dáti, nařízení takové neplatné jest.
§ 713.
Prvnější testament zrušuje se platným testamentem pozdějším, jak co se týče dědice jmenovaného, tak i nařízení ostatních; leč by pořizující dal v pozdějším testamentě zřetelně na jevo, že prvnější zcela nebo z části má ve své váze a moci zachován býti. To rozumí se i tehda, když dědic v závěti pozdější jen k části dědictví zřízen byl. Část zbývající nepřipadne na dědice v prvnější závěti jmenované, nýbrž na dědice, ustanovené zákonem.
§ 714.
Kodicilem pozdějším, jichž několik pospolu platnost míti může, zrušují se odkazy nebo kodicily prvnější jen dotud, pokud jsou kodicilu pozdějšímu na odpor.
§ 715.
Nelze-li rozeznati, který testament nebo kodicil jest pozdější, tedy platí oba, pokud spolu obstáti mohou, a šetřiti jest toho, co nařízení v kapitole o společenství práva vlastnického.
§ 716.
Doložil-li pořizující v testamentě neb v kodicilu: že každé pozdější pořízení vůbec, anebo nebylo-li by na něm jistého znamení, má býti neplatné a ničím, není to pořizujícímu na překážku, aby poslední svou vůli změnil; však nezruší-li výslovně v pozdějším nařízení dotčeného doložení obecného nebo zvláštního, nebuď za platnou pokládána jeho vůle pozdější, nébrž prvnější.
§ 717.
Chce-li kdo poslední pořízení své zrušiti, nového neučiniv, nechať je výslovně buď ústně nebo písemně odvolá, anebo spis zmaří.
§ 718.
Poslední vůli může kdo platně odvolati jen v takovém způsobu mysli, v kterém by ji mohl učiniti. Ten, koho soud za marnotratníka prohlásí, může svou poslední vůli platně odvolati.
§ 719.
Chce-li kdo poslední své pořízení, jež učinil před soudem nebo kromě soudu, ústně odvolati, potřebí k tomu tolik a takových svědků, kolik a jakých potřebí, aby ústní poslední vůle byla platna; chce-li je však odvolati písemně, potřebí, aby o tom vydal pronesení, kteréž vlastní rukou psal a v něm se podepsal, nebo v kterém se alespoň podepsal on a svědkové, jichž se k poslední vůli vyhledává.
§ 720.
Zapověděl-li by pořizující dědici neb odkazovníkovi, aby poslední vůli neodpíral, hroze mu, že jinak pozbude nějakého prospěchu, a odporoval-li by dědic neb odkazovník jen pravosti nebo smyslu vůle poslední, nemá zápověď taková účinku.
§ 721.
Kdo v testamentě neb kodicilu svém podpis prořízne nebo přestříhne, jej přetrhne, anebo vše, co v něm obsaženo, vymaže, ten jej zmaří. Bylo-li z několika sepsání stejně znějících zmařeno jen jedno, z toho dovozovati nelze, že by pořízení bylo odvoláno.
§ 722.
Byla-li psaná poslední vůle jenom náhodou řečeným způsobem porušena, anebo ztratila-li se, nepozbude platnosti, prokáže-li se jinak náhoda důkazy v rádu soudním nařízenými a znění poslední vůle tím způsobem, jak ústní poslední vůli prokázati třeba.
§ 723.
Zmařil-li kdo pořízení pozdější, prvnějšího pořízení písemného neporušiv, nabude prvnější pořízení písemné zase moci své. Ústní pořízení prvnější tím znovu moci nedojde.
§ 724.
Odkaz se má za odvolaný, když pořizující odkázaný dluh vyupomíná a vyzdvihne; když věc někomu odkázanou prodá neb jinak na jiného převede a jí zase neobdrží; nebo když ji tak změní, že tím pozbude předešlé podoby i předešlého jména.
§ 725.
Zapravil-li však dlužník dluh sám od sebe, byla-li odkázaná věc prodána v nařízení soudu, nebo byla-li změněna bez svolení pořizujícího, odkaz v moci své zůstane.
§ 726.
Nechce-li aneb nemůže-li ani dědic zřízený, ani po něm povolaný pozůstalosti přijmouti, připadne právo dědičné na dědice zákonem ustanovené. Tito dědicové však povinni jsou, všemu tomu, co pořizující jinak nařídil, dosti učiniti. Pakli by i oni dědictví se vzdali, pokládáni budou odkazovníci dle míry za dědice.
KAPITOLA TŘINÁCTÁ.
O posloupnosti v dědictví ze zákona.
§ 727.
Zemře-li někdo, neučiniv platné poslední vůle, nepořídil-li v ní o veškerém jmění svém, aneb nepamatoval-li v ní náležitě na ty, jimž dle zákona povinen byl zůstaviti díl dědičný, nebo nemohou-li neb nechtějí-li dědicové zřízení dědictví přijmouti, tehdy průchod má posloupnost ze zákona zcela nebo z části.
§ 728.
Není-li tu platné poslední vůle, připadne všechna pozůstalost zemřelého na dědice zákonem ustanovené. Jest-li tu však platná poslední vůle, náleží jim ten díl dědičný, který v ní nikomu není odkázán.
§ 729.
Byl-li ten, komu pořizující dle zákona měl díl dědičný poručiti, v poslední vůli zkrácen, může se k zákonu táhnouti a na soudu žádati, by mu dán byl díl dědičný, jenž mu dle kapitoly následující náleží.
§ 730.
Dědicové ze zákona jsou předkem ti, kdož zůstaviteli manželským zrozením v nejbližším pokolení jsou příbuzní. Pokolení či linie příbuzenství ustanovují se takto:
§ 731.
V první pokolení náležejí ti, kdož ze zůstavitele jako ze svého kmene společného pošli, totiž: jeho děti a jich potomci.
V pokolení druhé náležejí otec a matka zůstavitelova, jakož i ti, kdož jsou od jeho otce nebo matky, totiž: jeho bratři a sestry a jich potomci.
V pokolení třetí náležejí zůstavitelovi dědové a báby, též bratři a sestry jeho rodičů a jich potomci.
V pokolení čtvrté náležejí zůstavitelovi první pradědové a prabáby a jich potomci.
V pokolení páté náležejí zůstavitelovi druzí pradědové a druhé prabáby a ti, kdož od nich pocházejí.
V pokolení šesté náležejí zůstavitelovi třetí pradědové a prabáby s těmi, kdož z nich pošli.
§ 732.
Má-li zůstavitel děti z rodu manželského z prvního kolena, připadne na ně celé dědictví; nechať jsou pohlaví mužského neb ženského; nechať jsou narozeny za živobytí zůstavitelova nebo po jeho smrti. Jest-li více dětí, rozdělí se o dědictví rovným dílem dle toho, kolik jich jest. Vnukové dětí ještě žijících a pravnukové vnuků ještě na živě jsoucích nemají práva, ze zákona děditi.
§ 733.
Zemře-li dítě dříve než zůstavitel, a jest-li tu po něm jeden nebo více vnuků, padne podíl, který by byl zemřelého dítěte, na toho pozůstalého vnuka zcela, nebo na těch více vnuků rovným dílem. Zemřel-li též z těchto vnuků některý, zanechav po sobě pravnuky, tedy se týmž způsobem podíl zemřelého vnuka rozdělí rovným dílem mezi pravnuky. Pakli by zůstavitel byl zanechal potomky ještě vzdálenější, staň se rozdělení dle míry podle toho, jak právě předepsáno.
§ 734.
Tímto způsobem rozdělí se dědictví nejen tehda, když se vnukové dětí zemřelých setkají s dětmi ještě živými, anebo potomci vzdálenější s bližšími potomky zůstavitelovými, nébrž i tehda, když se má dědictví jenom mezi vnuky po rozličných dětech anebo mezi pravnuky po rozličných vnucích rozděliti. Pročež nemohou vnukové po některém dítěti pozůstalí, a pravnukové pozůstalí po některém vnuku, nechť jich jest mnoho nebo málo, obdržeti ani více ani méně, nežli by bylo obdrželo zemřelé dítě nebo zemřelý vnuk, kdyby byli zůstali na živě.
§ 735.
Není-li tu nikoho, kdo by pocházel od zůstavitele samého, připadne dědictví na ty, kdož s ním jsou spřízněni pokolením druhým, totiž: na jeho rodiče a jich potomky. Jsou-li ještě oba rodičové na živě, jest celé dědictví rovným dílem jejich. Zemřel-li jeden z těchto rodičů: nastoupí děti nebo potomci po něm pozůstalí na jeho právo, a polovice, která byla náležela zemřelému, rozdělí se mezi ně dle pravidel, vyměřených v §§ 732 - 734 o dělení dědictví mezi dětmi a vzdálenějšími potomky zůstavitelovými.
§ 736.
Zemřeli-li oba rodičové zůstavitelovi, rozdělí se polovice dědictví, která by byla padla na otce, mezi pozůstalé jeho děti a jich potomky; druhá polovice však, která by byla náležela matce, mezi její děti a jich potomky dle §§ 732 - 734. Není-li tu od těchto rodičů žádných jiných dětí, nežli společně od nich zplozené anebo potomci jich, tedy se mezi sebou o obě polovice rozdělí rovným dílem. Jsou-li tu však krom toho ještě děti zplozené od otce neb od matky, aneb od jednoho i druhého v jiném manželství, tedy dostanou děti od otce a matky společně zplozené anebo jich potomci z otcovské i z mateřské polovice náležitý jim rovný podíl s bratry a sestrami polorodnými.
§ 737.
Zemřel-li jeden z rodičů zůstavitelových, nezanechav po sobě ani dětí, ani potomků, padne celé dědictví na druhého z rodičů, který ještě jest na živě. Není-li ani toho rodiče již na živě, rozdělí se celé dědictví mezi jeho dětmi a potomky dle pravidel již připomenutých.
§ 738.
Zemřeli-li rodičové zůstavitelovi bez potomků, padne dědictví na pokolení třetí, totiž: na dědy a báby zůstavitelovy a na jich potomstvo. Dědictví rozdělí se pak na dva rovné díly. Jedna polovice náleží rodičům otcových a jich potomkům, druhá rodičům matčiným a jich potomkům.
§ 739.
Každá tato polovice rozdělí se rovným dílem mezi děda a bábu jedné i druhé strany, jsou-li oba ještě na živě. Zemřel-li děd nebo bába, anebo zemřeli-li oba se strany jedné nebo druhé, rozdělí se polovice na tuto stranu padlá mezi děti a potomky toho děda neb té báby dle týchž pravidel, dle kterých se v pokolení druhém rozděluje celé dědictví mezi děti a potomky rodičů zůstavitelových (§§ 735 - 737).
§ 740.
Pakli se strany otcovské nebo mateřské zemřeli oba, děd i bába, a není-li tu potomků ani po dědovi ani po bábě strany této, tehdáž padne celé dědictví na žijícího posud děda a bábu strany druhé; anebo po jich smrti na pozůstalé po nich děti a potomky.
§ 741.
Vymřelo-li pokolení třetí zcela, jde právo, ze zákona děditi, na pokolení čtvrté. V toto pokolení počítají se rodičové děda otcova a jich potomci; rodičové báby otcovy a jich potomci, rodičové děda matčina s jich potomky; a rodičové báby matčiny s jich potomky.
§ 742.
Jsou-li tu příbuzní ze všech těchto čtyř kmenův, rozdělí se dědictví mezi ně na čtyři rovné díly, a každý díl rozdělí se zase mezi osoby ku každému kmenu náležející dle týchž pravidel, dle kterých se celé dědictví podle zákona dělí mezi rodiče zůstavitelovy a mezi jich potomky.
§ 743.
Vymřel-li již některý ze čtyř kmenův k tomuto pokolení náležitých, nepadne podíl jeho na ostatní tři kmeny, nébrž, vymřel-li jeden kmen se strany otcovské, padne na druhý kmen otcovské strany polovice dědictví; a vymřel-li jeden kmen se strany mateřské, padne na druhý kmen se strany mateřské též polovice dědictví. Vymřeli-li však oba kmenové se strany otcovské nebo mateřské, padne celé dědictví na oba kmeny se strany druhé; a vymřel-li i z těchto již jeden, tehdy padne celé dědictví na jediný kmen s této strany ještě pozůstalý.
§ 744.
Není-li z pokolení čtvrtého již žádného příbuzného na živě, padne dědictví na pokolení páté, totiž: na druhé pradědy a prabáby zůstavitelovy a na jich potomky. K pokolení tomuto počítá se kmen otcových dědů a bab otcova děda; kmen matčiných dědů a bab otcova děda; kmen otcových dědů a bab otcovy báby; kmen matčiných dědů a bab matčiny báby; kmen otcových dědů a bab matčina děda; kmen matčiných dědů a bab matčina děda; kmen otcových dědů a bab matčiny báby, a kmen matčiných dědů a bab matčiny báby.
§ 745.
Každý těchto osmi kmenů má stejné právo dědické jako ostatní, a jsou-li tu příbuzní z každého kmene, rozvrhne se dědictví mezi ně na osm rovných dílů, a každý díl rozvrhne se zase mezi osoby k tomu kmenu náležité dle pořádku v příčině předešlých pokolení vyměřeného.
§ 746.
Vymřel-li některý z těchto osmi kmenů, padne to, co by bylo náleželo otcovým dědům a bábám děda nebo báby, na kmen matčiných dědů a bab téhož děda nebo téže báby; a co by bylo náleželo matčiným dědům a babám děda nebo báby, padne na kmen otcových dědů a bab téhož děda nebo téže báby.
§ 747.
Vymřeli-li oba kmenové děda nebo báby, zůstanou podíly, ježto náležejí k otcovské straně zůstavitelově, zbývajícím ještě kmenům strany otcovské; a podíly, ježto náležejí k mateřské straně zůstavitelově, zůstanou zbývajícím ještě kmenům strany mateřské. Není-li tu však již žádného příbuzného ze čtyř kmenů strany otcovské, nebo ze čtyř kmenů strany mateřské, obdrží celé dědictví ti kmenové, kteří tu jsou se strany druhé.
§ 748.
Vymřelo-li konečně zcela i pokolení páté, přechází právo, ze zákona děditi, na pokolení šesté, totiž na zůstavitelovy třetí pradědy a prabáby a na jich potomky. K tomuto pokolení počítá se šestnácte kmenův, totiž kmenové rodičů, z nichž pošli kmenoví rodičové pokolení pátého. Jsou-li z každého těchto kmenů příbuzní na živě, rozdělí se dědictví na šestnácte rovných dílů kmenových, a každý díl kmenový rozdělí se opět mezi příbuzné k tomu kmenu náležité dle pravidel již vyložených.
§ 749.
Není-li z některých těchto kmenů již žádných příbuzných na živě, padnou podíly jich na kmeny, kteří podle §§ 743 a 746 s vymřelými kmeny jsou v nejbližším svazku. Jsou-li tu příbuzní jenom z jediného kmene, jest celé dědictví jejich.
§ 750.
Jest-li někdo se zůstavitelem s více stran příbuzen, požívá s každé strany toho práva k dědictví, které mu jakožto příbuznému s této strany zvláště přísluší (§ 736).
§ 751.
Jen k tomuto šesteru pokolení příbuzenstva z řádného manželství pošlého vztahuje se právo, jmění zpupné ze zákona děditi. Vzdálenější příbuzní zemřelého jsou z tohoto práva vyloučeni.
§ 752.
Děti mimo manželství narozené a potomním sňatkem rodičů řádnými učiněné, též děti, jimž se dostane zvláštní milosti v § 160 připomenuté, ačkoli při sňatku rodičů jejich byla tu nějaká překážka, mají také v příčině posloupnosti ze zákona táž práva jako děti v manželství zrozené, toliko s obmezením v témž § 160 a v § 161 položeným.
§ 753.
Dítě mimo manželství zrozené, které milostí zákonodárcovou řádným učiněno jest, má právo, po otci ze zákona děditi, jen tehda, když bylo k žádosti otcově k tomu konci za řádné prohlášeno, aby mělo k zpupnému jmění stejná práva s dětmi v manželství zrozenými.
§ 754.
Co matky se týče, mají děti mimo manželství zrozené právo, jmění zpupné týmž způsobem ze zákona děditi, jako děti zrozené v manželství. Po otci však a po příbuzných otcových, též po rodičích, dědech i bábách a jiných příbuzných matčiných nemají děti takové práva, ze zákona děditi.
§ 755.
Děti zvolené, když jde o to, děditi ze zákona zpupné jmění po tom, kdo je za vlastní přijal, mají stejné právo s dětmi v manželství zrozenými. Po jeho příbuzných nebo po manželu, bez jehož přivolení byly za vlastní přijaty, nemají práva, děditi ze zákona. Zachovají však právo toto ke jmění po svých přirozených rodičích a příbuzných (§ 183).
§ 756.
Rodiče mají k pozůstalosti svých mimo manželství zrozených dětí, však za řádné prohlášených aneb dle zákona zvláštní milosti požívajících, totéž právo vzájemné, které propůjčeno jest dětem k pozůstalosti rodičů (§§ 752 - 754). Po dítěti mimo manželství zrozeném, které nebylo řádným učiněno, má právo, ze zákona děditi, jenom matka; otec, dědové a báby ani jiní příbuzní takového dítěte práva toho nemají. Ani zvolitelé nemají práva, děditi dle zákona po dítěti zvoleném; pozůstalost po dítěti takovém připadne na jeho příbuzné.
§ 757.
Manželovi, jenž zůstavitele přečká, nechť má vlastní jmění čili nic, přísluší, jest-li tu tré nebo více dětí, stejný díl dědičný jako každému dítěti; jest-li tu však méně dětí než tři, má čtvrtý díl pozůstalosti k požívání do života; vlastníci toho dílu jsou děti.
§ 758.
Není-li tu dítěte, ale jest-li tu jiný dědic ze zákona, má manžel na živě pozůstalý neobmezené právo vlastnické ke čtvrtému dílu pozůstalosti. Avšak jak tu, tak i v případnosti v § 757 jmenované vpočte se do dědičného dílu všecko to, co dle smluv svadebních, dle smlouvy dědičné nebo dle posledního pořízení přísluší manželovi na živě pozůstalému z jmění druhého manžela.
§ 759.
Není-li tu však po zemřelém ani příbuzného ze šestera výše položených pokolení, ani jiného dědice v §§ 752 - 756 povolaného, padne na manžela celé dědictví. Avšak manžel svou vinou rozvedený nemá práva ani k dědictví, ani k dílu dědičnému po manželu druhém.
§ 760.
Není-li již ani manžela na živě, vezme pozůstalost, co odúmrť, buď komora, anebo ti, kdož dle nařízení politických mají právo, bráti statky odumřelé.
§ 761.
Nařízení zvláštní, od toho, co v této kapitole vyměřeno, rozdílná, která se týkají práva, děditi statky selské a věci po osobách duchovních pozůstalé, obsažena jsou v zákonech politických.
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ.
O dílu povinném a o počítání v díl povinný nebo dědičný.
§ 762.
Každý povinen jest, pamatovati v posledním pořízení dílem dědičným na své děti, a nemá-li děti, na své rodiče.
§ 763.
Jménem dětí obsahují se dle obecného pravidla (§ 42) také vnukové a pravnukové; a jménem rodičů všichni dědové a báby. Zdali jsou pohlaví mužského neb ženského, a jsou zrozeni v manželství neb mimo manželství, jest vše jedno, jakmile by na ně došlo právo a pořádek, děditi ze zákona.
§ 764.
Díl dědičný, jehož tyto osoby žádati mohou, slove: díl povinný; osoby pak jmenované nazývají se v té příčině dědicové nepominutelní.
§ 765.
Za díl povinný vyměřuje zákon každému dítěti polovici toho, co by na ně bylo padlo, kdyby dědilo ze zákona.
§ 766.
V pokolení vzestupujícím náleží každému dědici nepominutelnému za díl povinný třetina toho, co by byl obdržel podle dědičné posloupnosti zákonné.
§ 767.
Ten, kdo práva dědičného se vzdal, kdo dle toho, co vyměřeno v kapitole osmé, práva dědičného jest zbaven, aneb kdo od pořizujícího dle práva byl vyděděn, dílu povinného žádati nemůže a pokládá se, když se díl tento vyměřuje, tak jako by ho ani nebylo.
§ 768.
Dítě vyděděno býti může:
1. zrušen
2. když pořizujícímu v nouzi neposkytlo pomoci;
3. když bylo pro nějaký zločin na čas života nebo na dvacet let do žaláře odsouzeno;
4. když vede setrvale život takový, že jím veřejné mravopočestnosti pohoršení dává.
§ 769.
Z týchž příčin mohou také rodiče dílu povinného zbaveni býti; a nad to i tehda, když dítěte u vychování zcela zanedbali.
§ 770.
Vůbec může se dědici nepominutelnému v poslední vůli díl povinný odejmouti také tehda, když něco udělá, čím se dědic podle §§ 540 - 542 práva dědičného nehodným činí.
§ 771.
Příčina vydědění, nechať ji pořizující vyřkl čili nic, budiž vždy dědicem prokázána a zakládej se na slovech i na rozumu zákona.
§ 772.
Vydědění zruší se jediné tím, když se odvolá výslovně a tak, jak v zákoně nařízeno.
§ 773.
Jest-li dědic nepominutelný velmi zadlužený aneb marnotratník, a bylo-li by se s podobností k pravdě obávati, že by díl povinný jemu náležitý dětem jeho zcela neb z větší části ušel, může mu pořizující odejmouti díl povinný, však jen tak, aby se dostal jeho dětem.
§ 774.
Díl povinný zůstaviti se může buď za díl dědičný nebo za odkaz, aniž třeba, by se výslovně dílem povinným jmenoval. Zůstaven však budiž dědici nepominutelnému zcela nezavazený. Všeliká výminka neb závada, která by jej obmezovala, jest neplatná. Byl-li dědici nepominutelnému zůstaven větší díl dědičný, vztahovati se může výminka neb závada jenom k té části, která činí více nežli díl povinný.
§ 775.
Dědic nepominutelný, který byl vyděděn, aniž k tomu bylo příčiny některé v §§ 768 - 773 jmenované, žádati může, aby mu byl dán úplný díl povinný jemu náležitý; byl-li však v čisté sumě dílu povinného zkrácen, může žádati, aby mu díl povinný byl doplněn.
§ 776.
Jest-li tu několik dětí, o nichž pořizující věděl, a pominul-li některé z nich zcela mlčením, může dítě takové též jen dílu povinného žádati.
§ 777.
Může-li se však z okolností dovésti, že pořizující některé z několika dětí pominul jen proto, že o něm nevěděl, tehdy dítě opominuté povinno není přestati na dílu povinném, nébrž může žádati dílu dědičného, kterýž vypadá na toho dědice nepominutelného, jemuž nejméně odkázáno; jest-li však zřízen jediný dědic nepominutelný, který ještě zbývá, aneb jest-li všem ostatním po rovném dílu vyměřeno, může žádati rovného dílu dědičného.
§ 778.
Má-li pořizující jen jediného dědice nepominutelného a opomine-li ho z omylu výše dotčeného mlčením, aneb dostane-li se pořizujícímu, který nemá děti, teprv po pronesení poslední vůle dědice nepominutelného, o němž žádného opatření neučinil, tehdy zapraví se dle míry jenom odkazy, určené k veřejným ústavům, za odměnu prokázaných služeb, aneb na úmysly nábožné, a to v sumě, ježto nečiní více než čtvrtý díl čisté pozůstalosti, ale všeliká jiná nařízení v poslední vůli učiněná pozbudou zcela moci své. Zemřel-li však dědic nepominutelný dříve než pořizující, nabudou opět moci.
§ 779.
Zemře-li dítě dříve než pořizující a zůstaví-li po sobě potomky, nastoupí tito potomkové mlčením opominutí v příčině práva k dědictví na místo dítěte.
§ 780.
Potomci dítěte, které v poslední vůli výslovně bylo vyděděno, ale dříve pořizujícího zemřelo, mohou toliko dílu povinného žádati.
§ 781.
Byl-li mlčením opominut dědic nepominutelný z pokolení vzestupujícího, může z pozůstalosti vždy jen dílu povinného pohledávati.
§ 782.
Může-li dědic dokázati, že některý dědic nepominutelný, který byl mlčením opominut, dopustil se něčeho, proč někdo dle §§ 768 - 770 může vyděděn býti, pokládá se opominutí za právní vydědění mlčky učiněné.
§ 783.
Nebyl-li dědici nepominutelnému náležitý díl dědičný nebo povinný naprosto vyměřen, anebo byl-li mu vyměřen neúplně, jsou dědicové zřízení a odkazovníci povinni, dle míry přispěti, aby takový díl úplně k zapravení přišel.
§ 784.
Aby díl povinný náležitě se vyměřil, budiž vše, co do pozůstalosti náleží, zevrubně popsáno a řádně odhadnuto, totiž všeliké věci movité i nemovité, všeliká práva i pohledávky, jež pořizující měl právo, nástupcům svým dle vůle zůstaviti, ano i vše to, co dědic neb odkazovník do pozůstalosti jest dlužen. Dědicové nepominutelní mají toho vůli, k odhadu přijíti a připomenouti, co by se jim vhodno vidělo. Však nemohou na to tlačiti, aby se věci pozůstalé veřejně v dražbě prodaly proto, by se vyhledalo, zač skutečně stojí.
§ 785.
Dluhy a jiná břemena, která již za živobytí pořizujícího na jmění záležela, buďte od pozůstalosti odražena.
§ 786.
Díl povinný počítán buď nehledíc k odkazům a jiným břemenům v poslední vůli nařízeným. Až do skutečného rozdělení pokládána budiž pozůstalost, co se týče zisku a škod, za statek dědicům hlavním i nepominutelným podle míry společný.
§ 787.
Všecko to, co dědicové nepominutelné z pozůstalosti skutečně obdrží, buď že jim to pořizující odkázal neb jinak zůstavil, budiž jim v díl povinný vpočteno.
§ 788.
Co pořizující za živa dceři nebo vnučce své dal za věno, svému synovi nebo vnukovi na vybytnou anebo přímo k uvázání se v nějaký úřad nebo v jakoukoli živnost, aneb co vydal na zaplacení dluhů dítěte zletilého, vše to budiž v díl povinný vpočítáno.
§ 789.
Rodičům buď to, co jim bylo napřed dáno, v díl povinný vpočítáno jen tehda, když to nebylo dáno ani za pomoc zákonem nařízenou (§ 154), ani z pouhé štědroty.
§ 790.
Dědí-li dítě z poslední vůle, vpočte se mu v díl dědičný, co prve obdrželo, jen tehda, když to pořizující výslovně poručil. Dědí-li však dítě ze zákona, vpočte se mu v díl dědičný vše to, co od zůstavitele za jeho života k potřebám svrchu dotčeným (§ 788) dostalo. Vnukovi vpočteno buď v dědičný díl nejen to, co způsobem takovým obdržel sám, ale i to, co obdrželi jeho rodičové, na jichž místo nastupuje.
§ 791.
Co rodiče dítěti v jiných případnostech dali, pokládáno buď za dar, aniž to buď v díl dědičný počítáno, jestliže sobě výslovně nevymínili, aby jim to bylo vráceno.
§ 792.
Rodičové mohou výslovně ustanoviti, aby se dítěti, i když dědí ze zákona, v díl dědičný nepočítalo to, co dříve obdrželo. Jestliže by však ostatní děti ani z vlastního jmění ani z jmění rodičů svých náležitého vychování a zaopatření dojíti nemohly, povinno bude dítě takové, dáti sobě to, co k potřebám v § 788 dotčeným napřed obdrželo, tou měrou v díl dědičný vpočítati, jakž toho na vychování a zaopatření bratrů a sester potřebí.
§ 793.
To, co některé dítě napřed obdrželo, vpočítá se v díl dědičný tím, že každé dítě obdrží týž obnos, prve než se pozůstalost rozdělí. Nestačí-li pozůstalost k tomu, nemůže sice dítě, které prve bylo něčím obdarováno, dědičného dílu žádati, ale nemůže se také k nahrazení přidržovati.
§ 794.
Obdrželo-li dítě napřed ne peníze, nébrž jiné věci movité neb nějakou věc nemovitou, stanovena buď při vpočítávání v díl dědičný cena věci nemovité dle toho času, kdy ji dítě obdrželo, cena věcí movitých však dle času, kdy dědictví na dítě padlo.
§ 795.
Dědici nepominutelnému, který svého dílu povinného i podle zákona byl zbaven, budiž nicméně vždy potřebná výživa vyměřena.
§ 796.
Manžel nemá sice práva, dílu povinného žádati; nesmluvil-li se však o zaopatření, když by druhého manžela přečkal, náleží mu, pokud nevejde v druhé manželství, slušná výživa, ač neměl-li by jí. Manžel, který svou vinou byl rozveden, nemůže takové výživy žádati.
KAPITOLA PATNÁCTÁ.
O uvázání se v dědictví.
§ 797.
Nikdo nemůže o své moci v dědictví se uvázati. Právo k dědictví budiž před soudem vyjednáváno a na něm vyžádáno, aby dědic v pozůstalost byl uveden, to jest aby mu byla pozůstalost v právní držení odevzdána.
§ 798.
Pokud soud, když někdo zemře, z povinnosti má předsejíti, a kterých lhůt a opatrností u vyjednávání pozůstalosti se má šetřiti, vyměřeno jest ve zvláštních předpisech, řízení soudního se týkajících. Tuto vyměřuje se, co dědici nebo tomu, kdo jinak má právo k dědictví, činiti jest, aby vešel v držení toho, co mu náleží.
§ 799.
Kdo se chce v dědictví uvázati, prokaž soudu právní titul, zdali dědictví naň připadá z posledního pořízení anebo z platné smlouvy dědičné anebo ze zákona, a vyjádři se výslovně, že dědictví přijímá.
§ 800.
Dědic, ujímaje dědictví nebo k němu se přihlašuje, připomeň zároveň, zdali je ujímá bez výminky, aneb si vyhrazuje právní opatření inventářem.
§ 801.
Přihlásí-li se dědic k dědictví bez výminky, práv jest všem věřitelům zemřelého z toho, co mají za ním pohledávati, a všem odkazovníkům z toho, co jim odkázáno, byť i pozůstalost k tomu nestačila.
§ 802.
Ujme-li kdo dědictví, vyhradiv si právní opatření inventářem, má soud ihned inventář nákladem pozůstalosti sepsati. Dědic takový práv jest věřitelům a odkazovníkům jen dotud a nic výše, pokud pozůstalost stačí pro jejich a také pro jeho vlastní pohledávky, které mu mimo dědičné právo příslušejí.
§ 803.
Pořizující nemůže dědici zhajovati, aby tohoto opatření právního neužíval, aniž může zapověděti, aby se nespisoval inventář. I kdyby manželé ve smlouvě dědičné se toho byli vzdali, nemá to účinku.
§ 804.
Za sepsání inventáře žádati může i ten, komu přísluší díl povinný.
§ 805.
Kdo práva svá sám může spravovati, má na vůli, dědictví buď bez výminky, anebo s výhradou svrchu jmenovaného opatření právního ujmouti nebo se ho i vzdáti. Poručníci a kurátoři šetřiti mají toho, co na místě náležitém nařízeno (§ 233).
§ 806.
Dědic nemůže přihlášení k dědictví u soudu učiněného odvolati, aniž může, přihlásil-li se bez výminky, toto přihlášení změniti a právní dobrodiní inventáře si vyhraditi.
§ 807.
Přihlásí-li se z několika spoludědiců někteří za dědice bez výminky, jiní však, nebo i jeden z nich, vyhradí si dotčené dobrodiní právní, budiž inventář sepsán a přihlášení k dědictví s touto výhradou učiněné u vyjednávání pozůstalosti za základ položeno. V případnosti této, jakož i v každé jiné, kdykoli byl inventář sepsán, požívá i ten, kdo se bez výminky k dědictví přihlásil, pokud mu dědictví nebylo odevzdáno, právního dobrodiní, jež inventář s sebou přináší.
§ 808.
Byl-li někdo za dědice zřízen, komu by právo k dědictví zcela nebo z části bylo příslušelo, kdyby tu i poslední vůle nebylo, nemá práva, k dědictví ze zákona se táhnouti a poslední vůli tím v niveč uvozovati. I jest mu buď dědictví z poslední vůle ujmouti aneb se ho zcela odříci. Ti však, jimž přísluší díl povinný, mohou se dědictví vzdáti a díl povinný si vyhraditi.
§ 809.
Zemře-li dědic dříve, než byl dědictví naň připadlé ujal nebo se ho vzdal, vkročují dědicové jeho, pakli jich pořizující nevyloučil, aneb jiných substitutů neustanovil, v právo, dědictví ujmouti, nebo se ho vzdáti (§ 537).
§ 810.
Když dědic, ujímaje dědictví, právo své dědické dostatečně prokáže, budiž mu spravování i užívání pozůstalosti svěřeno.
§ 811.
O pojištění nebo zaplacení věřitelů zemřelého pečovati má soud jen dotud, pokud oni sami za to žádají. Věřitelé však nejsou povinni čekati, až se podá přihlášení k dědictví. Oni mohou o to, co mají pohledávati, k podstatě pozůstalosti hleděti a žádati, aby pro zastoupení pozůstalosti zřízen byl kurátor, proti němuž by pohledávání svá provést mohli.
§ 812.
Obává-li se věřitel pozůstalosti, odkazovník, nebo dědic nepominutelný, že by se svou pohledávkou v nebezpečenství uběhnouti mohl, kdyby se pozůstalost s jměním dědicovým smísila, může žádati, pokud dědictví není odevzdáno, aby se od jmění dědicova oddělilo, od soudu ve schování vzalo aneb kurátorem spravovati dalo, to pak, co má na dědictví pohledávati, aby se na něm zaznamenalo a z něho zapravilo. V případnosti takové není mu však dědic již svým jměním zavazen, byť se i bez výminky k dědictví byl přihlásil.
§ 813.
Dědic nebo zřízený kurátor pozůstalosti může pro vyhledání dluhů žádati, aby se zdělal edikt, kterým by se věřitelé v příhodné lhůtě svolali, by pohledávání svá odpověděli a provedli; do kteréžto lhůty může s vyplacením věřitelů čekati.
§ 814.
Když soud takto věřitele svolá, má to za účinek, že věřitelé, kteří do vyměřené lhůty se nepřihlásí, když pozůstalost zaplacením dluhů opovězených se vybere, nemohou se již k ní táhnout, leč pokud jim přísluší právo zástavní.
§ 815.
Opomine-lil dědic povolené jemu opatrnosti a nedá-li věřitelů soudem svolati, anebo zaplatí-li hned některé věřitele, kteří se přihlásili, k právům ostatních zření nemaje, a nepřijdou-li někteří věřitelů k zaplacení, poněvadž pozůstalost nepostačuje; zavazen jim jest, ačkoli se byl s výminkou k dědictví přihlásil, veškerým svým jměním tou měrou, kterou by byli zaplacení došli, kdyby věřitelé dle řádu zákonem vyměřeného byli z pozůstalosti zaplaceni bývali.
§ 816.
Jmenoval-li pořizující někoho vykonavatelem (exekutorem) poslední své vůle, záleží na něm, chce-li ten úřad na se vzíti čili nic. Vezme-li jej na se, povinen bude, buď co zmocněnec nařízení pořizujícím učiněná sám vykonati, aneb dědice liknavého k vykonání jich pohnati.
§ 817.
Nebyl-li nikdo vykonavatelem poslední vůle jmenován, aneb nevezme-li jmenovaný úřadu naň vloženého na sebe, povinen bude dědic sám, vůli zemřelého pokud možná vyplniti anebo vyplnění pojistiti a u soudu to vykázati. Co se týče odkazovníků určitých, povinen bude toliko prokázati, že jim dal o odkazu na ně připadlém věděti (§ 688).
§ 818.
Které dávky a poplatky má dědic zapraviti, prve než vejde v držení dědictví, a co má prokázati, měl-li zemřelý nějaké účty vyrovnati s erárem státním, ustanoveno je zvláště v nařízeních politických.
§ 819.
Jakmile soud někoho k učiněnému přihlášení k dědictví za pravého dědice shledá, a dědic závazky vyplní, budiž mu dědictví odevzdáno a vyjednávání pozůstalosti skončeno. Aby právo vlastnické k věcem nemovitým na dědice bylo převedeno, má dědic kromě toho učiniti, čeho dle § 436 potřebí.
§ 820.
Ujalo-li několik dědiců dědictví společné, neopatřivše se, jak toho právo dopouští, inventářem, právi jsou věřitelům pozůstalosti a odkazovníkům i po odevzdání dědictví rukou společnou a nerozdílnou. Mezi sebou však jsou povinni, přispívati dle míry dílů dědičných.
§ 821.
Pakli dědicové společní, jak toho právo dopouští, inventářem se opatřili, právi jsou do odevzdání dědictví věřitelům pozůstalosti a odkazovníkům dle § 550. Po odevzdání dědictví práv jest jeden každý toliko dle míry svého dílu dědičného, i z břemen, která nečiní více než pozůstalost.
§ 822.
Věřitelé dědicovi mohou sice statek dědičný na dědice připadlý i dříve, než mu byl odevzdán, obstaviti, v zástavu vzíti nebo se dáti na něm zaznamenati. Takového pojištění však nelze jinak povoliti, leč s výslovným vyhrazením, že nemá nárokům, které u vyjednávání pozůstalosti na jevo přijdou, na újmu býti, a že má míti účinek teprv ode dne odevzdání pozůstalosti.
§ 823.
I když dědictví jest již odevzdáno, může ten, kdo lepší nebo stejné právo k dědictví míti se domýšlí, žalovati toho, kdo jest v držení dědictví, aby mu ho postoupil, nebo se s ním o ně rozdělil. Práva vlastnického k té neb oné věci pozůstalé nelze postíhati žalobou o dědictví, nébrž žalobou vlastnickou.
§ 824.
Byl-li obžalovaný odsouzen, aby pozůstalost buď celou neb část nějakou jinému postoupil, a žádá-li se, aby držitel pozůstalosti požitky vzaté vrátil, anebo aby se mu nahradilo, co na pozůstalost vynaložil, uvažováno to budiž dle pravidel vyměřených vůbec v příčině držitele bezelstného neb obmyslného v kapitole o držení. Jiný držitel bezelstný nikomu práv není z věcí dědičných mezi tím nabytých.
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ.
O společenství práva vlastnického a jiných práv věcných.
§ 825.
Kdykoli právo vlastnické k též věci, aneb totéž právo několika osobám nedílně přísluší, jest tu společenství. Zakládá se buď na případnosti náhodné, na zákoně, nebo na poslední vůli, anebo na smlouvě.
§ 826.
Podle rozdílnosti toho, odkud společenství počátek bere, také práva a povinnosti účastníků určitěji se vyměřují. Zvláštní nařízení o společenství statků, které vzchází smlouvou, obsažena jsou v kapitole dvacáté sedmé.
§ 827.
Kdo se táhne k nějakému podílu věci společné, tomu náleží, aby právo své dokázal, pakli mu ostatní účastníci odpírají.
§ 828.
Pokud všichni účastníci se shodují, jsou jen jedna osoba, a mají právo, věci společnou dle libosti vládnouti. Jakmile však se neshodují, nemůže žádný účastník ve věci společné změny činiti, která by se dotýkala podílu účastníka jiného.
§ 829.
Každý účastník jest úplným vlastníkem podílu svého. Pokud práv společníků svých neporušuje, může svůj podíl neb užitky z něho dle své vůle a o své újmě zastaviti, odkázati nebo jinak zciziti (§ 361).
§ 830.
Každý účastník může na to naléhati, aby počty se učinily a užitek se rozdělil. Též může vůbec žádati, aby se společenství zrušilo; ne však v nečas nebo na újmu jiným účastníkům. Protož spokoj se s odkladem dle okolnosti vyměřeným, jemuž se snadno vyhnouti nelze.
§ 831.
Zavázal-li se účastník, že ve společenství dále zůstane, nemůže sice do projití času vystoupiti, ale tento závazek ruší se jako závazky jiné a nevztahuje se k dědicům, pakli sami v to nesvolí.
§ 832.
I když někdo jiný něco nařídí, čím se věc nějaká stane společnou, povinni jsou sice první účastníci tím se spravovati, ale nikoliv dědicové jejich. Závazku k stálému společenství nestává.
§ 833.
Držeti a spravovati věc společnou přísluší všem účastníkům vespolek. Ve věcech, které se týkají toliko řádného spravován a užívání podstaty, rozhoduje většina hlasů, které se počítají do podílů účastníků, a nikoli dle osob.
§ 834.
Navrhlo-li se, aby pro zachování nebo pro lepší užívání podstaty učinily se nějaké důležité změny, žádati mohou ti, kteří při hlasování jsou v menšině, aby jim bylo dáno zajištění za budoucí škodu; anebo nedalo-li by se jim zajištění, žádati mohou za vystoupení ze společenství.
§ 835.
Nechtějí-li vystoupiti, anebo stalo-li by se to v nečas, rozhodne los nebo rozsudí, anebo pokud by se o to neb ono jednomyslně neshodli, rozhodne soudce, zdali ta změna bez výminky aneb na zajištění učiniti se má čili nic. Tímto způsobem rozhodnuto budiž také tehdá, když hlasy společníkův jsou sobě rovny.
§ 836.
Jde-li o zřízení správce věci společných, rozhodne většina hlasů, kdo zaň má zvolen býti, a není-li tu většiny hlasů, rozhodne soudce.
§ 837.
Správce společného statku pokládá se za zmocněnce. On jest jednak povinen činiti řádný počet, jednak ale má právo, odraziti sobě všeliké výdaje pro užitek učiněné. Toto rozumí se i tehdá, když některý účastník spravuje společný statek, nebyv k tomu od ostatních účastníků zmocněn.
§ 838.
Svěří-li se správa statku společného několika osobám, rozhoduje také mezi nimi větší počet hlasů.
§ 839.
Společné užitky a břemena vyměřují se dle míry podílů. Vzejde-li pochybnost, pokládají se všechny podíly za stejné; kdo praví, že jest tomu jinak, nechť toho dokáže.
§ 840.
Kromě zvláštních případností buďtež užitky, jichž se dosáhlo, rozděleny ve stavu původním. Nemohou-li se však takto rozděliti, může každý účastník na to naléhati, aby byly u veřejné dražbě prodány. Co se za ně utrží, rozdělí se dle míry mezi účastníky.
§ 841.
Rozděluje-li se věc společná po zrušeném společenství, nemá v tom platnosti většina hlasů. I má se rozděliti ke spokojenosti každého účastníka. Nemohou-li se účastníci shodnouti, rozhoduje los aneb rozsudí; anebo, neusnesou-li se jednomyslně, kterým tímto dvojím způsobem se má rozhodnouti, rozhodne soudce.
§ 842.
Když se dělí pozemky nebo stavení, rozsudí aneb soudce rozhodne také, zdali má některý účastník služebnosti nějaké potřebí, aby mohl podílu svého užívati, a pod kterou výminkou se mu má služebnost propůjčiti.
§ 843.
Nemůže-li se věc společná buď naprosto rozděliti, anebo tak, aby znamenitě ceny nepozbyla, budiž, žádal-li by i jen jediný účastník za to, soudní dražbou prodána, a peníze stržené buďte mezi účastníky rozděleny.
§ 844.
Služebností, mezníků a listin ke společné potřebě náležitých děliti nelze. Služebnosti gruntovní příslušejí všem účastníkům. Listiny uloží se, není-li tomu jinak nic na závadu, u nejstaršího účastníka. Ostatním účastníkům dají se na jejich náklad přepisy ověřené.
§ 845.
Když se dělí pozemky, poznamenány buďte patrně a nezaměnitelně obapolné meze dle rozličného položení buď sloupy, mezníky neb koly. Řeky, hory a silnice jsou meze přirozené. Aby se uvarovalo podvodu a omylu, buďte to kamenů, sloupů nebo kolů, jimiž meze skutečně poznamenány jsou, křížky, erby, čísla aneb jiná znamení vtesána nebo pod nimi zakopána.
§ 846.
O tom. že rozdělení bylo vykonáno, buďte listiny zdělány. Účastník věci nemovité nabude práva věcného k podílu svému také teprv tím, že se listina o tom zdělaná vloží do knih veřejných (§ 436).
§ 847.
Rozdělení jakéhokoli společného statku samo o sobě nemůže nikomu jinému na újmu býti; on může práva zástavního, práva služebnosti a jiných práv věcných jemu příslušejících po rozdělení tak užívati jako prve. I práva osobní, jež má někdo jiný proti společenstvu, mají svou předešlou moc, třeba byl i některý společník ze společenstva vystoupil.
§ 848.
Taktéž nemůže ten, kdo společenstvu něco jest dlužen, tomu neb onomu společníku platiti; nébrž má dluhy takové zapraviti buď celému společenstvu, aneb tomu, kdo společenstvo řádně zastupuje.
§ 849.
Co potud vůbec o společenství vyměřeno, vztahovati se může také k právům a věcem nějaké rodině, jako společenstvu, příslušejícím, na př. k fundacím, fideikomisům a p.
§ 850.
Byly-li mezníky čímkoli porušeny tak, že by jich snad nebylo naprosto možná rozeznati, může každý společník žádati, aby se meze společně obnovily. K tomu buďte sousedé, jichž se týče, obesláni, meze náležitě popsány, a náklad na to ode všech dle míry čar pomezních zapraven.
§ 851.
Jsou-li meze skutečně již takové, že jich nelze rozeznati, anebo vzejde-li při opravování mezníků rozepře, má soud nejprve hájiti držbu poslední. Kdo by se tím měl za zkrácena, nechť předloží dle pořadu průvody své, jimiž práva držitelského, vlastnického neb jiného dovésti míní (§ 347).
§ 852.
Nejdůležitější pomůcky, když se opravují meze, jsou: vyměření a popsání, aneb i okreslení pozemku, o který spor jest; též knihy veřejné a jiné listiny k tomu se vztahující; konečně seznání svědků věci znalých a dobré zdání znalců po ohledání vydané.
§ 853.
Neprokáže-li ani ta ani ona strana, že má sama jediná právo, pozemek sporný držeti nebo jím vládnouti, rozdělí jej soud dle toho, co každá strana posavade pokojně držela. Jest-li však i to pochybné, tedy se přivezmou znalci a pozemek sporný rozdělí se mezi strany dle toho, co ta i ona strana při početí rozepře držela, načež se podle toho meze vyhraní.
§ 854.
Brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, potoky soukromé, svodnice, prázdná místa a jiné podobné příhrady, ježto jsou mezi pozemky sousedními, pokládají se za společné, ač neukazují-li erby, nápisy aneb jiné známky a pomůcky, že tomu jest jinak.
§ 855.
Každý společník může zdi společné na své straně až do polovice tloušťky užívati, též dvéře slepé a skříně ve zdi udělati, tu kde na druhé straně ještě žádných není. Avšak nedopouští se, stavení ani komínem, ani ohništěm, ani jinými zařízeními v nebezpečenství uvozovati, ani sousedovi v užívání podílu jeho jakkoli překážeti.
§ 856.
Všichni spoluvlastníci mají na zachování takových příhrad společných dle míry přispívati. Kde jsou příhrady dvojnásobné anebo kde právo vlastnické jest rozděleno, zachovávej každý svým nákladem to, co jemu náleží.
§ 857.
Jest-li příhrada tak postavena, že cihly, latě aneb kameny jen k jedné straně vystupují nebo se kloní, anebo jsou-li pilíře, sloupy, koly nebo podpory jen na jedné straně vkopány, a vzejde-li o to pochybnost, tedy se pokládá za to, že nedílné právo vlastnické k příhradě jest na této straně, ač nevychází-li z toho, co s obojí strany na ní jest položeno neb do ní vloženo, anebo z jiných zvláštních poznámek neb důkazů, že jest tomu naopak. Také ten pokládá se za jediného držitele zdi, kdo jest v pokojném držení zdi stejně vysoké a tlusté, v téže čáře stejně dále jdoucí.
§ 858.
Vůbec ten, kdo sám jediný zeď nebo plaňku drží, povinen není, když by se mu zbořila, znovu ji vystavěti; jen kdyby ze zbořeniny otevřené sousedovi škoda nastávala, jest povinen, ji v dobrém způsobu chovati. Avšak každý vlastník jest zavázán, o to péči míti, aby po pravé straně, kudy se k němu hlavně chodí, prostranství jeho náležitě se zavřelo a od cizího prostranství oddělilo.
DÍL DRUHÝ.
ODDĚLENÍ DRUHÉ.
O osobních právech k věcem.
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ.
O smlouvách vůbec.
§ 859.
Osobní práva k věcem, podle kterých někdo povinen jest jinému něco splniti, zakládají se buď přímo na zákoně, nebo na smlouvě, aneb na škodě vzaté.
§ 860.
V některých případnostech někomu sám zákon osobního práva k věci propůjčuje, na místě náležitém položeno jest. O právu, žádati nahrazení škody, jedná se v kapitole třicáté.
§ 861.
Kdo se pronese, že chce na někoho právo své převésti, totiž že mu chce něčeho dopustiti, něco mu dáti, k jeho dobrému něco učiniti, anebo jemu k vůli něco opominouti, ten činí slib; a když druhý platným způsobem slib přijme, stane se srovnalou vůlí obou stran smlouva. Pokud strany se smlouvají, a slib ještě není učiněn, nebo ani napřed, ani potomně přijat, smlouva se nevzchází.
§ 862.
Nebylo-li umluveno, kdy slib se přijmouti má, budiž slib ústní přijat bez průtahu. Byl-li slib učiněn písemně, hleděno buď k tomu, jsou-li obě strany v témž místě čili nic. V oné případnosti buď slib přijat do čtyř a dvacíti hodin, v této pak v čase takovém, jehož potřebí, aby se mohlo dvakrát odpovědíti; zároveň pak buď straně slibující oznámeno, že slib přijat jest, sice slib pomine. Do času určeného nelze slibu odvolati.
§ 863.
Vůli pronésti lze jen výslovně slovy a znameními vůbec obyčejnými, ale i mlčky takovými činy, dle kterých, uvážíme-li všechny okolnosti, není důvodné příčiny, abychom o tom pochybovali.
§ 864.
Smlouvy zavazující stranu jednu nebo strany obě, dle toho, když jenom jedna strana něco slibuje a druhá slib přijímá, anebo převádějí-li obě strany práva na sebe a přijímají-li je obapolně. Ony smlouvy činí se tedy bez úplatku, tyto s úplatkem.
§ 865.
Kdo nemá zdravého rozumu, též i dítě, které nemá sedmi let, nemůže slibu ani činiti, ani přijímati. Jiné však osoby, které jsou pod mocí otcovskou, poručnickou neb opatrovnickou, mohou sice slib jedině k jich dobrému učiněný přijmouti, ale vezmou-li zároveň se slibem břemeno nějaké na sebe, anebo slibují-li samy něco, potřebí vůbec, má-li smlouva taková býti platná, aby zástupce nebo spolu i soud k ní přivolil, dle toho, co v té příčině v kapitole třetí a čtvrté dílu prvního nařízeno. Pokud zástupce neb soud ke smlouvě nepřivolí, nemůže strana druhá od ní odstoupiti, ale může za příhodnou lhůtu k vyjádření žádati.
§ 866.
Kdo by lstivě předstíral, že jest způsobilý, smlouvy činiti, a oklamal by tím jiného, který by o tom snadno vědomosti nabýti nemohl, práv z toho bude.
§ 867.
Čeho potřebí k platnosti smlouvy, v kterou někdo vejde s obcí, postavenou pod zvláštním opatrováním správy veřejné (§ 27), nebo s některými údy neb zástupci obce, vyrozuměti lze ze zřízení obecního a ze zákonů politických (§ 290).
§ 868.
Pokud zločinec platných smluv činiti může, vyměřeno jest zákonem trestním o zločinech.
§ 869.
Přivolení ke smlouvě proneseno budiž bez nucení, vážně, určitě a srozumitelně. Pronese-li se přivolení nesrozumitelně, zcela neurčitě, aneb ustanoví-li se, když se slib přijímá, něco jiného, nežli bylo ustanoveno, když se činil, smlouva nevzchází. Kdo by, chtěje jiného podskočiti, slov nejasných užil nebo něco jen na oko předsevzal, práv z toho bude.
§ 870.
Kdo byl od strany přijímající bázní nespravedlivou a důvodnou ke smlouvě dohnán, není povinen ji držeti. Zdali bázeň byla důvodná, nechť soudce uváží z okolností (§ 55).
§ 871.
Byla-li strana jedna stranou druhou křivým předstíráním v omyl uvedena, a týče-li se omyl hlavní věci neb nějaké podobné povahy její, ku které byl úmysl zvláště obrácen a pronesen, tedy tomu, kdo byl v omyl uveden, závazek nevzchází.
§ 872.
Netýče-li se však omyl ani hlavní věci, ani podstatné povahy její, nébrž jen nějaké okolnosti vedlejší, tedy smlouva, pokud obě strany v hlavní věc svolily, a nepronesly se, že okolnost vedlejší nejvíce na zřeteli měly, zůstane v míře a váze své; ale původce omylu povinen bude, v omyl uvedenému přiměřenou náhradu učiniti.
§ 873.
Táž pravidla mají také průchod, když omyl se zběhl v osobě toho, komu bylo něco slíbeno, pokud by smlouva bez toho omylu buď naprosto nebyla se stala, anebo by se nebyla stala alespoň takovým způsobem.
§ 874.
V každé případnosti budiž ten, kdo lstí nebo nespravedlivou bázní smlouvu způsobil, práv ze škody, která z toho vzejde.
§ 875.
Byl-li slibující od někoho jiného buď nespravedlivou a důvodnou bázní ke smlouvě dohnán, anebo křivým předstíráním v omyl uveden, tehdy smlouva jest platná. Toliko když by přijímající v činu onoho jiného proti právu předsevzatém měl účastenství, aneb o něm patrně věděl, budiž k němu podle §§ 870 - 874 týmž způsobem hleděno, jako kdyby sám byl stranu druhou v bázeň neb v omyl uvedl.
§ 876.
Byl-li by slibující omylem svým jakýmkoli sám jediný vinen, zůstává smlouva ve své moci a váze, leč by přijímající z okolností byl patrně vyrozuměti musil, že omyl se zběhl.
§ 877.
Kdo žádá, aby smlouva byla zrušena, proto že k ní nebylo svoleno, povinen jest také, vše vrátiti, co z takové smlouvy ke svému užitku byl obdržel.
§ 878.
O všem, co v obchodu jest, smlouva činiti se může. Čeho nelze splniti, co naprosto jest nemožné neb nedovolené, o to nelze platné smlouvy činiti. Kdo by jiného takovými přípovědmi sklamal, kdo by jej z nevědomosti zavinilé zkrátil, aneb ze škody jeho užitek vzal, ten z toho práv bude.
§ 879.
Kromě smluv na místě náležitém položených neplatné jsou zvláště tyto smlouvy:
1. když by sobě někdo za vyjednávání smlouvy manželské něco vymínil;
2. když by si ranhojič neb jakýkoli lékař od nemocného určitou odměnu vymínil za to, že jej vezme v léčení; nebo
3. když by přítel právní svěřenou sobě rozepři výplatou na se převedl;
4. když by kdo dědictví neb odkaz, jehož od osoby jiné očekává, ještě za jejího života na jiného převedl.
§ 880.
Byla-li by věc, o kterou smlouva učiněna jest, prve než byla odevzdána, z obchodu vzata, pokládá se to tak, jako by smlouva ani učiněna nebyla.
§ 881.
Kromě případností v zákoně jmenovaných nemůže nikdo za jiného slibu činiti, ani přijímati. Slíbil-li však kdo, že se přičiní, aby někdo jiný něco učinil, anebo ručil-li dokonce za to, že ten jiný to učiní, povinen bude, závazek, v který vešel, podle slibu svého splniti.
§ 882.
Slíbil-li někdo něco nemožného a možného zároveň, má to, co jest možného, splniti, leč by strany smlouvající výslovně byly za výminku položily, že žádný článek smlouvy od druhého oddělen býti nemá.
§ 883.
Smlouva činiti se může ústně nebo písemně, před soudem nebo mimo soud, u přítomnosti svědků nebo bez svědků. Nechť pak se smlouva učiní tím neb oním způsobem, závazky z ní jsou vždy tytéž, leč by bylo v některé případnosti v zákoně něco jiného vyměřeno.
§ 884.
Usnesly-li se strany výslovně, že učiní smlouvu písemně, pokládá se smlouva za učiněnou teprve tehda, když byla od stran podepsána. Aby se přiložila pečeť, ani tu podstatně se nevyhledává.
§ 885.
Nebyla-li sice ještě řádná listina zdělána, byly-li však hlavní články sepsány, a strany se na nich podepsaly, utvrzují se již takovým spisem práva a závazky v něm položené.
§ 886.
Kdo neumí psáti, anebo kdo pro vady těla psáti nemůže, ten ať vezme k tomu dva svědky, z nichž jeden jeho jméno podepíše, a ať doloží obyčejné znamení ruky své.
§ 887.
Byla-li smlouva ve spis uvedena, a předstíralo-li by se pak, že bylo zároveň něco ústně umluveno, což se však se spisem nesrovnává anebo v sobě něco jiného obsahuje, k tomu nebudiž hleděno.
§ 888.
Slíbí-li dvě neb více osob někomu totéž právo k věci nějaké, anebo přijmou-li je od něho, rozdělí se pohledávka i dluh dle pravidel o společenství práva vlastnického.
§ 889.
Kromě případností v zákoně jmenovaných práv jest tedy každý z několika spoludlužníků věci dělitelné jenom ze svého podílu, a taktéž má každý z několika spoluvěřitelů věci dělitelné na díle jemu náležitém přestati.
§ 890.
Jde-li však o věci nedělitelné, může jich věřitel, když sám jediný, na každém spoludlužníku žádati. Jest-li ale věřitelů více a dlužník jediný, tedy není dlužník povinen, věci jednomu ze spoluvěřitelů bez pojištění vydávati, nébrž může za to naléhati, aby se všichni spoluvěřitelé o to usnesli, aneb může žádati, aby věc byla schována u soudu.
§ 891.
Slíbí-li několik osob touž celou věc rukou společnou a nerozdílnou, zavazujíce se výslovně všichni za jednoho a jeden za všechny, práva jest jedna každá osoba z věci celé. Věřitel pak má toho vůli, žádati věc celou nebo dle podílů, jež sobě zvolí, buď na všech spoludlužnících, nebo na některých, anebo žádati věc celou toliko na spoludlužníku jediném. I když byl již žalobu podal, může od ní pustiti a takto dlužníky sobě vybrati; a byl-li by jej ten neb onen spoludlužník jen z části uspokojil, může na ostatních žádati, aby mu doplatili, čeho se ještě nedostává.
§ 892.
Slíbil-li však jeden několika osobám touž věc celou, a zmocnil-li je výslovně, že ji mohou žádati rukou společnou a nerozdílnou, povinen bude, vydati ji tomu z těchto věřitelů, kdo ji nejprve na něm požádá.
§ 893.
Jakmile jeden spoludlužník věřiteli věc celou odvede, nemůže již věřitel na ostatních spoludlužnících ničeho žádati; a jakmile dlužník jednoho ze spoluvěřitelů úplně spokojí, nemohou ostatní spoluvěřitelé ničeho již pohledávati.
§ 894.
Vejde-li některý spoludlužník s věřitelem v obtížnější výminky, tím ostatním spoludlužníkům újmy neučiní, aniž mohou tito užiti poshovění neb osvobození, jehož některému z nich samojedinému bylo dopřáno.
§ 895.
Pokud z několika spoluvěřitelů, jimž táž věc celá rukou společnou a nerozdílnou byla připověděna, ten, který celou pohledávku obdržel, ostatním věřitelům z toho práv jest, vyměřeno buď dle zvláštních závazkův právních mezi spoluvěřiteli umluvených. Není-li mezi nimi takových závazků, tedy jeden druhému ničím povinen nebude.
§ 896.
Zapravil-li spoludlužník, zavázaný rukou společnou a nerozdílnou, celý dluh ze svého, může na ostatních žádati, byť mu věřitel ani práva nepostoupil, aby mu náhradu učinili, a to, nebylo-li mezi nimi nic jiného umluveno, rovným dílem. Nebyl-li některý z nich způsobilý, se zavazovati, anebo není-li s to, aby závazku svému dosti učinil, povinni jsou taktéž všichni spoluzavázaní, vzíti na sebe podíl takový, jehož se nedostalo. Byl-li některý ze spoluzavázaných závazku zproštěn, nemůže to ostatním při pohledávání náhrady na újmu býti (§ 894).
§ 897.
Připojí-li se ke smlouvě výminka některá, platí o ní vůbec to, co vyměřeno o příčině výminek, přidaných o pořízení pro smrt.
§ 898.
Učiní-li se úmluva nějaká s takovými výminkami, které v posledním pořízení pokládají se za nedoložené, jest neplatna.
§ 899.
Vyplnila-li se výminka ve smlouvě položená již před smlouvou, budiž po smlouvě znovu vyplněna jen tehda, když výminkou jest nějaký čin toho, kdo práva dojíti má, a když jej může opakovati.
§ 900.
Právo, připověděné pod výminkou odkládací, převádí se též na dědice.
§ 901.
Položily-li strany pohnutku neb konečný účel svého přivolení výslovně za výminku, pokládá se pohnutka neb konečný účel tak, jako každá jiná výminka. Jinak nemá pronesení takové, týče-li se smlouvy úplatné, v příčině platnosti její žádného účinku. Ale týče-li se smlouvy bezúplatné, šetřiti jest toho, co předepsáno v posledních pořízeních.
§ 902.
Smlouvy vykonány buďte v tom čase, na tom místě a tím způsobem, jak strany se o to usnesly. Dle zákona klade se 24 hodin za den, 30 dní za měsíc, a 365 dní za rok.
§ 903.
Práva, o němž vyměřeno, že ho někdo nabude v jistý den, nabude se počátkem toho dne. Ke splnění závazku jest však zavázanému celého určeného dne dopřáno.
§ 904.
Nebylo-li určitě vyměřeno, kdy smlouva se má splniti, žádati se může, aby byla splněna ihned, totiž bez zbytečného odkladu. Zůstavil-li sobě zavázaný na vůli, kdy smlouvu chce splniti; potřebí buď čekati, až zemře, a hleděti pak k dědicům, anebo jde-li toliko o povinnost osobní, která nepřechází na dědice, potřebí požádati soudce, aby dle slušnosti vyměřil, kdy se má splniti. Za toto vyměření má se žádati také tehda, když povinovaný slíbil, že dosti učiní, až bude moci, neb až se to dá dělati. Jinak i tu šetřiti jest toho, co nařízeno výše (v §§ 704 - 706) v příčině času, v posledním pořízení doloženého.
§ 905.
Nelze-li ani z úmluvy, ani z povahy nebo z účelu jednání určiti, kde se má smlouva vyplniti, odevzdány buďte věci nemovité tu, kde leží; movité pak tu, kde slib byl učiněn. Co se týče míry, váhy a druhů peněz, spravovati se jest dle místa, kde se má něco odevzdati.
§ 906.
Může-li se slib několikerým způsobem splniti, nechať jej zavázaný splní tak, jak mu libo; ustanovil-li se však na některém způsobu, nemůže potom sám o sobě od toho pustiti.
§ 907.
Byla-li smlouva výslovně učiněna s výhradou, že si může strana z několika věcí zvoliti, a zmařeno-li volení tím, že některá nebo několik věcí náhodou zkázu vzalo, není strana, které přísluší voliti, smlouvou vázána. Stalo-li se to však vinou strany povinované, práva buď straně oprávněné z toho, že volení bylo zmařeno.
§ 908.
Bylo-li, když se činila smlouva, něco napřed dáno, pokládá se to, pakli nebylo nic jiného zvláště umluveno, toliko za znamení smlouvy učiněné, nebo za jistotu, že se smlouvě zadost stane, a jmenuje se to závdavek. Nesplní-li se smlouva vinou jedné strany, může strana, na které není viny, to, co dostala závdavku, podržeti, anebo dala-li závdavek, může žádati, aby se jí dvojnásobně tolik vrátilo. Nechce-li však na tom přestati, může na to naléhati, aby smlouva se splnila, anebo nebylo-li by již lze jí splniti, aby se jí dala náhrada.
§ 909.
Bylo-li při smlouvě ustanoveno, co ta neb ona strana, kdyby od smlouvy upustila prve, nežby jí dosti učinila, povinna bude zapraviti, jest to smlouva s odstupným. V případnosti takové budiž smlouva splněna, nebo odstupné zaplaceno. Kdo smlouvu i jen z části splní, anebo přijme to, co strana druhá i jen z části pro splnění smlouvy vykonala, ten již odstoupiti nemůže, ani kdyby odstupné zaplatil.
§ 910.
Byl-li závdavek dán a bylo-li spolu umluveno, že strany mohou odstoupiti, byť i nebylo odstupné zvláště vyměřeno, pokládá se závdavek za odstupné. Šla-li by tedy smlouva nazpět, pozbude ten, do závdavek dal, závdavku; anebo vrátí ten, kdo závdavek přijal, dvojnásobně tolik.
§ 911.
Kdo nemůže smlouvě dosti učiniti ne náhodou, ale svou vinou, povinen jest též, odstupné zapraviti.
§ 912.
Věřitel může na dlužníkovi svém kromě hlavního dluhu někdy také vedlejšího příslušenství žádati. Příslušenství takové jest: to, co k hlavní věci přibude, a požitky z ní; úroky z úmluvy nebo z prodlení; aneb náhrada škody učiněné; nebo toho, co druhému na tom záleží, že závazek nebyl náležitě splněn; konečně to, co sobě jedna strana vymínila, kdyby závazek dokonale se nesplnil.
§ 913.
Pokud právo věcné v sobě zavírá právo k tomu, co přibude, nebo právo k požitkům jest v první a čtvrté kapitole dílu druhého vyměřeno. Má-li kdo jen právo osobní, nemůže již proto žádati příslušenství vedlejšího. Pokud věřitel může jeho žádati, vyrozuměti lze jednak ze zvláštních způsobů smluv, a z toho, co v nich ustanoveno; jednak z kapitoly o právu, žádati nahrazení škody a dostiučinění.
§ 914.
Pravidel obecných, položených v dílu prvním (§ 6), dle nichž se mají zákony vykládati, šetřeno budiž také u vykládání smluv. Zvláště buď smlouva v něčem pochybná tak vykládána, aby odporu v sobě nezavírala a měla účinek.
§ 915.
Zavazuje-li smlouva jen jednu stranu a vzejde-li o ní nějaká pochybnost, pokládá se za to, že zavázaný chtěl spíše menší než větší břímě na se vložiti; zavazuje-li smlouva stranu obojí, a jest-li v ní něco nejasně vyjádřeno, jest to na škodu tomu, kdo se nejasně vyjádřil (§ 869).
§ 916.
Bylo-li nějaké jednání umluveno jen na oko, uvažováno buď dle zákonů, dle nichž se podle pravé povahy své uvažovati musí.
§ 917.
Jak závazky ze smluv vzešlé přestávají, ustanoveno jest při každé smlouvě zvláště, a v kapitole o zrušení závazků vůbec.
§ 918.
Všechna práva a všechny povinnosti ze smluv vzešlé přecházejí na dědice stran, které smlouvu učinily, ač nezakládají-li se pouze na poměrech a způsobilostech osobních; anebo bylo-li ve smlouvě samé nebo zákonem ustanoveno, že na dědice přecházeti nemají. Nebyl-li slib ještě přijat a zemřela-li by třeba jen jedna strana ve lhůtě na rozmyšlenou dané, tedy slib takový na dědice nepřechází (§ 862).
§ 919.
Nesplnila-li by strana jedna smlouvy buď naprosto nebo v náležitý čas, na náležitém místě, aneb tak, jak bylo umluveno, nemůže druhá strana na zrušení smlouvy žádati, leč by to bylo v zákoně nařízeno, nebo by si to byla výslovně vyhradila, nébrž může toliko žádati za náležité splnění smlouvy a za náhradu.
§ 920.
Když jest smlouva zcela vyplněna, nemohou strany již od ní upustiti, byť i obapolně k tomu svolily; nébrž jest jim novou smlouvu učiniti, která za jiné jednání se pokládá.
§ 921.
Ve smlouvě úplatné splácejí se buď věci věcmi, nebo konání, jímž se i opominutí rozumí, konáním, anebo konečně věci konáním a konání věcmi (§ 864).
§ 922.
Když někdo jinému věc nějakou způsobem úplatným postoupí, zavazuje se správou (zárukou), že věc má vlastnosti buď výslovně umluvené, neb obyčejně při ní bývající, a že jí ten jiný dle povahy jednání nebo dle učiněné úmluvy bude moci užívati a s ní nakládati.
§ 923.
Kdo tedy věci přikládá vlastnosti, kterých nemá a které buď výslovně nebo podle povahy jednání mlčky umluveny byly, kdo neobyčejné vady věci nebo břemena její zamlčí, kdo věc, které tu již není, anebo věc cizí jako svou vlastní na jiného převede, kdo neprávě předstírá, že věc k jisté potřebě se hodí, nebo že i vad a břemen obyčejných prosta jest, ten, přijde-li opak na jevo, práv z toho bude.
§ 924.
Rozstůně-li se nebo padne-li dobytče do čtyř a dvaceti hodin, když bylo od jiného přijato, pokládá se za to, že bylo nemocno již prvé, než bylo přijato.
§ 925.
Za to se také pokládá:
1. když do osmi dní shledají se při prasatech uhry a při ovcích neštovice nebo prašivina, anebo při ovcích do dvou měsíců živý vlas a motolice;
2. když při dobytku hovězím nalezne se do třiceti dní po přijmutí jeho hlíza tak řečená býkovnice;
3. když při koních a soumarech shledá se do patnácti dní po přijmutí jich nebezpečné chřípěcí aneb ozřívka, též dýchavičnost; anebo do třiceti dní pitomý janek, červ, zrážlivost, černé bělmo anebo slepota měsíční.
§ 926.
Tohoto právního domnění (§§ 924 - 925) užiti však může ten, kdo takové dobytče přijal, jen tehda, když odevzdateli, který správou ručí, o vadě shledané ihned věděti dá; anebo nebyl-li by odevzdatel přítomen, když to oznámí soudu místnímu nebo znalcům, a dá dobytek ohledati.
§ 927.
Opominul-li by ten, kdo takový dobytek přijal, této opatrnosti, náleží naň, dokázati, že dobytek již dříve byl vadný, než smlouva byla učiněna. Avšak tomu, kdo dobytek odevzdal, též se nezbraňuje, aby dokázal, že vytčená vada vzešla teprv po odevzdání dobytka.
§ 928.
Bijí-li v oči vady věci nějaké, anebo lze-li břemena na věci váznoucí z knih veřejných seznati, tehdy správa místa nemá (§ 443), leč by výslovně bylo praveno, že věc jest všelikých vad a břemen prázdna. Dluhy a zadrželosti na věci váznoucí buďte pokaždé spraveny.
§ 929.
Kdo by se u věc uvázal, věda, že jest cizí, nemůže správy žádati, rovněž jako ten, kdo výslovně správy se vzdal.
§ 930.
Odevzdají-li se věci úhrnkem, totiž tak jak stojí a leží, nebyvše počítány, měřeny a váženy, není ten, kdo je odevzdal, práv z vad, které se na nich shledají, leč by neměly některé vlastnosti, o níž byl neprávě předstíral, že ji mají, aneb kterou příjemce byl za výminku položil.
§ 931.
Chce-li držitel užiti správy, protože se někdo jiný k věci táhne, má to předchůdci svému oznámiti a dle řádu soudního o zastoupení žádati. Opominul-li by žádati o zastoupení, nepozbude tím sice práce k nahrazení škody, ale předchůdce jeho může proti němu všech obran a námitek užíti, kterých proti onomu jinému nebylo provedeno, a může se tím nahrazení škody zprostiti tou měrou, jakož se nalezne, že by na onoho jiného byl jiný rozsudek býval vynesen, kdyby se těchto obran náležitě bylo užilo.
§ 932.
Jest-li vada, na níž správa se zakládá, taková, že ji napraviti a pro ni věci řádně užívati nelze, může ten, kdo tím je zkrácen, žádati, aby smlouva naprosto byla zrušena; ale dá-li se to, co schází, na př. v míře nebo ve váze, doplniti, může zkrácený žádati toliko toto doplnění; v té i oné případnosti však spolu, aby mu byla nahrazena další škoda, a jednala-li strana druhá obmyslně, i ušlý užitek.
§ 933.
Kdo chce za správu žádati, doveď práva svého, jde-li o věci nemovité, do tří let, jde-li o movité, do šesti měsíců, sice právo pomine.
§ 934.
Byla-li učiněna smlouva obě strany zavazující a neobdržela-li strana jedna ani polovici toho, co druhé straně dala, může strana zkrácená dle zákona žádati, aby smlouva se zrušila a vše uvedlo se v předešlý způsob. Strana druhá může však smlouvu v platnosti zachovati tím, že jest hotova nahraditi, čeho se do ceny obecné nedostává. To, oč cena se nesrovnává, vyměřuje se dle času, kdy smlouva byla učiněna.
§ 935.
Tohoto prostředku právního užiti nelze, když se ho kdo výslovně vzdá nebo se pronese, že chce věc ze zvláštního oblíbení za cenu kromobyčejnou přejmouti; když věda, zač věc v skutku stojí, nicméně se uvolí dáti tolik, že se to s tím nesrovnává; mimo to když z poměru osob k sobě vyrozuměti lze, že chtěly učiniti smlouvu smíšenou, dílem úplatnou a dílem bezúplatnou; když pravé ceny vyhledati nelze; a konečně když byla věc od soudu v dražbě prodána.
§ 936.
Umluví-li se strany, že chtějí smlouvu teprv budoucně učiniti, jsou tím vázány jen tehda, když určen byl čas, kdy smlouva se učiniti má, i podstatné kusy smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by účel smlouvy, výslovně umluvený nebo z okolností patrný, byl zmařen, aneb ta neb ona strana pozbyla důvěry. Vůbec potřebí na to naléhati, aby přípovědi takové nejdéle v roce od umluveného času se splnily; sice právo pomine.
§ 937.
Vzdá-li se kdo vůbec a neurčitě obran proti platnosti smlouvy, nemá to účinku.
KAPITOLA OSMNÁCTÁ.
O darování.
§ 938.
Smlouva, kterou se věc nějaká na někoho převede zdarma, slove darování.
§ 939.
Kdo vzdá se práva, které očekává anebo které skutečně naň připadlo, nebo které jest pochybné, však ani je jinému řádně nepostoupiv, ani zavázanému s jeho přivolením neprominuv, za dárce se nepokládá.
§ 940.
Bylo-li někomu něco dáno z uznalosti, anebo hledíc k jeho zásluhám, nebo za zvláštní odměnu, podstata darování se tím nemění, pokud obdarovaný neměl prve práva, žalobou toho postíhati.
§ 941.
Měl-li obdarovaný právo, domáhati se na někom odměny žalobou, buď proto, že se s ním o ni již usnesl, nebo že byla zákonem nařízena, není jednání již darováním, ale pokládá se za smlouvu úplatnou.
§ 942.
Bylo-li darování umluveno tak, aby darující byl zase obdarován, není to pravé darování v příčině všeho, nébrž jen v příčině toho, oč jedno druhé v ceně převyšuje.
§ 943.
Stala-li se smlouva o darování jen ústně; a nebyla-li věc skutečně odevzdána, nevzejde z toho obdarovanému právo žalovati. Aby práva toho došel, potřebí, aby o darování spis byl zdělán.
§ 944.
Vlastník neobmezený může třeba všechno nynější jmění své rozdati, šetře toho, co zákonem v té příčině nařízeno. Smlouva však, kterou by někdo rozdal jmění budoucí, platnost má jen pokud se nevztahuje na více než polovici toho jmění.
§ 945.
Kdo by věda, že věc jest cizí, někomu ji daroval a jemu toho zatajil, práv bude ze škody, která z toho vzejde.
§ 946.
Smluv o darování kromě zvláštních případností odvolati nelze.
§ 947.
Upadl-li by dárce potomně v takovou nouzi, že by se mu potřebné výživy nedostávalo, může ročně na obdarovaném žádati, není-li tento sám v stejné nouzi, aby mu z toho, co mu daroval, dával úroky zákonem vyměřené, pokud věc darovaná nebo cena její ještě tu jest a pokud se mu potřebné výživy nedostává. Bylo-li několik osob obdarováno, povinen jest ten, jenž byl dříve obdarován, přispívati jen dotud, pokud to, co dávají později obdarovaní, k výživě dárce nestačí.
§ 948.
Dopustil-li by se obdarovaný na dobrodinci svém hrubé nevděčnosti, může se darování odvolati. Hrubá nevděčnost jest ta, když by se dárci tou měrou ublížilo na těle, na cti, na svobodě nebo na jmění, že by se k ubližujícímu mohlo dle zákona trestního přikročiti buď z povinnosti úřadu, nebo k žádosti toho, komu bylo ublíženo.
§ 949.
Pro nevděčnost stane se nevděčník co do osoby své obmyslným držitelem, a i dědicové uraženého mají také proti dědicům urážcovým právo, dar žalobou odvolati, pokud uražený nevděčnosti neprominul, a z věci darované buď v podstatě nebo v ceně ještě něco zbývá.
§ 950.
Kdo povinen jest, někomu výživu dávati, nemůže jemu na újmu nikoho jiného obdarovati. Komu by se způsobem takovým újma stala, může žádati, aby mu obdarovaný doplnil, čeho mu dárce již dáti nemůže. Bylo-li několik osob obdarováno, zachovati se jest dle toho, co nařízeno výše (§ 947).
§ 951.
Kdo té chvíle, když něco daruje, má potomky, jimž zavázán jest díl povinný zůstaviti, nemůže jim na újmu jinému darem dáti tolik, co by činilo více než polovici jmění jeho. Vykročil-li z této míry, a mohou-li tito potomci po jeho smrti dokázati, že nepozůstavil na čistém ani polovice toho jmění, které měl, když ten dar učinil, tedy mohou na obdarovaném žádati, aby jim dle míry vrátil, co proti zákonu nad jeho míru byl obdržel.
§ 952.
Nemá-li obdarovaný již věci darované nebo ceny její, práv jest jen dotud, pokud ji způsobem obmyslným z držení pustil.
§ 953.
S týmž obmezením (§ 952) mohou nazpět žádány býti také dary, jimiž zkráceni jsou věřitelé, kteří tu již v čas darování byli. Věřitelé, jichž pohledávka vzešla, když dar byl již učiněn, mají právo, daru nazpět žádati, jen tehda, když mohou dokázati, že obdarovaný byl s dárcem lstivým způsobem umluven.
§ 954.
Narodí-li se dárci, který dětí neměl, když byl smlouvu o darování učinil, děti, nevzejde tím ani jemu, ani dětem potomně narozeným právo, darování odvolati. Avšak v nouzi může dárce nebo dítě potomně narozené na obdarovaném i na dědicích jeho dobytí práva výše dotčeného, aby se mu ze sumy darované daly úroky zákonem vyměřené (§ 947).
§ 955.
Slíbil-li dárce obdarovanému, že mu dá v jistých lhůtách nějakou podporu, nevzejde z toho dědicům ani právo, ani závazek; leč by smlouvou o darování učiněnou výslovně bylo jinak ustanoveno.
§ 956.
Darování, ježto teprv po smrti dárcově vyplněno býti má, šetřilo-li se jinak formálností nařízených, pokládá se za odkaz. Jen tehda pokládáno budiž za smlouvu, když obdarovaný je přijal, dárce výslovně práva, odvolati je, se odřekl, a obdarovanému na to byl spis vydán.
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ.
O schování.
§ 957.
Když kdo k sobě vezme věc cizí, aby ji opatroval, stane se smlouva o schování. Slíbí-li však kdo, že věc cizí, posud neodevzdanou vezme v opatrování, a přijme-li druhý ten slib, vzejde sice slibujícímu závazek, to splniti, ale není to ještě smlouva o schování.
§ 958.
Smlouvou o schování nenabývá přijímající ani vlastnictví, ani držby, ani práva jí užívati; jest toliko majetníkem, jenž má povinnost, věc sobě svěřenou od škody ostříhati.
§ 959.
Bylo-li schovateli dovoleno věci užívati, buď že za to požádal nebo že ten, kdo věc složil, sám mu to nabídl, přestává smlouva býti smlouvou o schování, v oné případnosti hned od svolení, v této pak od té chvíle, když schovatel nabídku ukladatelovu přijal anebo věci schované skutečně užil; a stane se, jsou-li věci zužívatelné, zápůjčkou, jsou-li nezužívatelné, půjčkou; zároveň vzejdou práva a povinnosti s tím spojené.
§ 960.
V opatrování mohou se dáti věci movité i nemovité. Vloží-li se však na přijímajícího zároveň i to, aby v příčině věci mu svěřené něco činil, pokládán buď za plnomocníka.
§ 961.
Hlavní povinnost schovatelova jest, aby věc sobě svěřenou po určený čas bedlivě choval, a když čas projde, v témž způsobu, v kterém ji přijal, a se vším tím, co jí přibylo, ukladateli vrátil.
§ 962.
Schovatel povinen jest, věc i dříve než čas projde, skládajícímu na požádání vrátiti, a může toliko nahrazení škody mu způsobené žádati. Ale naopak nemůže věci mu svěřené dříve vrátiti, leč že by pro příhodu nenadálou nemohl věci bezpečně nebo bez vlastní škody schovávati.
§ 963.
Není-li ani výslovně umluveno, aniž lze jinak z okolností vedlejších vyrozuměti, jak dlouho má věc schována býti, může se ze schování dle libosti výpověď dáti.
§ 964.
Schovatel práv jest tomu, kdo mu věc k věrné ruce dal, ze škody, kterou způsobil tím, že ji opominul dle povinnosti opatrovati; ale není mu práv z náhody, ani tehda, kdyby věci sobě svěřené, třeba dražší, byl mohl ochrániti, obětovav za ni svou vlastní.
§ 965.
Užil-li však schovatel věci u něho uložené, dal-li ji bez potřeby a bez dovolení ukladatelova někomu jinému v uschování, anebo odkládal-li s navrácením, a vzala-li tím věc škodu, které by u ukladatele nebyla vzala, nemůže předstírati, že se to stalo náhodou, a škoda bude přičtena jemu.
§ 966.
Byly-li uloženy věci zamčené nebo zapečetěné, a přišel-li potomně zámek nebo pečeť k porušení, budiž ukladatel, dovozuje-li, že něco schází, dle řádu soudního připuštěn ku přísaze, jakou škodu vzal, jest-li jinak škoda dle stavu, živnosti a jmění jeho a dle ostatních okolností pravdě podobna; leč by schovatel mohl dokázati, že porušení zámku nebo pečeti stalo se bez jeho viny. Totéž místo měj i tehda, když by všechny věci tímto způsobem uložené se ztratily.
§ 967.
Ukladatel povinen jest, schovateli nahraditi škodu, kterou mu svou vinou způsobil, i náklad, který na zachování věci schované nebo na rozmnožení trvalých užitků učinil. Jestliže schovatel, aby zachránil věc uloženou, obětoval v čas potřeby věc svou, může za ni žádati přiměřené náhrady. Toho, čeho ten, kdo věc movitou ke schování vzal, a ten, kdo mu ji svěřil, obapolně za sebou pohledávati mají, mohou toliko do třiceti dní od navrácení věci postihovati.
§ 968.
Byla-li věc, ke které se někdo táhne, buď od stran sporných neb od soudu někomu ke schování dána, slove schovatel sekvestrem; jeho práva a povinnosti uvažovány buďte dle pravidel tu položených.
§ 969.
Odměny za schování žádati může schovatel jen tehda, když byla výslovně, nebo dle stavu schovatelova mlčky umluvena.
§ 970.
Hostinští, plavci nebo vozkové ručí tak jako schovatel (§ 1316) za věci, které od přijatých cestujících nebo jako náklad jim samým nebo jich služebnému lidu byly odevzdány.
KAPITOLA DVACÁTÁ.
O půjčce.
§ 971.
Odevzdá-li se někomu věc nezuživatelná jenom k užívání bezúplatnému na určitý čas, stane se smlouva o půjčku. Smlouva, v níž kdo komu slíbí, že mu věc nějakou půjčí, neodevzdav mu jí, zavazuje sice, ale není smlouvou o půjčku.
§ 972.
Vypůjčující nabývá práva, věci řádně aneb tak užívati, jak zevrubněji bylo umluveno. Po projití času povinen jest, touž věc navrátiti.
§ 973.
Nebyl-li určen čas, kdy se má věc navrátiti, ale bylo-li vyměřeno, k čemu se jí má užívati, zavázán jest vypůjčující, aby užívaje věci nedlel a ji co nejspíše možná vrátil.
§ 974.
Nebylo-li ustanoveno, ani jak dlouho se má věci užívati, ani k čemu, tedy tu není pravé smlouvy, nébrž jen výprosa (precarium), kteráž nikoho nezavazuje, a půjčující může věci půjčené dle vůle nazpět žádati.
§ 975.
Vzejde-li rozepře o to, jak dlouho se věci může užívati, náleží na vypůjčujícího, aby dokázal, že má právo věci užívati déle.
§ 976.
Měl-li by půjčující sám, než prošel čas a než užívání došlo, věci někomu půjčené nevyhnutelně zapotřebí, nemá nicméně práva, nebylo-li to výslovně umluveno, věc dříve nazpět bráti.
§ 977.
Vypůjčující má sice vůbec právo, věc vypůjčenou i spíše času položeného navrátiti; bylo-li by však půjčujícímu obtížné, kdyby se mu vrátila dříve, tedy se to proti vůli jeho nestaň.
§ 978.
Užíval-li by vypůjčující věci jemu půjčené jinak, než bylo umluveno, nebo dovolil-li by o své újmě jinému ji užívati, práv z toho jest půjčujícímu, a půjčující může také věci ihned nazpět žádati.
§ 979.
Stala-li by se na věci půjčené nějaká škoda, nebo přišla-li by k zmaření, povinen bude vypůjčující, tak jako schovatel věci (§ 965), nahraditi nejen škodu nejprve jeho vinou způsobenou, ale i škodu náhodnou, kterou, jednaje bez práva, způsobil.
§ 980.
Ztratila-li se věc půjčená a složil-li vypůjčující cenu za ni, nenabude tím práva, najde-li se zase, proti vůli vlastníkově ji podržeti, jest-li vlastník hotov navrátiti hodnotu, kterou za nic dostal.
§ 981.
Náklad, jejž užívání věci obyčejně s sebou přináší, nésti má vypůjčující sám. Kromobyčejný náklad na zachování věci nechť zatím též zapraví vypůjčující, nemůže-li neb nechce-li ji půjčujícímu postoupiti, aby ji sám opatroval; avšak náklad učiněný má se mu jako držiteli bezelstnému nahraditi.
§ 982.
Nevytknul-li půjčující, když věc půjčenou vzal nazpět, ve třiceti dnech, že se jí zle nebo přílišně užilo; anebo nepřipomenul-li vypůjčující po navrácení věci v témž čase, jaký náklad kromobyčejný na ni učinil, tehdy žaloba pomine.
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ.
O zápůjčce.
§ 983.
Když se někomu věci zužívatelné odevzdají, aby jimi sice po vůli vládl, ale aby povinen byl, po jistém čase právě tolik věcí téhož druhu a též dobroty vrátiti, stane se smlouva o zápůjčku. Smlouva tato rozdílná jest od smlouvy, ač také závazné (§ 936), v níž kdo slibuje, že budoucně někomu něčeho zapůjčí.
§ 984.
V zápůjčku dávají se buď peníze nebo jiné věci zuživatelné, a to buď bez úroků nebo pod úroky. V tomto případu slove zápůjčka také smlouvou o úroky.
§ 985.
Zápůjčka peněžitá vztahuje se buď k minci ražené, nebo k penězům papírovým, anebo k veřejným úpisům dlužním (obligacím).
§ 986.
Pokud zápůjčka státi se může vůbec v minci ražené a v které měně (v které valutě) zápůjčka taková nebo zápůjčka v penězích papírových oplatiti se má, vyměřeno jest v nařízeních zvláště o tom vydaných.
§ 987.
Položil-li zapůjčující za výminku, aby se mu zápůjčka oplatila mincí téhož zvláštního druhu, kterou sám byl dal, budiž mu mincí téhož druhu oplacena.
§ 988.
Stane-li se zákonem změna nějaká v minci, aniž byl vnitřní obsah změněn, jde to na řad zapůjčujícího. Jemu oplacena buď zápůjčka v minci jmenovaného druhu, kterou byl dal, na př. 1 000 kusů císařských dukátů, nebo 3 000 kusů dvacetníků, nehledíc k tomu, zdali zevnitřní jich hodnota mezi tím se zvýšila nebo zmenšila. Změní-li se však vnitřní hodnota mince, oplacena buď zápůjčka v srovnalosti ke vnitřní hodnotě, kterou daný druh mince měl v čase zapůjčení.
§ 989.
Není-li toho času, když zápůjčka se splácí, mince toho druhu ve státě již v oběhu, povinen bude dlužník spokojiti věřitele penězi oněm nejvíce podobnými v počtu a způsobu takovém, aby věřitel obdržel vnitřní hodnotu peněz zapůjčených, kterou měly toho času, když zápůjčku dal.
§ 990.
Dlužní úpisy veřejné mohou se platně zapůjčiti tak aby se dluh splatil buď veřejným úpisem, půjčenému úpisu zcela rovným, aneb aby se dluh splatil dle toho, zač stál úpis v čas zápůjčky učiněné.
§ 991.
Byl-li na místě peněz zápůjčkou dán úpis na dluh soukromý nebo bylo-li dáno zboží, jest dlužník toliko zavázán, vrátiti buď úpis nebo zboží neporušené, které byl obdržel, anebo nahraditi věřiteli škodu, kterou prokáže.
§ 992.
Byla-li zápůjčka učiněna ne v penězích ale v jiných věcech zužívatelných, a bylo-li umluveno, aby vráceny byly věci téhož druhu, téže dobroty a tolik jich, co jich bylo dáno, jest vše jedno, zdali mezi tím hodnoty jim přiskočilo nebo opadlo.
§ 993.
zrušen
§ 994.
zrušen
§ 995.
zrušen
§ 996.
zrušen
§ 997.
zrušen
§ 998.
zrušen
§ 999.
Úroky ze zápůjček peněžitých zapravovány buďte v též měně (v též valutě) jako kapitál sám.
§ 1000.
zrušen
§ 1001.
Aby list dlužní byl úplným důkazem smlouvy o zápůjčku učiněné, potřebí, aby v něm byl jmenován skutečný zapůjčující čili věřitel, skutečný vypůjčující čili dlužník; to, co bylo zapůjčeno a kolik; a byla-li zápůjčka dána v penězích, aby se vytklo, jakého druhu peníze byly, též aby se v něm položily výminky všeliké vztahující se ku placení kapitálu i úroků, mají-li se jaké platiti, a to vše beze lsti a zřetelně. Jak list dlužní zevnitř mu zřízen býti, aby měl moc průvodní, vyměřeno jest řádem soudním.
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ.
O zmocnění a o jednatelstvích jiného způsobu.
§ 1002.
Smlouva, kterou někde se zaváže, že to, co naň vzneseno, jménem jiného vykoná, slove zmocnění.
§ 1003.
Ti, kdož jsou k vykonávání jistých prací a jednání veřejně zřízeni, jsou povinni, když někdo něco takového na ně vznese, bez prodlení výslovně k němu se vyjádřiti, zdali to k sobě přijímají čili nic; sice budou tomu, kdo to na ně vznesl, právi ze škody, kterou tím způsobí.
§ 1004.
Byla-li za to, když kdo jménem jiného něco vykoná výslovně nebo dle stavu toho, kdo to na sebe vezme, i jen mlčky umluvena nějaká odměna, jest smlouva úplatná, kromě toho však bezúplatná.
§ 1005.
Smlouvy o zmocnění státi se mohou ústně nebo písemně. List, jejž zmocňující zmocněnému v příčině toho vydá, slove plnomocenství či list mocný.
§ 1006.
Plnomocenství jest obecné a zvláštní dle toho, svěřeno-li komu, aby vykonal všechna jednání nebo jen některá. Plnomocenství zvláštní vztahovati se může vůbec k jednáním buď jen před soudem nebo jen mimo soud konaným; anebo k té neb oné záležitosti toho neb onoho způsobu.
§ 1007.
Plnomocenstvím dává se zmocněnému buď neobmezená vůle jednati, nebo obmezená. V oné případnosti má zmocněný právo, jednání dle nejlepšího vědomí a svědomí svého spravovati; v této však vyměřují se mu meze a z působ, v kterých a jak jednati má.
§ 1008.
K jednáním níže tuto položeným potřebí jest plnomocenství zvláštního, které svědčí vůbec na jednání toho neb onoho způsobu, totiž: když zmocněný má jménem jiného věci scizovati, nebo za plat přijímati; výpůjčku nebo zápůjčku činiti, peníze neb věci cenu peněžitou mající vyzdvihovati, rozepře na soud vznášeti, přísahu komu ukládati, přijímati nebo vraceti, aneb narovnání činiti. Má-li však zmocněný dědictví bez výminky přijmouti nebo se ho vzdáti; smlouvu společenskou učiniti; něco darovati; má-li se mu propůjčiti moc, aby rozsudího zvolil, nebo má-li právo nějaké bez úplatku pustiti, tehdy potřebí plnomocenství zvláštního, ježto svědčí na jedno každé takové jednání o sobě. Plnomocenství obecné, byť bylo i neobmezené, stačí v těchto případnostech jen tehda, když se v něm připomene, kterého způsobu jednání jest.
§ 1009.
Zmocněný povinen jest, jednání vedle slibu a daného mu plnomocenství pilně a bezelstně vykonati a všeho užitku k jednání zmocňujícímu ponechati. On může, maje i plnomocenství obmezené, všech prostředků užiti, které s jednáním dle povahy jeho nevyhnutelně jsou spojeny, anebo s úmyslem od zmocňujícího proneseným se srovnávají. Vykročil-li by však zmocněný z mezí plnomocenství, práv bude z následků.
§ 1010.
Vznese-li zmocněný jednání bez potřeby na někoho jiného, práv bude sám jediný z toho, jak tento je vykoná. Bylo-li mu však v plnomocenství výslovně povoleno, aby si zřídil náměstka, aneb bylo-li by náměstka za příčinou okolností nevyhnutelně potřebí, tehdy práv bude jen z toho, když by vinou svou u volení náměstka nějak pochybil.
§ 1011.
Vzneseno-li jednání zároveň na několik plnomocníků, potřebí, aby všichni společně jednali, má-li jednání platné býti a zmocňujícího vázati, ač nebylo-li výslovně jednomu neb několika z nich v listu mocném plné právo propůjčeno.
§ 1012.
Zmocněný povinen jest, nahraditi zmocňujícímu škodu, kterou svým zaviněním způsobil, a položiti mu počty k jednání se vztahující, kdykoli toho požádá.
§ 1013.
Zmocněný nemůže za své přičinění nijaké odměny žádati, lež bylo-li to dle § 1004 umluveno; aniž může bez vůle zmocňujícího za příčinou jednání naň vzneseného od někoho nějaký dar přijmouti. Přijal-li by jej, budiž dán do pokladny chudinské.
§ 1014.
Zmocňující povinen jest nahraditi zmocněnému všechen náklad, potřebný nebo užitečný, jejž byl za příčinou jednání, třeba se nebylo podařilo, učinil, a založiti jej k žádosti jeho příhodnou sumou peněz na zapravení hotových výdajů; mimo to má jemu všechnu škodu nahraditi, která zaviněním jeho vzešla nebo kterou s sebou přineslo vyplnění toho, co naň vzneseno.
§ 1015.
Vzal-li zmocněný, jednání vykonávaje, škodu jen náhodou, a uvázal li se v jednání zdarma, může žádati tolik za náhradu, co by mu za jeho přičinění dle nejvyššího odhadu bylo náleželo, kdyby smlouva byla úplatná.
§ 1016.
Vykročil-li by zmocněný z mezí moci své, vázán bude zmocňující jen dotud, pokud jednání schválil, aneb užitek z jednání vzešlý k sobě obrátil.
§ 1017.
Pokud zmocněný dle znění mocného listu zmocňujícího zastupuje, může k ruce jeho práv nabývati a závazky naň uvozovati. Vešel-li tedy v mezích své moci zjevné s někým jiným v smlouvu nějakou, týkající se práva i závazky tím vzniklé zmocňujícího a toho jiného, ale netýkající se zmocněného. Byla-li zmocněnému dána moc tajná, nemá účinku na práva jiného.
§ 1018.
I kdyby zmocňující zmocnil někoho, jenž se sám zavazovati nemůže, zavazuje jednání v mezích plnomocenství vykonané jak zmocňujícího, tak i tohoto jiného.
§ 1019.
Bylo-li na zmocněného vzloženo, aby někomu jinému prospěch nějaký poskytl, a uvázal-li se v to, nabude tento práva, toho neb onoho žalovati, jakmile mu to zmocňující nebo zmocněný oznámí.
§ 1020.
Zmocňující může plnomocenství dle libosti odvolati, jest však povinen, zmocněnému nejen výdaje, které mezi tím měl a škodu, kterou jinak vzal, nahraditi, ale také část odměny s přičiněním jeho se srovnávající jemu zapraviti. To i tehdá průchod měj, když jednání náhodou dokonati se nemohlo.
§ 1021.
Také zmocněný může plnomocenství na se vzaté vypovědíti. Vypoví-li je však dříve, nežli vykonal, co naň zvláště bylo vzneseno, nebo co dle obecného plnomocenství počal, povinen bude veškerou škodu z toho vzešlou nahraditi, ač nenastala-li nějaká překážka nenadálá i nevyhnutelná.
§ 1022.
Plnomocenství zrušuje se vůbec jak smrtí zmocňujícího, tak i zmocněného. Nemůže-li se však jednání počaté bez zjevné škody dědicův zastaviti, anebo jestli plnomocenství platné, i kdyby zmocňující zemřel, má plnomocník právo i povinnost, jednání ku konci přivésti.
§ 1023.
Plnomocenství, které od sebe vydá a přijme nějaká korporace (společenstvo), ruší se zánikem korporace.
§ 1024.
Upadne-li zmocňující v konkurs, nemá právní moci, co zmocněný po vyhlášeném konkursu jménem dlužníka konkursního předsevzal. Taktéž byl-li by prohlášen konkurs o jmění zmocněného, ruší se tím samo sebou plnomocenství jemu dané.
§ 1025.
Bylo-li plnomocenství zrušeno odvoláním, výpovědí anebo smrtí zmocňujícího nebo zmocněného, buďtež nicméně všeliká jednání, jichž odložiti nelze, dále vedena dotud, pokud zmocňující neb jeho dědicové jiného opatření neučiní, anebo příhodně učiniti nemohou.
§ 1026.
Taktéž zavázán jest zmocňující smlouvou, v kterou zmocněný vešel s někým jiným, jenž bez viny své nevěděl, že plnomocenství bylo zrušeno, a zmocňující hojiti se může pro svou škodu jen na zmocněném, který zatajil, že plnomocenství je zrušeno.
§ 1027.
Co v této kapitole nařízeno, vztahuje se také k těm, kteří, majíce nějaký obchod, loď, krám kupecký neb jinou živnost, správu toho svěří faktorovi, plavci, krámskému neb nějakému jinému jednateli.
§ 1028.
Práva takových jednatelů uvažována buďte předkem a nejprve z listiny, kterou za jednatele zřízeni jsou, jakož u obchodníků jest řádně vyhlášené právo ku podpisu (firmy).
§ 1029.
Nebylo-li plnomocenství dáno písemně, uvažovány buďte meze jeho z věci a z povahy jednání. Kdo jinému svěří něco spravovati, o tom pokládá se, že mu propůjčil také moc, aby vše to činil, čeho ku spravování potřebí a co obyčejně s tím spojeno bývá (§ 1009).
§ 1030.
Dopustí-li ten, kdo má obchod neb živnost, služebníkovi neb učedníkovi svému, aby zboží v krámě nebo vně krámu prodával, má se za to, že služebník neb učeník je zmocněn, peníze přijímati a kvitance na ně vydávati.
§ 1031.
Plnomocenství však, zboží jménem vlastníkovým prodávati, nezavírá v sobě práva, jménem jeho zboží kupovati; aniž mohou vozkové cenu za zboží jim svěřené přijímati anebo peněz na zboží vypůjčovati, ač nebylo-li to v listě nákladním výslovně ustanoveno.
§ 1032.
Pánové a hospodáři nejsou povinni zaplatiti, co jejich služebné osoby nebo jiní lidé domácí jich jménem na dluh vezmou. Kdo jim dá něco na dluh, dokaž v případnostech takových, že jim to bylo přikázáno.
§ 1033.
Jest-li však mezi tím, kdo na dluh bere, a mezi tím, kdo na dluh dává, zavedena řádná knížka, do které se věci na dluh vzaté zapisují, má se za to, že ten, kdo knížku přinese, zmocněn jest, zboží na dluh vzíti.
§ 1034.
Právo poručníků a opatrovníků, záležitosti poručenců a opatrovanců svých spravovati, zakládá se na nařízení soudu, který je zřídil. Otci a manželovi propůjčeno jest zákonem právo, dítě a manželku zastupovati. Nařízení, toho se týkající, položena jsou na místě náležitém.
§ 1035.
Kdo ani smlouvou, výslovně neb mlčky učiněnou, ani od soudu, ani ze zákona nebyl zmocněn, aby za jiného jednal, vůbec v jednání jiného se nepleť. Byl-li by si to osobil, práv bude z toho, co z toho pojde.
§ 1036.
Kdo za jiného, ač nebyl k tomu povolán, něco vykoná, aby škodu nastávající odvrátil, tomu povinen jest ten, za něhož to vykonal, náklad potřebný a vhod učiněný nahraditi; byť i přičinění bez viny jeho bylo neprospívalo (§ 403).
§ 1037.
Kdo něčí jednání chce na se vzíti, jenom aby užitek jeho rozmnožil, hleď, aby k tomu svolil. Vedl-li jednatel, nařízení toho nešetřiv, jednání nákladem svým tak, že druhý z toho má patrný a znamenitý užitek, povinen jest druhý, nahraditi mu náklad na to učiněný.
§ 1038.
Není-li však patrno, zdali užitek jest znamenitý, nebo učinil-li jednatel o své moci ve věci někoho jiného změny tak důležité, že jí tento k potřebě, ke které jí potud užíval, již užívati nemůže, tedy tento jiný povinen není, náhrady mu činiti; anobrž může žádati, aby jednatel věc svým nákladem v předešlý způsob uvedl, anebo, kdyby to možno nebylo, aby mu úplně dosti učinil.
§ 1039.
Kdo něčí záležitost na sebe vzal, aniž mu to bylo přikázáno, doveď ji ku konci a učiň z ní počet zevrubný, jako plnomocník.
§ 1040.
Vetře-li se někdo v záležitost jiného proti vůli jeho výslovně projevené, anebo překáží-li takto, v záležitost se pleta, řádnému plnomocníku u vykonávání té záležitosti, práv bude netoliko ze škody z toho vzešlé a ze zisku ušlého, ale pozbude i nákladu učiněného, pokud ho nemůže nazpět vzíti tak, jak jest ve skutečnosti.
§ 1041.
Obrátil-li kdo, nebyv k tomu zmocněn, věc k užitku jiného, může vlastník žádati, aby mu byla, tak jak jest, nazpět dána, aneb nemůže-li to již býti, aby mu bylo dáno to, zač věc stála toho času, když se jí užilo, třeba by užitek potomně byl zmařen.
§ 1042.
Kdo za jiného činí náklad, jejž by tento jiný dle zákona sám byl musil učiniti, má právo, náhrady žádati.
§ 1043.
Obětoval-li kdo v čas potřeby, aby od sebe a od jiných větší škodu odvrátil, něco svého vlastního, povinni jsou všichni ti, kdož z toho mají užitek, podle míry mu to nahraditi. Kterak se tohoto nařízení šíře užiti má v nebezpečenství na moři, obsaženo jest v zákonech námořských.
§ 1044.
Jak se mají škody válečné rozvrhovati, ustanovují úřadové političtí dle nařízení zvláštních.
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ.
O smlouvě směnné.
§ 1045.
Smlouva, kterou věc za věc se dává, slove směna. Skutečného odevzdání netřeba k tomu, aby smlouva směnná se stala, nébrž jediné k tomu, aby byla vyplněna a právo vlastnické aby bylo přeneseno.
§ 1046.
O peníze nelze smlouvy směnné činiti; avšak zlato a stříbro směniti se může jako zboží, ano i jako druhy mince dotud, pokud se mají jen za minci jiného druhu vyměniti, totiž zlaté mince za stříbrné a menší za větší.
§ 1047.
Směňující jsou dle smlouvy povinni, věci směněné dle úmluvy s částkami jich i se vším příslušenstvím, v pravý čas, na místě náležitém, a v tom způsobu, v kterém byly, když se činila smlouva, ve volné držení odevzdati a k sobě přijmouti. Kdo povinnosti své nesplní, práv jest druhému ze škody i z ušlého užitku.
§ 1048.
Bylo-li umluveno, kdy se věc má odevzdati, a byla-li mezi tím směněná věc určitá zápovědí z oběhu vzata, anebo přišla-li náhodou zcela nebo alespoň nad polovici ceny své k zmaření, pokládána buď směna tak, jako by nebyla učiněna.
§ 1049.
Jestliže náhodou věc mezi tím jinak se zhoršila anebo závadami byla stížena, jest to na škodu držiteli. Byly-li však věci směněny úhrnkem a vzala-li ta neb ona náhodou zkázu, nese škodu přijimatel, ač nebyla-li tím cena všech věcí nad polovici zmenšena.
§ 1050.
Užitky z věci směněné náležejí až do umluveného času odevzdání držiteli. Od tohoto času náležejí i s tím, co k nim přibude, přijimateli, byť i věc nebyla posud odevzdána.
§ 1051.
Nebylo-li umluveno, kdy věc určitá se má odevzdati, a není-li viny na žádné straně, vztahuje se to, co výše (§§ 1048 až 1050) o škodě a užitcích vyměřeno, k času odevzdání samého, nedohodly-li se strany na něčem jiném.
§ 1052.
Kdo na jiného chce nastupovati, aby mu věc odevzdal, vyplň prve povinnost svou anebo buď hotov ji vyplniti.
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ.
O smlouvě trhové.
§ 1053.
Smlouvou trhovou pouští se věc za jistou sumu peněz jinému. Smlouva trhová, tak jako směna, jest toliko titul, nabyti práva vlastnického. Skutečně nabude ho kupující teprv odevzdáním věci koupené. Až do odevzdání podržuje prodávající právo vlastnické.
§ 1054.
Jaké má býti svolení kupujícího i prodávajícího, a které věci se mohou kupovati a prodávati, v tom jest pravidlem, co nařízeno o smlouvách vůbec. Cena trhová buď vyměřena v hotových penězích a nebuď ani neurčitá, ani zákonu na odpor.
§ 1055.
Byla-li věc na jiného převedena dílem za peníze, dílem za jinou věc, pokládá se smlouva za koupi nebo za směnu, dle toho, stojí-li peníze za více neb za méně, nežli zač věc daná vůbec stojí, a stojí-li věc za tolik co peníze, pokládá se smlouva za koupi.
§ 1056.
Kupující a prodávající mohou také na někoho jiného dáti, určitě jej pojmenujíce, aby cenu ustanovil. Neučinil-li by toho jmenovaný do času umluveného, anebo chtěl-li by ten nebo onen, nebyl-li čas k určení ceny položen, prve než cena byla určena, odstoupiti, pokládá se smlouva trhová tak, jako by se nebyla stala.
§ 1057.
Vznese-li se na několik osob, aby cenu určily, rozhodne většina hlasů. Rozejdou-li se hlasy tak, že cena ani skutečnou většinou hlasů se neustanoví, pokládáno buď za to, že trh se nestal.
§ 1058.
Cena může se také určiti dle té ceny, která byla v některém předešlém prodeji umluvena. Byla-li za základ položena řádná cena tržní, vezme se prostřední cena tržní toho místa a času, kde a kdy smlouva splněna býti má.
§ 1059.
Jest-li na zboží vysazena taxa, jest každá vyšší cena proti zákonu, a kupující, byl-li i sebe méně zkrácen, může u politického úřadu nahrazení škody žádati.
§ 1060.
Kromě této případnosti může jak kupující tak i prodávající koupi odpor klásti jen tehda, když byl nad polovici zkrácen (§§ 934 a 935). Tato stížnost průchod má i tu, když bylo vzneseno na někoho jiného, aby cenu trhovou ustanovil.
§ 1061.
Prodávající povinen jest, věc až do odevzdání bedlivě opatrovati a ji kupujícímu dle toho odevzdati, co výše (§ 1047) v příčině směny nařízeno.
§ 1062.
Kupující zase zavázán jest, věc hned nebo v čas umluvený přijmouti, ale spolu peníz trhový v hotovosti zapraviti, sice prodávající nebude povinen, věci mu vydati.
§ 1063.
Odevzdal-li prodávající kupujícímu věc, peníze trhového neobdržev, jest prodána na dluh, a kupující stane se ihned vlastníkem jejím.
§ 1064.
Co se týče škody a užitků z věci, která sice byla koupena, ale nebyla odevzdána, průchod má to, co nařízeno v té příčině v kapitole o smlouvě směnné (§§ 1048 až 1051).
§ 1065.
Koupí-li kdo věci, ježto se teprv očekávají, má platnost to, co nařízeno v kapitole o jednáních odvážných.
§ 1066.
Udá-li se v smlouvě trhové něco, o čem zákon výslovně ničeho nerozhoduje, spravovati se jest tím, co nařízeno v kapitole o smlouvách vůbec a v kapitole o smlouvě směnné zvláště.
§ 1067.
Smlouvy trhové zvláštního způsobu čili vedlejší smlouvy při smlouvě trhové jsou tyto: když si kdo vyhradí právo, věc nazpět koupiti, ji nazpět prodati, nebo před jinými koupiti; když kdo prodá věc na zkoušku nebo s vyhrazením lepšího kupce, nebo když na jiného vzloží, aby věc prodal.
§ 1068.
Právo, věc prodanou zase vyplatiti, slove právo koupě zpáteční. Bylo-li toto právo prodávajícímu propůjčeno vůbec, aniž bylo co určitějšího umluveno, vrátí strana jedna koupenou věc nezhoršenou, strana druhá pak složený jí peníz trhový; užitky, které mezi tím obě strany z peněz i z věci vzaly, jedny druhými se zdvihají.
§ 1069.
Zlepšil-li kupující věc koupenou ze svého, anebo učinil-li na zachování věci náklad neobyčejný, budiž mu to rovněž jako držiteli bezelstnému nahrazeno; jest však práv také z toho, kdyby jeho vinou cena její se změnila anebo věc navrátiti se nemohla.
§ 1070.
Právo, věc nazpět koupiti, může sobě prodávající vyhraditi jen tehda, když jde o věci nemovité, a přísluší mu toliko doživotně. Nemůže ho ani na dědice, ani na koho jiného převésti, a na újmu někomu jinému může ho užívati jen dotud, pokud jest zapsáno v knihách veřejných.
§ 1071.
Týmž způsobem obmezeno jest právo od kupujícího vyhrazené, věc prodávajícímu nazpět prodati; a k němu vztahuje se všechno to, co nařízeno jest o koupi zpáteční. Byly-li však umluveny prodej nebo koupě zpáteční jen na oko, a užilo-li se toho v skutku jen proto, aby se zastřelo právo zástavní nebo nějaké vydlužení, platí o tom, co vyměřeno v § 916.
§ 1072.
Kdo věc prodávaje za výminku si položí, aby kupující, chtěl-li by ji opět prodati, napřed mu ji k vyplacení podal, má právo předkupní.
§ 1073.
Právo předkupní vůbec jest právo osobní. Jde-li o statky nemovité, může se vložením do knih veřejných státi právem věcným.
§ 1074.
Také nelze práva předkupního ani komu jinému postoupiti, ani na dědice oprávněncovy přenésti.
§ 1075.
Kdo má právo předkupní, má věci movité do čtyřadvacíti hodin skutečně vyplatiti, nemovité však do třiceti dní, od té chvíle, co mu byly nabídnuty. Dal-li by této lhůtě projíti, právo předkupní pomine.
§ 1076.
Přišla-li by věc právem předkupním zavazená do soudní dražby, nemá právo předkupní jiného účinku, nežli že ten, kdo je má, jest-li v knihách veřejných zapsán, k dražbě zvláště se obešle.
§ 1077.
Kdo má právo věc vyplatiti, povinen jest, nebylo-li nic jiného umluveno, zapraviti úplnou cenu, kterou nabídl někdo jiný. Nemohl-li by výminek vedlejších, ježto jiný kromě obyčejné ceny trhové byl nabídl, vyplniti, a nebylo-li by lze, ani cenou odhadní jich vyrovnati, tehdy nelze práva předkupního užiti.
§ 1078.
Převádí-li se věc na jiného jiným způsobem nežli koupí, právo předkupní místa nemá, leč by se o to učinila zvláštní úmluva.
§ 1079.
Pakli by držitel věci tomu, kdo má právo ji vyplatiti, k vyplacení jí nenabídl, práv mu bude ze škody všeliké. Jest-li předkupní právo věcné, může se na tom, kdo má věc prodanou, žádati, aby ji vydal, a hleděti se má k němu dle toho, držel-li ji bezelstně neb obmyslně.
§ 1080.
Koupí-li se věc na zkoušku, nestane se kupující vlastníkem jejím, dokud ceny nezaplatí. Kupující pokládán buď, pokud zkouška trvá, za vypůjčitele; po skončené zkoušce však pokládána buď smlouva trhová za takovou, jež se stala bez výminky, a kupující jmín buď za vlastníka věci koupené.
§ 1081.
Obdržel-li kupující věc koupenou a zaplatil-li cenu za ni, stane se ihned jejím vlastníkem; může však, než projde čas zkoušky, od koupě odstoupiti.
§ 1082.
Nebylo-li umluveno, na jaký čas se věc na zkoušku dává, pokládá se za to, jest-li věc movitá, že na tři dni, jest-li však nemovitá, že na rok.
§ 1083.
Bylo-li v koupi umluveno, aby prodávající, hlásil-li by se v jistém čase lepší kupec, přednost mu dáti mohl, a nebyla-li koupená věc odevzdána, tedy smlouva nevejde ve skutek dotud, pokud výminka se nevyplní.
§ 1084.
Byla-li koupená věc odevzdána, jest smlouva trhová dokonána; rozváže se však opět, jakmile výminka se vyplní. Nebylo-li výslovně řečeno, kdy se lepší kupec přihlásiti má, pokládá se za to, že se má přihlásiti v tom čase, který vyměřen v koupi na zkoušku.
§ 1085.
Zdali nový kupec jest lepší, uvažovati náleží prodávajícímu. Prodávající může dáti druhému kupci přednost, byť první i ještě více platil. Zruší-li se smlouva, užitky z věci a z peněz jedny druhými se zdvihnou. Co se týče zlepšení nebo zhoršení věci, pokládá se kupující tak, jako držitel bezelstný.
§ 1086.
Když někdo svou věc movitou jinému odevzdá, aby ji za jistou cenu prodal, položiv za výminku, by mu v jisté lhůtě buď určitý peníz trhový dal anebo věc vrátil, nemůže, pokud lhůta neprojde, věci nazpět žádati; ten však, kdo věc přijal, povinen bude, když lhůta projde, určený peníz trhový zapraviti.
§ 1087.
Pokud lhůta vyměřená trvá, jest odevzdávající i dále vlastníkem věci. Přijímající práv mu jest ze škody, kterou svou vinou způsobí, a když věc vrátí, nahradí se mu jenom náklad, který jest odevzdávajícímu k užitku.
§ 1088.
Jest-li věc nemovitá, anebo není-li určeno, co stojí, nebo kdy se má platiti, pokládán buď přijímající za plnomocníka. V nižádné případnosti pak nemůže se na někom jiném žádati, aby vydal věc ku prodeji svěřenou, kterou od toho, komu byla svěřena, způsobem bezelstným na sebe převedl (§ 367).
§ 1089.
Co nařízeno o smlouvách vesměs, a o smlouvě směnné a trhové zvláště, vztahuje se vůbec také ku prodeji soudnímu, není-li v tomto zákoně nebo v řádu soudním nic jiného vyměřeno.
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ.
O nájmu a pachtu, též o nájmu a úroku dědičném.
§ 1090.
Usnesení, kterým se někomu věc nezužívatelná do jistého času a za určitou cenu k užívání dá, slove smlouva o nájem vůbec.
§ 1091.
Může-li kdo věci pronajaté užívati, aniž má potřebí, dále ji vzdělávati, slove usnesení o to smlouva o nájem zvláště; může-li jí však užívati jen pilností a přičiněním, slove smlouva o pacht. Byly-li touž smlouvou věci toho i onoho způsobu zároveň pronajaty, uvažována budiž smlouva dle povahy věci hlavní.
§ 1092.
Smlouvy o nájem a o pacht mohou se o též věci a týmž způsobem činiti, jako smlouva trhová. Plat z nájmu i z pachtu zapravován buď jako peníz trhový, ač nebylo-li nic jiného umluveno.
§ 1093.
Každý může své věci movité a nemovité, i svá práva pronajmouti; ale může se mu také přihoditi, že svou vlastní věc k užívání najme, když užívání náleží někomu jinému.
§ 1094.
Jakmile strany smlouvající usnesou se o to, co v nájmu nebo pachtu jest podstatného, totiž: o věc a o cenu, jest smlouva celá a dokonalá, a užívání věci pokládá se za koupené.
§ 1095.
Jest-li smlouva o nájem neb o pacht vložena do knih veřejných, pokládáno buď právo najimatelovo nebo pachtéřovo za právo věcné, kteréž povinen bude i nástupce v držení do času ještě zbývajícího snášeti.
§ 1096.
Pronajímající a propachtující jest povinen, věc pronajatou na své útraty v takovém způsobu odevzdati a chovati, aby jí najímající užívati mohl, a nemá mu v umluveném užívání nebo požívání nijak překážeti. Obyčejné správky na staveních hospodářských má pachtéř sám opatřovati jen dotud, pokud se opatřiti mohou stavivem, které na statku se nalézá, a službami, jichž pachtéř dle povahy statku žádati může; jest-li potřebí jiných správek, nechať to oznámí propachtujícímu, aby je opatřil.
§ 1097.
Učinil-li najímající na věc najatou náklad potřebný, jejž by byl učiniti měl pronajímající, nebo nějaký náklad užitečný, pokládá se za jednatele nezmocněného (§ 1036); potřebí však, aby nejdéle do šesti měsíců po navrácení najaté věci náhrady právně žádal, sice žaloba pomine.
§ 1098.
Nájemníci a pachtéři mohou věcí najatých a pachtovaných podle smlouvy po čas umluvený užívati a užitek z nich bráti, anebo je i v podnájem dáti, může-li se to beze škody vlastníkovy učiniti, aneb není-li to ve smlouvě výslovně zapovězeno.
§ 1099.
Pronajme-li se věc, jíž bez práce užiti lze, bere na se všechna břemena a platy pronajímatel. Propachtuje-li se věc, a to úhrnkem, bere na se pachtéř veškerá břemena, vyjímajíc závady hypoteční do knih zapsané; učiní-li se však pacht dle jistého rozvrhu, nese pachtéř břemena, která z užitku byla odražena, aneb se jen zapravují z úrody, a nikoli z pozemku.
§ 1100.
Kromě zvláštní úmluvy zapravován buď plat z nájmu nebo pachtu, byla-li věc v nájem vzata na rok nebo na několik let, půlletně; byla-li však v nájem vzata na čas kratší, zapravován buď, když ten čas projde.
§ 1101.
Pro zjištění platu z nájmu nebo pachtu má ten, kdo obydlí pronajme, právo zástavní k nábytku a svrškům nájemníkovým nebo podnájemníkovým do obydlí vneseným aneb od někoho jim svěřeným (§ 367), pokud té chvíle, když se žaloba podá, ještě jsou v obydlí. Podnájemník pak práv jest dle míry nájmu, jejž platí; aniž hájiti se může obranou, že hlavnímu nájemníkovi nájem napřed zaplatil. Ten však, kdo pronajal pozemek, má právo zástavní k dobytku, kterýž jest na statku pronajatém, i k nářadí hospodářskému, též i k úrodě, která se ještě na statku nachází.
§ 1102.
Pronajimatel může sobě sice za výminku položiti, by se mu nájem nebo pacht napřed platil. Zaplatil-li však najimatel více než jednu lhůtu napřed, bude se tím moci věřitelům později do knih veřejných zapsaným brániti jen tehda, když zapravená lhůta jest zapsána do knih.
§ 1103.
Pustí-li vlastník statek svůj někomu tím způsobem, aby na něm hospodařil a dával mu za to část úrody k veškerému užitku se vztahující, na př. třetinu nebo polovici, nevzejde tím smlouva o pacht, nébrž smlouva společenská, kteráž uvažována buď dle pravidel o smlouvě společenské vyměřených.
§ 1104.
Když najímatel věci v nájem vzaté pro neobyčejné nehody, totiž: pro oheň, válku nebo mor a nákazu, pro veliké povodně, potlučení, nebo pro úplnou neúrodu, naprosto nemůže užiti neb užitků z ní bráti, není také povinen, nájmu nebo pachtu platiti.
§ 1105.
Nemůže-li nájemník věci najaté jen z části užívati, promine se mu také přiměřená část nájmu. Pachtéři sleveno buď z pachtu, když užitky statku, najatého jen na rok, neobyčejnými nehodami spadly o více než o polovici toho, co obyčejně nese. Pronajimatel má pachtéři sleviti tolik, kolik se mu tímto zmenšením užitků na platě nedostává.
§ 1106.
Vzal-li najimatel všechna nebezpečenství vůbec na sebe, rozumí se to jen na škody takové, které vzejdou ohněm, vodou a potlučením. Jiné neobyčejné nehody nejdou na jeho škodu a újmu. Uvolil-li se však výslovně, že ponese také všechny jiné nehody neobyčejné, nemá se již za to, že by chtěl práv býti z toho, kdyby věc najatá náhodou přišla k zmaření.
§ 1107.
Nemůže-li najimatel věci najaté užívati neb užitek z ní bráti pro překážku neb nehodu, která se jemu udála, a ne proto, že věc škodu vzala nebo se stala jinak takovou, že ji užívati nelze; anebo byla-li když škoda se stala, úroda z pozemku již sklizena; vztahuje se nehoda nešťastná jediné k najimateli, kterýž povinen jest, při tom při všem nájem nebo pacht platiti.
§ 1108.
Žádá-li pachtéř, aby se mu celý plat prominul nebo část platu, buď dle smlouvy nebo ze zákona, má pronajimateli neprodleně o neštěstí přihodilém dáti věděti, a není-li příběh v zemi vůbec známý, soudem neb alespoň dvěma muži u věci zběhlými jej dáti vyšetřiti, sice neopatří-li se takto, nebude slyšen.
§ 1109.
Když smlouva o nájem neb o pacht dojde, má nájemník nebo pachtéř věc v nájem vzatou dle inventáře, byl-li jaký zdělán, aneb aspoň v tom způsobu vrátiti, v němž ji byl ujal; pachtované pozemky však, hledíc k části roku, ve které pacht došel, má vrátiti tak vzdělané, jak toho času obyčejně vzdělány bývají. Od tohoto vrácení věci nájemníka nebo pachtýře obhájiti nemůže ani obrana, že má právo kompensační, ani že byl prve již vlastníkem jejím.
§ 1110.
Nebyl-li, když se smlouva o nájem neb o pacht činila, inventář zdělán, jest totéž domnění, jako když nebyl zdělán inventář v příčině práva požívání (§ 518).
§ 1111.
Vzala-li věc najatá nebo pachtovaná škodu, anebo byla-li zlým užíváním opotřebována, jest nájemník i pachtéř práv z viny své vlastní i z viny podnajimatelovy, ale není práv z náhody. Avšak potřebí, aby pronajímající nejdéle do roka od navrácení věci pronajaté náhrady z tohoto závazku před soudem žádal, sice právo pomine.
§ 1112.
Smlouva o nájem neb o pacht zanikne sama od sebe, když věc najatá přijde k zmaření. Stane-li se to vinou jedné strany, budiž druhé straně náhrada učiněna; stane-li se to neštěstím, není z toho ani ta ani ona strana druhé straně zavazena.
§ 1113.
Smlouva o nájem neb o pacht pomíjí také, když projde čas, který byl výslovně nebo mlčky umluven buď tím, že byl plat dle jistého času vyměřen, na př. ze světnic na den, na týden a na měsíc pronajatých, aneb že najimatel úmysl svůj o tom projevil, anebo že úmysl jeho z okolností na jevo vychází.
§ 1114.
Smlouva o nájem neb o pacht může se však obnoviti nejen výslovně, nébrž také mlčky. Bylo-li ve smlouvě umluveno, že se má dáti napřed výpověď, a nedá-li se náležitá výpověď smlouva se tím mlčky obnovuje. Nebylo-li umluveno, aby se dala výpověď, obnovuje se smlouva mlčky tím, když najimatel po vyjití času umluveného věci dále užívá nebo užitky z ní bere, a pronajimatel toho dopustí.
§ 1115.
Smlouva o nájem neb o pacht obnovuje se mlčky týmiž výminkami, s kterými byla prve učiněna. Avšak smlouva o pacht obnovuje se jen na rok; nemohlo-li by se věci pachtované v jednom roce řádně užiti, tedy se obnovuje na takový čas, jehož potřebí, aby užitky jednou mohly se bráti. Platí-li se z věci nájem teprv po roce nebo po půl roce, obnovuje se smlouva mlčky na půl léta; jest-li však věc na kratší čas najata, obnovuje se na týž čas, na který byla najata dle smlouvy předešlé. Obnoví-li se smlouva po druhé, platí o ní vše to, co tuto vyměřeno o obnovení prvním.
§ 1116.
Není-li ani výslovně, ani mlčky, ani zvláštními nařízeními ustanoveno, na jaký čas smlouva o nájem neb o pacht platí, má ten, kdo by chtěl smlouvu zrušiti, druhému z věci pachtované dáti výpověď šest měsíců dříve, nežli ji odevzdá; z najaté věci nemovité čtrnáct dní dříve a z najaté věci movité čtyřiadvacet hodin dříve.
§ 1117.
Najimatel má právo, i dříve než projde čas výslovně neb mlčky umluvený, od smlouvy pustiti, když věc najatá má takové vady, že se k řádnému užívání nehodí; když ho znamenitá část věci najaté náhodou na delší čas ujde, nebo se stane takovou, že jí nelze užívati; anebo když jí pronajimatel nechová v takovém způsobu, aby se jí mohlo užívati.
§ 1118.
Pronajimatel může se strany své žádati, aby smlouva dříve byla zrušena, když najimatel věci najaté tak užívá, že pronajimateli z toho znamenitá škoda vzchází; když, byv z placení nájmu upomenut, tak s tím prodlévá, že do projití lhůty zadrželého nájmu úplně nezapravil; anebo když se musí stavení pronajaté znova stavěti. Aby pronajimatel něco užitečnějšího stavěl, toho nájemník, bylo-li by mu to na škodu, není povinen dopustiti; ale správek potřebných ovšem dopustiti má.
§ 1119.
Věděl-li pronajimatel již tehda, když smlouva se stala, že bude potřebí znovu stavěti; anebo vzešla-li potřeba správek déle trvajících tím, že pronajimatel zanedbal správek menších; dána buď nájemníkovi přiměřená náhrada za to, že věci nemohl užívati.
§ 1120.
Prodal-li nebo převedl-li jinak vlastník věc pronajatou na někoho, a odevzdal mu ji již, povinen jest nájemník nebo pachtéř, nedal-li sobě práva svého do knih veřejných vložiti (§ 1095), obdržev náležitou výpověď držiteli novému ustoupiti. Má však právo, žádati na pronajimateli úplné náhrady, jak za škodu tím vzatou, tak i za ušlý užitek.
§ 1121.
Byla-li věc nuceně soudně prodána, povinen jest nájemník nebo pachtéř novému kupci ustoupiti, i kdyby právo jeho za právo věcné bylo v knihách zapsáno. Toliko co náhrady se týče, zůstaveno jest mu právo přednější.
§ 1122.
Smlouva, kterou se někomu užitky statku nějakého dědičně za vlastní postoupí s tou výminkou, aby za ně dával plat roční dle míry k užitku ustanovený, buď na penězích, v úrodě, anebo v službách s užitky se srovnávajících, slove smlouva o nájem dědičný.
§ 1123.
Platí-li držitel pozemku úrok nepatrný jen na znamení, že se přiznává k vrchnosti, slove pozemek statek úroční, a smlouva o to učiněná slove smlouva o úrok dědičný.
§ 1124.
Jest-li pochybno, zdali požitky ze statku dány jsou v nájem dědičný nebo pod úrok dědičný, hleděno buď k tomu, kolik se z nich ročně platí, a k jiným povinnostem. Jest-li tento plat s čistým užitkem ročním mimo všechnu srovnalost, pokládá se, že statek dán jest pod úrok dědičný; bylo-li by však lze, alespoň z dávných časů, a když by pozemky byly převzaty zcela pusté, srovnalost nějakou vyhledati, tehdáž má se za to, že statek jest dán v nájem dědičný (§ 359).
§ 1125.
Jest-li právo vlastnické rozděleno tak, že jedna strana drží dědičně podstatu pozemku a užívá spodku, druhá strana pak že jenom dědičně užívá povrchu, slove plat roční, jejž tato strana zapravuje, úrok z půdy čili z povrchu.
§ 1126.
Rozděleného práva vlastnického k věci nemovité nabyti nelze jinak, nežli vložením do knih nebo do rejstříků veřejných, rovněž jako vlastnického práva úplného. Platný titul přináší s sebou jenom právo osobní k osobě zavázané, ale neposkytuje práva věcného proti někomu jinému (§ 431).
§ 1127.
Práva vlastníka podstaty a vlastníka užitků srovnávají se vůbec v tom, že ten i onen vládnouti může svou částí dotud, pokud se tím neruší právo druhého (§ 363).
§ 1128.
Ten i onen má právo, podílu svého před soudem se domáhati, jej zastaviti a mezi živými anebo pronesením poslední vůle na jiné převésti. Kdo praví, že něčí právo jest obmezeno, dokaž toho listy náležitými, tak řečenými zápisy neb handfešty.
§ 1129.
Vlastník podstaty může zvláště vlastníkovi užitků zapovědíti, aby nejen věci v užívání mu dané neztenčoval, ale ani žádných změn na ní nečinil, pro které by práv svých buď zcela nemohl užívati, nebo jich mohl užívati s obtíží.
§ 1130.
Vlastník podstaty může žádati, aby vlastník užitků k zachování a vzdělávání pozemků přihlížel. Zanedbal-li by těchto povinností, ač byl napomenut, anebo nebyl-li by s to, aby břemena na pozemku ležící nesl, může vlastník podstaty o to usilovati, aby se statek jinému dědičnému nájemníkovi neb úročníkovi pronajal.
§ 1131.
Hlavní právo dědičného pronajimatele a pána úroku jest, že bere úrok a jiné platy umluvené. Těchto platů nelze pod žádnou záminkou zvyšovati, ze svršků pak k pozemku nenáležejících a jiných věcí movitých nelze jich naprosto bráti.
§ 1132.
Úrok, nebylo-li nic jiného umluveno nebo zákony zemskými vyměřeno, odváděn budiž v první polovici měsíce listopadu.
§ 1133.
Kromě zvláštních případností není vlastník neúplný vlastníku neúplnému práv z náhody; avšak nemohl-li by nájemník dědičný pro povodeň, válku neb mor a nákazu statku najatého užiti, budiž mu za ten čas, co ho užívání ušlo, přiměřená část úroku slevena.
§ 1134.
Úročník nemůže žádati, aby mu týmže způsobem část úroku byla prominuta, nýbrž povinen jest, úrok vyměřený úplně zaplatiti, pokud tu jest část statku pod úrok daného.
§ 1135.
Jestliže by úročník do umluveného času úroku neodvedl, může pán úroku žádati, aby se užitky obstavily, a by z nich obdržel náhradu.
§ 1136.
Pronajimatel dědičný, nebyl-li mu úrok déle než rok zapraven, chtěje k zaplacení úroku zadrželého přijíti, může žádati, aby buď užitky v zástavu se vzaly, neb aby statek v nájem dědičný daný v soudní dražbě byl prodán.
§ 1137.
Vlastník podstaty povinen jest, vlastníka užitků, když jde o právo k užitkům přímo od něho na tohoto přenesené, zastupovati, a spojí-li se právo užitků opět s podstatou, jemu nebo nástupci jeho to, oč podstatu zlepšil, jako jinému držiteli bezelstnému nahraditi, a ze správnosti knih a rejstříků veřejných, jež o svých statcích úročních vede, práv býti.
§ 1138.
Z jiných břemen, jež vlastník užitků na někoho vložil, nedav jich do knih veřejných zapsati, vlastník podstaty práv není. Vlastník užitků nemůže vůbec na jiného více práva převésti, nežli má sám. Právo jednoho pomíjí tedy, když pomine právo druhého.
§ 1139.
Práva a závazky vlastníka užitků srovnávají se vůbec s výše vyměřenými závazky a právy vlastníka podstaty.
§ 1140.
Chce-li vlastník užitků právo k užitkům na jiného převésti, netřeba, by k tomu vlastník podstaty svoloval; povinen však jest, nástupce svého mu jmenovati, by uvážiti mohl, jest-li s to, aby statek spravoval a břemena na něm záležející nesl. Práva předkupního, či práva, vkročovati v trh, vlastník podstaty nemá.
§ 1141.
Vymínil-li si však vlastník podstaty toto svolení a tato práva výslovně, tedy povinen jest, ve třiceti dnech po řádném toho oznámení vůli svou pronésti. Dá-li této lhůtě projíti, má se za to, že přivolil. Nepřísluší-li mu právo předkupní, či právo, vkročovati v trh, může jen tehda přivolení odepříti, když by podstata a práva s ní spojená byla v patrném nebezpečenství.
§ 1142.
Plat, jehož vlastník podstaty na vlastníku užitků někdy má právo žádati, slove, stane-li se změna mezi živými, plat lenní (laudemium), stane-li se změna pro smrt, slove odúmrtné (mortuár). Obojí plat nazývá se také plat z proměny. Zdali tato práva průchod mají a na čem se zakládají, stanoví se zřízením zemským, knihami a listinami veřejnými, anebo pokojným třicetiletým jich vykonáváním.
§ 1143.
Vlastníkovi užitků náleží také přiměřená část pokladu, který se byl nalezl (§ 399). Anobrž má i právo, podstatu ztenčiti, může-li vlastníkovi podstaty dokázati, že mu jinak nelze pozemku užívati (§ 1129).
§ 1144.
Vlastník užitků povinen jest, veškerá břemena na pozemku záležející, řádná i mimořádná, nésti a daně, desátky a jiné platy zvláště zaznamenané, zapravovati. Z břemen, která se týkají úroku, práv jest vlastník podstaty.
§ 1145.
Každý nový vlastník užitků jest vůbec zavázán, opatřiti sobě na vlastníku podstaty list ověřovací či listinu na obnovené právo k užitkům.
§ 1146.
Zdali vlastníci užitků a vlastníci podstaty jsou také v jiných poměrech mezi sebou, a jaká práva a jaké závazky zvláště mezi držiteli statků a mezi poddanými průchod mají, tomu vyrozuměti jest ze zřízení jedné každé země a z nařízení politických.
§ 1147.
Kdo platí jenom úrok z půdy, má právo požívati toliko povrchu, totiž: stromů, rostlin a stavení, a nalezl-li by se na povrchu poklad, může ho část žádati. Poklad zakopaný a jiné užitky podzemní náležejí jenom vlastníku podstaty.
§ 1148.
Co vyměřeno o zdvižení úplného práva vlastnického (§ 444), platnost má také vůbec o vlastnickém právu rozděleném.
§ 1149.
Statky v nájem dědičný dané a statky úroční přenášejí se na všechny dědice, kteří nebyli výslovně z nich vyloučeni. Nemá-li vlastník užitků řádného nástupce, tedy se právo k užitkům spojí v jedno s právem k podstatě. Chce-li však vlastník podstaty práva tohoto užiti, povinen jest, zapraviti všechny dluhy vlastníka užitků, kterých z jiného jmění zaplatiti nelze. Pokud vlastník podstaty zavázán jest, statku odumřelého jiným postoupiti, ustanovuje se v nařízeních politických.
§ 1150.
Zkažením rostlin, stromů a stavení právo vlastnické k užitkům z povrchu nepomíjí. Pokud část pozemku tu jest, může ji držitel, odvádí-li jinak úrok, novými rostlinami, stromy a staveními osaditi.
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ.
O smlouvách úplatných v příčině služeb a prací.
§ 1151.
Zaváže-li se kdo, za jistou mzdu na penězích službu nějakou konati nebo nějaké dílo zhotoviti, stane s smlouva o mzdu.
§ 1152.
Jakmile si kdo práci nebo dílo nějaké zamluví, má se též za to, že svolil ve mzdu přiměřenou. Není-li mzda vyměřena ani úmluvou, ani zákonem, stanoví ji soudce.
§ 1153.
Má-li dílo na sobě takové vady podstatné, že není k potřebě, aneb odporují-li vady tomu, co bylo výslovně umluveno, může ten, kdo dílo zamluvil, od smlouvy pustiti. Nechce-li toho učiniti, anebo nejsou-li vady ani podstatné, aniž odporují tomu, co bylo výslovně umluveno, může žádati, aby ten, u koho dílo zamluvil, buď je opravil, nebo mu škodu přiměřeně nahradil, za kterouž příčinou může příhodnou část mzdy za sebou zadržeti.
§ 1154.
Nevyplní-li ten, u koho věc byla zamluvena, svou vinou slibu daného v čase za výminku položeném, není ten, kdo věc zamluvil, již více povinen, jí přijmouti; i může také nahrazení škody tím vzešlé žádati. Prodlévá-li však ten, kdo věc zamluvil, se zaplacením mzdy, jest i on zavázán, tomu, u koho ji byl zamluvil, úplně škodu nahraditi.
§ 1155.
Také když služba nebo práce nějaká nebyla dokonána, náleží tomu, u koho byla zamluvena, přiměřená náhrada, když byl hotov ji vykonati, zámluvce však mu v tom buď svou vinou nebo náhodou v osobě jeho zběhlou překazil, anebo když vůbec prodlením času škodu vzal.
§ 1156.
Vůbec placena buď mzda po dokonané práci. Koná-li se však práce v jistých odděleních času neb díla, nebo jsou-li při ní výdaje, kterých ten, u koho byla zamluvena, na se nevzal, může tento žádati, aby se mu dala část mzdy se službou nebo s dílem vykonaným se srovnávající, a nahradily se mu výdaje, učiněné dříve než dílo dodělal nebo práci zcela vykonal.
§ 1157.
Zkazí-li se hmota ke zhotovení díla připravená, nebo dílo samo pouhou náhodou zcela nebo z části, škodu z toho míti bude vlastník hmoty nebo díla. Dodal-li však ten, kdo dílo zamluvil, k němu hmotu takovou, která se k náležitému vzdělání patrně nehodí, práv jest ze škody dělník, když práce z této příčiny jest nedostatečná, a on zámluvce nevystříhal.
§ 1158.
Jest-li pochybno, má-li se zamluvení práce pokládati za smlouvu trhovou nebo za smlouvu o mzdu, má se za to, že ten, kdo dal hmotu k práci, dělníka zjednal. Dal-li však hmotu dělník, pokládá se za to, že jest tu koupě.
§ 1159.
Učiní-li se se smlouvou o mzdu zároveň jiné smlouvy vedlejší, šetřiti jest nařízení v zákoně tomto o jedné každé smlouvě takové daných.
§ 1160.
Dělníci, kteří byli zjednáni na jistý čas neb až jisté dílo dokonají, nemohou, není-li tu řádné příčiny, pokud ten čas neprojde a dílo se nedokoná, ani práce se vzdáti ani z ní se propustiti. Přetrhne-li se práce, práva jest každá strana ze své viny, ale ne z náhody.
§ 1161.
Toliko v pilných případnostech může zjednaný dělník nebo správce díla práci naň vznesenou jinému svěřiti; však i tu práv jest z viny své u zvolení osoby.
§ 1162.
Smlouva o mzdu, týkající se prací, při nichž zřetel se mívá ke zvláštní způsobilosti osobní, ruší se smrtí dělníkovou, a dědicové mohou toliko žádati, aby se jim nahradila cena hmoty k dílu připravené, pokud jí užíti lze, a část mzdy, s hodnotou prací vykonaných se srovnávající. Zemře-li ten, kdo práci zamluvil, povinni jsou jeho dědicové dále smlouvě dostáti anebo tomu, u koho práce byla zamluvena, škodu nahraditi.
§ 1163.
Co tuto nařízeno, vztahuje se také k právním přátelům, k lékařům a ranhojičům, k faktorům, provisorům, umělcům, dodavačům věcí a jiným osobám, ježto sobě za svoje přičinění výslovně nebo mlčky nějakého platu, mzdy neb jiné odměny vyžádali, ač není-li o tom nic zvláštního vyměřeno.
§ 1164.
Smlouvou o vydání spisu propůjčuje spisovatel někomu právo, tiskem jej rozmnožiti a prodávati. Spisovatel vzdá se tím práva, vydání téhož spisu někomu jinému svěřiti.
§ 1165.
Spisovatel povinen jest, spis dle úmluvy vydavateli dodati, a vydavatel jest zavázán, spisovateli, když mu spis odevzdá, ihned odměnu umluvenou zapraviti.
§ 1166.
Nedodá-li spisovatel spisu svého v čas určený neb tak, jak bylo umluveno, může vydavatel od smlouvy pustiti, a stalo-li se to vinou spisovatelovou, že spis nebyl odevzdán, může nahrazení škody žádati.
§ 1167.
Bylo-li umluveno, kolik exemplářů se tisknouti má, povinen bude vydavatel, chtěl-li by spis znovu vydati, spisovatele za přivolení žádati, a o výminky k tomu znovu se s ním umluviti.
§ 1168.
Chtěl-li by spisovatel spis znovu vydati a něco v obsahu jeho změniti, budiž o to též nová smlouva učiněna. Pokud však předešlé vydání není rozprodáno, může spisovatel jen tehda spis znovu vydati, když jest hotov dáti vydavateli přiměřenou náhradu za výtisky, které má v zásobě.
§ 1169.
zrušen
§ 1170.
Uváže-li se v to spisovatel, že sepíše knihu dle rozvrhu vydavatelem mu předloženého, může jediné umluvené odměny žádati. Vydavatel má potomně právo, spis takový zcela dle vůle své vydati.
§ 1171.
Co tuto vyměřeno, vztahuje se také k mapám, k výkresům topografickým a ke skladbám hudebním. Nařízení, jimiž se patisku zabraňuje, obsahují se v zákonech politických.
§ 1172.
Vzájemná práva a povinnosti hospodáře a čeledi obsahují se v nařízeních zvláště vydaných.
§ 1173.
Smlouvy, jimiž se slibuje věc nebo čin za čin, jejž někdo na sebe vzal, uvažovány buďte dle pravidel daných o smlouvách úplatných vůbec a v kapitole této zvláště.
§ 1174.
Co kdo dal vědomě, aby tím něco nemožného nebo nedovoleného způsobil, toho nazpět žádati nemůže. Pokud fiskus má právo, to vzíti, ustanoveno v nařízeních politických. Bylo-li však, aby se něčemu nedovolenému překazilo, tomu, kdo se toho chtěl dopustiti, něco dáno, může se žádati, aby to vrátil.
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ.
O smlouvě o společenství statků.
§ 1175.
Svolují-li dvě nebo více osob, že jen práci svou, nebo také věci své pro užitek společný spojí, zřizuje se smlouvou takovou společnost pro společný výdělek.
§ 1176.
Oddají-li údové společnosti jen tu neb onu věc neb sumu, nebo všechny věci jistého druhu, na př. všechno zboží, všechnu úrodu, všechny věci nemovité, aneb konečně všechno své jmění, ničeho nevyjímajíc, společenstvu, jest dle toho i společnost rozličná, a práva společnosti jsou užší neb širší.
§ 1177.
Svědčí-li smlouva společenská ne všechno jmění, rozumí se tím nicméně jenom jmění nynější. Pojme-li se v to však také jmění budoucí, rozumí se to jenom na jmění nabyté, nikoliv na zděděné, leč by to i ono výslovně bylo umluveno.
§ 1178.
Smlouvy společenské, ježto se vztahují jediné k jmění nynějšímu, nebo jediné k jmění budoucímu, jsou neplatné, nebyly-li věci, jež ta i ona strana donesla, náležitě popsány a seznámeny.
§ 1179.
Jak smlouva společenská mezi obchodníky se činiti, do náležitých rejstříků zapisovati a veřejně vyhlašovati má, nařízeno jest ve zvláštních zákonech obchodních a politických. Vedou-li se jen některé náležitosti společně, dosti jest, když smlouva o to učiněná do knih obchodních se zapíše.
§ 1180.
Smlouva o společenství veškerého jmění, jak nynějšího tak i budoucího, která se vůbec činívá jen mezi manžely, uvažována buď dle toho, co o tom vyměřeno v kapitole o smlouvách svadebních. Co tuto nařízeno, vztahuje se k jiným způsobům společenství statků smlouvou učiněného.
§ 1181.
Smlouva společenská jest sice jeden z titulů, práva vlastnického nabývati, ale skutečně se ho nabude jediné odevzdáním statků neb věcí, a taktéž společenství statků stane se jediné tímto odevzdáním.
§ 1182.
Vše to, co výslovně k provozování společného obchodu určeno jest, činí kapitál čili podstatné jmění společnosti. Co jiného každý společník má, pokládá se za jmění zvláštní.
§ 1183.
Dají-li se v společenství peníze, věci zužívatelné, nebo sice nezuživatelné, avšak v penězích vyceněné, pokládán buď netoliko užitek, jehož se tím nabude, nébrž i podstata za společné jmění všech společníků, kteří k tomu přispěli. Kdo slíbí, že jen práci svou ke společnému užitku obrátí, právo má sice k části zisku, ale ne k podstatě jmění (§ 1192).
§ 1184.
Každý společník povinen jest, nebylo-li nic jiného zvláště umluveno, rovným dílem k podstatě společného jmění přispívati.
§ 1185.
Kromě zvláštních případností jsou všickni společníci, nehledíc k většímu neb menšímu jich podílu, povinni, k společnému užitku rovnou měrou se přičiňovati.
§ 1186.
Žádný společník nemá práva, přičiňování jinému za sebe svěřovati, nebo někoho do společnosti přijímati, anebo vedle něčím se zaměstnávati, co by bylo společnosti na škodu.
§ 1187.
Povinnosti společníků smlouvou obšírněji se vyměřují. Kdo se zavázal, že bude jenom prací konati, není povinen, ničím jiným přispívati. Kdo slíbil toliko pomoc peněžitou neb jinou, není ani povinen, ani nemá práva, ke společnému výdělku jiným způsobem nápomocným býti.
§ 1188.
V poradě o věcech společenských a když se o nich rozhoduje, spravovati se jest tím, co nařízeno v kapitole o společenství práva vlastnického (§§ 833 - 842), ač není-li nic jiného umluveno.
§ 1189.
Společníci nemohou se přidržovati, aby něčím více přispívali, než se byli zavázali. Změnily-li by se však okolnosti, a nebylo by lze účelu společnosti jinak dojíti leč zvýšením příspěvků, tedy může společník, který toho nechce učiniti, buď vystoupiti, anebo přidržen býti, aby vystoupil.
§ 1190.
Svěří-li se jednomu nebo několika údům, aby záležitosti společnosti spravovali, pokládáni buďte za plnomocníky. K jich poradám a rozhodování o záležitostech společenských vztahuje se též vše to, co výše (§ 833 - 842) nařízeno.
§ 1191.
Každý společník práv jest ze škody, kterou společnosti vinou svou učinil; aniž lze škody takové vyrovnati užitkem, jejž jináč společnosti zjednal. Způsobil-li však společník některý, předsevzav o své újmě něco nového, společnosti se strany jedné škodu, a se strany druhé obrátil k ní užitek, budiž to dle míry vyrovnáno.
§ 1192.
Co po srážce všech výdajů a škod vzatých nad podstatu přebude, jest zisk. Podstata jmění sama jest těch, kdož k ní přispěli; leč by se cena práce ke kapitálu byla přirazila, a všechno za jmění společné prohlásilo.
§ 1193.
Zisk rozdělí se podle toho, co každý přispěl ke kapitálu, a práce, jež všichni společníci vykonali, jedny druhými se zdvihají. Jestliže jeden neb někteří společníci jenom pracují, nebo kromě toho, že přispívají ke kapitálu, také práce konají, tedy nebylo-li nic umluveno, a nemohou-li se o to společníci shodnouti, soud vyměří odměnu za přičinění, prohlédaje k tomu, jak platná jest práce vykonaná, jaká pilnost na ni vynaložena a jaký užitek zjednán.
§ 1194.
Jsou-li ziskem ne hotové peníze, ale užitky jiného způsobu, rozdělí se dle toho, co vyměřeno v kapitole o společenství práva vlastnického (§§ 840 - 843).
§ 1195.
Společnost může společníku některému pro výtečné vlastnosti nebo přičinění jeho větší zisk povoliti, nežli by mu dle podílu jeho příslušel; jenom ať se z takového zvláštního povolování nestanou úmluvy proti zákonu, nebo ať se tím jiní proti zákonu nezkrátí.
§ 1196.
zrušen
§ 1197.
Ztratila-li by společnost vklad učiněný zcela neb z části, rozdělí se ztráta tou měrou, jak by se naopak zisk byl rozdělil. Kdo nedal kapitálu, škoduje práci a přičinění.
§ 1198.
Společníci, jimž svěřeno spravovati jmění, povinni jsou řádně vésti a klásti počty, týkající se podstaty společného jmění i příjmů a vydání k tomu náležitých.
§ 1199.
Prvé než záležitost ku konci se přivede, nelze žádati, aby se počty závěrečné učinily a rozdělil se zisk neb ztráta. Provozují-li se však obchody nějaké, jež po několik let trvají, každého roku užitek vydávajíce, mohou společníci každého roku žádati, aby se počty učinily a zisk rozdělil, ač není-li to jinak hlavnímu obchodu na újmu. Vůbec může každý společník kdykoliv na své útraty v počty nahlédnouti.
§ 1200.
Kdo přestal na předložení bilance (uzavření počtů), aneb kdo se vzdal práva, počtů žádati, a dokázal by, že i jen v jediné části správy stal se nějaký podvod, může na to naléhati, aby se jak za případnost minulou, tak i v každé budoucí případnosti úplné počty učinily.
§ 1201.
Pokud společníci aneb jejich plnomocníci výslovně nebo mlčky řádného přivolení k tomu nedají, nemůže společnost nikomu jinému se zavázati. Propůjčí-li obchodníci jednomu neb několika společníkům právo, firmu vésti, totiž v listinách a spisech všelikých jménem společnosti se podepisovati, a vyhlásí-li se to, zavírá v sobě takové právo již plnomocenství obecné (§ 1028).
§ 1202.
Společník, který má jen část jmění svého ve společnosti, může jmění od společného rozdílné míti a dle vůle své jím vládnouti. Rozeznávati tedy sluší práva a závazky, které má kdo ke společnosti, od práv a závazků, jež má k některému společníku.
§ 1203.
Co tedy má někdo na některém společníku, a ne na společnosti pohledávati, nebo mu platiti, toho může také jen na tom společníku, a ne na společnosti žádati, nebo jen jemu to zaplatiti. Taktéž když celá společnost má něco pohledávati nebo jest něco dlužna, má každý společník jen dle svého podílu právo nebo povinnost ku platu, leč by všichni byli rukou společnou a nerozdílnou něco slíbili nebo přijali, jakž o obchodnících za to se pokládá.
§ 1204.
Tajní údové společnosti obchodnické, takoví totiž, kteří jí část fondu pro zisk i ztrátu zapůjčili, za společníky prohlášeni nebyvše, zavazeni jsou jenom kapitálem zapůjčeným a ničím jiným. Údové za společníky vyhlášeni jsou veškerým svým jměním zavazeni.
§ 1205.
Společnost sama od sebe rozchází se, když to, proč byla zřízena, jest dokonáno; anebo když se to nemůže již dále vésti, když celá podstata jmění společného přijde k zmaření, anebo když projde čas, na který společnost byla zřízena.
§ 1206.
Práva a závazky společnosti vůbec na dědice společníka se nepřenášejí. Přetrhne-li se však společnost s dědici, tedy mohou žádati, aby se počty až do smrti zůstavitelovy učinily a zapravily. Ale naopak jsou též oni povinni, počty učiniti a zapraviti.
§ 1207.
Skládá-li se společnost jen ze dvou osob, pomine, když jedna z nich zemře. Skládá-li se z více osob, tedy se má za to, že ostatní společníci chtějí dále společnost mezi sebou zachovati. Totéž domnění průchod má také vůbec o dědicích obchodníků.
§ 1208.
Svědčí-li smlouva společenská, v kterou vešly osoby, které nejsou obchodníci, výslovně také na dědice jejich, tedy dědicové, ujavše dědictví, povinni jsou, vůlí zůstavitelovu se spravovati, však k dědicům dědicův vůle zůstavitelova se nevztahuje, tím méně může z ní stálá společnost vzejíti (§ 832).
§ 1209.
Není-li dědic s to, aby vykonal služby, které zemřelý k dobrému společnosti na se byl vzal, jest povinen, dáti sobě z podílu vyměřeného tolik sraziti, kolik s nevykonanými službami se srovnává.
§ 1210.
Nesplní-li některý společník výminek podstatných smlouvou ustanovených, upadne-li v konkurz, prohlásí-li jej soud za marnotratníka, aneb dá-li jej vůbec pod opatrování, anebo pozbude-li důvěry zločinem nějakým, může prve, než čas vyjde, ze společnosti vyloučen býti.
§ 1211.
Každý společník může dříve, než čas projde, ze smlouvy výpověď dáti, když zemře neb vystoupí ten, na němž nejvíce záležela správa záležitostí společenských.
§ 1212.
Nebylo-li ani výslovně vyměřeno, aniž lze z povahy záležitostí společenských vyměřiti, jak dlouho společnost má trvati, může každý společník smlouvu dle vůle vypovědíti, toliko nečiň toho lstivě nebo v nečas (§ 830).
§ 1213.
Byl-li kdo ze společnosti vyloučen nebo dal-li výpověď, a odpíralo-li se tomu sice, shledalo-li se však potomně, že to řádně učiněno, vztahují se účinky toho nazpět k tomu dni, kdy se to stalo.
§ 1214.
Když společnost obchodnická se zruší, aneb některý společník veřejný do ní se přijme nebo z ní vystoupí, budiž to veřejně oznámeno tak, jako když společnost byla zřízena. Z toho oznámení posuzována buď také platnost listů mocných a čas, na který jsou vydány.
§ 1215.
Když společnost se rozejde a jmění společenské se má rozděliti, šetřeno buď kromě toho, co výše vyměřeno, nařízení daných v kapitole o společenství práva vlastnického vůbec o tom, jak se má rozděliti věc společná.
§ 1216.
Co v této kapitole ustanoveno, vztahuje se také ke společnostem obchodnickým, není-li v příčině jich nic zvláštního nařízeno.
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ.
O smlouvách svadebních.
§ 1217.
Smlouvy svadební nazývají se smlouvy, které za příčinou sňatku manželského o jmění se činí, a vztahují se předkem a nejprve k věnu, k obvěnění, k daru jitřnímu, ke společenství statků, ke správě a požívání vlastního jmění, k posloupnosti dědičné anebo k doživotnému požívání majetnosti, ježto ustanoveno pro smrt, a k platu vdovskému.
§ 1218.
Věno jest jmění, které manželka neb někdo jiný za ni mužovi dá neb slíbí, aby se mu ulehčil náklad, jejž společnost manželská s sebou přináší.
§ 1219.
Má-li nevěsta své jmění, a jest-li zletilá, záleží na ní a na ženichovi, jak se o věno a o jiné obapolné dary spolu usnesou. Jest-li však nevěsta nezletilá, budiž smlouva učiněna otcem nebo poručníkem, s přivolením soudu poručenského.
§ 1220.
Nemá-li nevěsta dostatečného jmění, z něhož by ženichovi příhodné věno dala, jsou rodičové neb dědové a báby její v témž pořádku, jak jsou povinni děti živiti a zaopatřovati, zavázáni, dcerám nebo vnučkám, když se vdávají, věno se svým stavem a jměním se srovnávající dáti nebo k němu dle míry přispěti (§§ 141 a 143). Dcera mimo manželství zrozená může věna jenom na své matce žádati.
§ 1221.
Omlouvají-li se rodičové neb dědové a báby, že nejsou s to, aby nevěstě slušné věno dali, má soud k žádosti ženichově a nevěstině, nevyhledávaje však příliš, mnoholi jmění mají, okolnosti vyšetřiti, a dle toho věno příhodné vyměřiti, anebo vyřknouti, že rodičové a dědové i báby nejsou povinni, věna dávati.
§ 1222.
Provdala-li se dcera bez vědomí nebo proti vůli rodičů svých, a shledá-li soud, že příčina, proč rodičové k sňatku nesvolili, jest podstatná, nejsou rodičové povinni, věna jí dáti, ani tehda, kdyby potomně manželství schválili.
§ 1223.
Obdržela-li dcera již věno, a pozbyla-li ho, ačkoli bez viny své, nemůže již nového věna žádati, ani kdyby vešla v druhé manželství.
§ 1224.
Jest-li pochybno, bylo-li věno vyměřeno z jmění rodičů anebo z jmění nevěstina, má se za to, že jest vyměřeno z jmění nevěstina. Vyplatili-li však rodiče své nezletilé dceři již věno, vrchního poručenství za přivolení k tomu nežádavše, pokládá se za to, že to učinili ze svého.
§ 1225.
Neumluvil-li se muž o věno, prve než v manželství vešel, nemůže pak již věna žádati. Bylo-li věno umluveno, ale nebylo-li určeno, kdy se má vydati, může se žádati, aby se vydalo hned po sňatku.
§ 1226.
Zavede-li se na jmění mužovo konkurz, a vysvědčí-li muž, prve než konkurz byl prohlášen, písemně neb ústně, že věno obdržel, jest vysvědčení jeho důkazem proti každému. Vydal-li však vysvědčení takové, když konkurz již byl prohlášen, nemá proti věřitelům moci průvodní.
§ 1227.
Všechno, co na jiného převésti a čeho užiti lze, může se za věno dáti. Pokud společnost manželská trvá, patří požitky z věna a z toho, co se k němu přibude, mužovi. Jsou-li věnem peníze hotové, kapitály postoupené nebo věci zuživatelné, jest muž úplným jich vlastníkem.
§ 1228.
Byly-li za věno dány statky nemovité, práva nebo svršky, jichž bez porušení podstaty lze užívati, pokládá se manželka za vlastnici a muž za poživatele věna dotud, až se dokáže, že manžel věno za určitou cenu ujav zavázal se, že jenom tuto sumu peněžitou vrátí.
§ 1229.
Podle zákona připadne věno po smrti mužově na manželku, a zemře-li manželka dříve, na její dědice. Nemá-li věno na manželku neb na dědice její připadnouti, budiž to výslovně ustanoveno. Kdo dá věno z dobré vůle, může si za výminku položiti, by po smrti mužově nazpět naň připadlo.
§ 1230.
Co ženich neb kdo jiný vyměří nevěstě pro rozmnožení věna, slove obvěnění. Pokud manželství trvá, nepřísluší sice manželce obvěnění požívati, přečká-li však muže, stane se obvěnění, byť tu ani zvláštní úmluvy nebylo, úplně jejím vlastnictvím, třeba by mužovi věno nebylo upsáno, kdyby přečkal manželku.
§ 1231.
Ani ženich, ani rodičové jeho nejsou povinni, obvěnění dáti. Jakož však rodičové nevěstini jsou zavázáni, věno jí vyměřiti, taktéž povinni jsou rodičové ženichovi, dáti mu výpravu s jměním jejich se srovnávající (§§ 1220 až 1223).
§ 1232.
Dar, jejž muž manželce své slíbí dáti prvního jitra, slove dar jitřní. Slíbil-li jej muž, a vzejde-li pochybnost, pokládá se za to, že jej v prvních třech letech manželství již odevzdal.
§ 1233.
Pouhým sňatkem manželským nevzchází již společenství statků mezi manžely. Aby spolek takový vzešel, potřebí smlouvy zvláštní, kterou, co moci její i způsoby právní se týče, uvažovati náleží dle §§ 1177 a 1178 kapitoly předešlé.
§ 1234.
Společenství statků mezi manžely vůbec jen na případnost smrti se rozumí. Manžel na živě pozůstalý nabývá z něho práva k polovici toho, co ze statků obapolně do spolku daných po smrti druhého manžela ještě tu bude.
§ 1235.
Vztahuje-li se společenství ke všemu jmění, sraženy buďte, prve než se počne děliti, všechny dluhy, žádného nevyjímajíc, vztahuje-li se však pouze k jmění nynějšímu, anebo pouze k budoucímu, sraženy buďte jenom dluhy, které byly k dobrému společnému statku obráceny.
§ 1236.
Má-li jeden manžel statek nemovitý, a vloží-li se právo manžela druhého ke společenství do knih veřejných, dojde tento manžel vložením takovým práva věcného k polovicí podstaty statku, dle něhož onen manžel o této polovici nemůže pořízení činiti, ale k užitkům, pokud manželství trvá, tím vložením práva nenabývá. Po smrti manželově může strana na živě pozůstalá podílem svým ihned jako svým vlastním dle vůle vládnouti. Avšak věřitelům na statku dříve zapsaným takový vklad na újmu býti nemůže.
§ 1237.
Neumluvili-li se manželé zvláště o to, k čemu jmění své obrátí, zachová každý své předešlé právo vlastnické, k tomu pak, čeho každá strana po čas manželství nabude, a jakýmkoli způsobem dostane, strana druhá práva nemá. Vzejde-li pochybnost, který z manželů něčeho nabyl, má se za to, že toho nabyl muž.
§ 1238.
Pokud manželka tomu neodpírá, jest domnění právní, že správu majetnosti své zpupné svěřila muži, jako zástupci svému zákonem zřízenému.
§ 1239.
K manželovi hleděno buď, co takového spravování se týče, vůbec tak jako k jinému zástupci zmocněnému, však práv bude jediné z podstaty statku čili z kapitálu. Z užitků po čas spravování vzatých není povinen počtů činiti, leč by to výslovně bylo umluveno, anobrž má se za to, že počty jsou až do toho dne spořádány, kdy přestal majetnost spravovati.
§ 1240.
Ani manželka povinna není, počtů činiti z požitků, jichž muži svému postoupila, ale po čas manželství sama je brala; mají však manželé na vůli, takové mlčky povolené spravování zastaviti.
§ 1241.
V případnostech naléhavých, anebo bylo-li by se škody nějaké obávati, může se manželovi spravování majetnosti odejmouti, a to i tehda, kdyby mu výslovně a na vždy bylo povoleno. Však i on má právo, nepořádnému hospodaření manželky své přítrž učiniti, a šetře toho, co zákon v příčině toho nařizuje, i za marnotratnici ji dáti prohlásiti.
§ 1242.
To, co manželce, pakli by ovdověla, na výživu se vyměří, slove plat vdovský. Kterýžto plat vdově hned po smrti mužově náleží a vždy na tři měsíce napřed zapravovati se má.
§ 1243.
Vdově přísluší ještě šest neděl po smrti mužově obyčejná výživa z pozůstalosti, a jest-li těhotná, ještě šest neděl po slehnutí. Pokud však této výživy požívá, nemůže bráti platu vdovského.
§ 1244.
Provdá-li se vdova, pozbude práva k platu vdovskému.
§ 1245.
Kdo věno dá, může na tom, kdo je obdrží, buď když je dává, anebo když potomně nebezpečenství nastane, náležitého pojištění žádati. Poručník a kurátor svěřené nevěsty nemohou bez svolení vrchního soudu poručenského pojištění věna prominouti, ani pojištění umluveného obvěnění a platu vdovského.
§ 1246.
Zdali darování mezi manžely platné jest čili nic, uvažováno buď dle zákonů, daných o darování vůbec.
§ 1247.
Co muž manželce své na věcech ozdobných, drahých kamenech a jiných věcech vzácných dal pro okrasu, pokládá se, vzejde-li o tom pochybnost, za darované, a nepokládá se za půjčené. Však připoví-li neb daruje-li jeden zasnoubenec druhému, nebo někdo jiný tomu neb onomu zasnoubenci něco za příčinou budoucího manželství, a sejde-li z manželství bez viny dárcovy, může se darování odvolati.
§ 1248.
Manželům se dopouští, v jednom a témž pořízení sebe obapolně, anebo také někoho jiného za dědice zříditi. I takové pořízení může se odvolati, z toho však, že je odvolala strana jedna, nelze souditi, že by je byla také odvolala strana druhá (§ 583).
§ 1249.
Manželé mohou také mezi sebou učiniti smlouvu dědičnou, kterouž se pozůstalost budoucí, nebo část pozůstalosti slibuje a slib přijímá (§ 602). Aby však smlouva taková byla platná, vyhledává se, by písemně se zdělala a bylo při ní vše to, čeho potřebí k poslednímu písemnému pořízení.
§ 1250.
Manžel pod poručníkem neb kurátorem postavený může sice slíbenou mu pozůstalost neškodnou přijmouti, opatření však, které učiní o své vlastní pozůstalosti, nesvolí-li soud k němu, má platnost jen dotud, pokud jest platným pořízením.
§ 1251.
Co řečeno o výminkách doložených ke smlouvám vůbec, vztahováno budiž též ke smlouvám dědičným, které mezi sebou učiní manželé.
§ 1252.
Pro smlouvu dědičnou, třeba byla do knih veřejných vložena, může každý manžel, pokud jest na živě, bez překážky jměním svým dle vůle vládnouti. Právo, které z ní vzchází, nabude moci teprve, když zůstavitel zemře; dědic pak smlouvou zřízený, nepřečká-li zůstavitele, nemůže ho ani na nikoho přenésti, aniž může za příčinou budoucího dědictví nějakého zjištění žádati.
§ 1253.
Smlouvou dědičnou nemůže manžel docela se vzdáti práva, poslední pořízení činiti. Čistá čtvrtina, která není zavazena ani dílem povinným někomu náležitým, ani jiným dluhem, vždy zákonem manželovi se zůstavuje, by o ní dle své vůle učinil poslední pořízení. Neučinil-li toho, nepřipadne nicméně na dědice smlouvou zřízeného, třeba byla celá pozůstalost slíbena, nébrž na dědice zákonem ustanoveného.
§ 1254.
Smlouva dědičná nemůže se na újmu manžela druhého, s kterým byla učiněna, odvolati, nébrž může se jen dle zákona moci své zbaviti. Dědicům nepominutelným zůstavují se práva, jako proti jinému poslednímu pořízení.
§ 1255.
Propůjčí-li manžel manželovi práva, bráti požitky z jmění jeho, kdyby jej přečkal, neobmezuje se tím tak, že by jměním svým mezi živými vládnouti nemohl; právo bráti požitky (§§ 509 - 520), vztahuje se jediné k pozůstalému jmění zpupnému.
§ 1256.
Vloží-li se však právo, požívati statku nemovitého, s přivolením toho, kdo ho propůjčil, do knih veřejných, nemůže v příčině tohoto statku již zkráceno býti.
§ 1257.
Vešel-li by manžel, jenž druhého přečkal, zase v manželství, anebo chtěl-li by požívání jinému postoupiti, mohou děti manžela zemřelého žádati, aby se jim požívání za přiměřený plat roční postoupilo.
§ 1258.
Manžel, který se táhne k požitkům celé pozůstalosti manžela druhého, nebo části pozůstalosti jeho, nemá práva, když by měla místo posloupnost k dědictví ze zákona, žádati podílu zákonem mu vyměřeného (§§ 757 - 759).
§ 1259.
Spolčení dětí, to jest smlouva, kterou se děti z rozličných manželství v příčině práva dědičného sobě za rovné pokládati mají, nemá právního účinku.
§ 1260.
Když se na jmění muže, pokud jest na živě, prohlásí konkurs, nemůže manželka naproti věřitelům žádati, aby se jí věno vrátilo, a obvěnění vydalo, nébrž toliko, aby se jí oboje zjistilo, kdyby manželství přišlo k rozvázání. Mimo to má právo, od té chvíle, co byl konkurs prohlášen, žádati požívání výživy vdovské, a nebyla-li tato výživa umluvena, požívání věna. Požívání tohoto ani onoho nemůže však žádati, dokáže-li se, že byla příčinou majetkového úpadku mužova.
§ 1261.
Prohlásí-li se konkurs na jmění manželčino, zůstanou smlouvy svadební ve své moci a váze.
§ 1262.
Bylo-li mezi manžely umluveno společenství statků, přestane toto společenství prohlášením konkursu na jmění toho nebo onoho manžela, a jmění jejich společné rozdělí se tak, jako kdyby jeden z nich zemřel.
§ 1263.
Když manželé se o to shodnou, že chtějí býti rozvedeni, záleží to na usnesení jich, kteréž vždy zároveň státi se má (§§ 103 - 105), mají-li jejich smlouvy svadební dále platnost míti, nebo jak se mají změniti.
§ 1264.
Bylo-li však rozsudkem soudcovským nalezeno, že manželé mají býti rozvedeni, a není-li rozvedením vinna ani ta ani ona strana, aneb jsou-li jím vinny strany obě, tedy může ten neb onen manžel žádati, aby smlouvy svadební byly za zrušené prohlášeny, a soud má vždy hleděti strany narovnati (§ 108). Jest-li jedna strana bez viny, může žádati, aby smlouvy svadební dále v platnosti se zachovaly, nebo aby se zrušily, aneb dle okolností, aby se jí dala přiměřená výživa.
§ 1265.
Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, pominou i smlouvy svadební a jmění, jest-li tu jaké, navrátí se v předešlý způsob. Strana však, čí vinou se to stalo, povinna jest, straně, která jest bez viny, škodu nahraditi (§ 102).
§ 1266.
Bylo-li k žádosti obou manželů povoleno, aby manželství pro nepřemožitelnou nechuť bylo rozloučeno (§§ 115 a 133), pominou smlouvy svadební obojí straně, ač nestalo-li se o to nějakého narovnání (§ 117). Nalezne-li se rozsudkem, že manželství se má rozloučiti, budiž manželovi, který jest bez viny, netoliko úplně dosti učiněno, nébrž jemu od té chvíle, co manželství bylo za rozloučené prohlášeno, i všechno to dáno, co mu ve smlouvách svadebních slíbeno, pakli by druhého manžela přečkal. Majetnost, o kterou bylo učiněno spolčení, rozdělí se tak, jako když některý manžel zemře, a právo za smlouvy dědičné zůstaví se na případ smrti tomu, kdo jest bez viny. Práva ze zákona děditi (§§ 757 - 759), manžel rozloučený nemá, třeba byl bez viny.
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ.
O smlouvách o věc nejistou.
§ 1267.
Smlouva, kterou se naděje prospěchu potud nejistého slibuje a přijímá, jest smlouva odvážná čili o věc nejistou. Dle toho, slíbí-li se naproti tomu něco čili nic, jest taková smlouva buď úplatná nebo bezúplatná.
§ 1268.
Byl-li kdo ve smlouvě o věc nejistou zkrácen přes polovici toho, zač věc stojí, navrácení v předešlý způsob místa nemá.
§ 1269.
Smlouvy o věc nejistou jsou: sázka, hra a los, všeliké smlouvy trhové a jiné, učiněné o práva očekávaná neb o věci budoucí posud nejisté, též důchody doživotné, společenské opatřovatelny, konečně smlouvy pojišťovací a o zápůjčku na loď.
§ 1270.
Umluví-li se dvě strany o jistou cenu, kterou má dostati ten, kdo uhodne, jak vypadne příběh nějaký jim posud neznámý, stane se sázka. Věděl-li ten, kdo vyhrál, jistě, jak věc vypadne, a zatajil-li to straně druhé, dopustí se tím lsti, a sázka jest neplatná. Věděl-li však ten, kdo prohrál, napřed, jak věc vypadne, pokládán budiž za dárce.
§ 1271.
Sázky bezelstné a jinak dovolené zavazují dotud, pokud cena umluvená byla nejen slíbena, nébrž i skutečně zapravena nebo složena. Před soudem ceny vyhledávati nelze.
§ 1272.
Každá hra jest jakási sázka. Protož práva v příčině sázek vyměřená vztahují se také ke hrám. Které hry jsou vůbec, aneb osobám jistého stavu zapovězeny, jak se mají trestati ti, kdož hry zapovězené hrají, a ti, kdož jim v tom nadržují, ustanoveno jest v zákonech politických.
§ 1273.
Los mezi osobami soukromými, směřující k sázce nebo ke hře, uvažován buď dle toho, co nařízeno o sázkách a o hrách. Má-li se však losem něco rozděliti, zvoliti, nebo rozepře nějaká rozsouditi, mají v tom platnost práva v příčině ostatních smluv vyměřená.
§ 1274.
Loterie státní uvažovány buďte ne dle povahy sázky a hry, alebrž dle rozpočtů o nich pokaždé vyhlášených.
§ 1275.
Kdo za určitou míru budoucího užitku slíbí poměrnou cenu, činí řádnou smlouvu trhovou.
§ 1276.
Kdo budoucí užitky věci nějaké úhrnem koupí, aneb kdo jich naději koupí za určitou cenu, činí smlouvu o věc nejistou, ponese tedy škodu, přijde-li očekávání zcela nazmar; ale jeho budou také všechny řádné dosažené užitky.
§ 1277.
Podíl v horách slove kukus. Koupiti kukus, jest smlouva odvážná. Prodávající práv jest jen z toho, že kukus jest pravý, a kupujícímu spravovati se jest dle zákonů o hornictví.
§ 1278.
Kdo koupí dědictví, které prodávající buď již ujal, aneb které alespoň naň již spadlo, vchází nejen v práva, nébrž i v závazky prodávajícího jakožto dědice, pokud tyto závazky nejsou pouze osobní. Nepoloží-li se tedy koupi takové inventář za základ, jest také koupě dědictví smlouva odvážná.
§ 1279.
Ten. kdo koupí dědictví, nemá práva k věcem, které prodávajícímu z pozůstalosti příslušejí ne jako dědici, nébrž z jiného důvodu, na př. jako přední odkaz, jako fideikomis, jako dluh pohledávaný, a které mu byly náležely, i kdyby neměl práva dědického. Avšak obdrží zase všechno to, čeho k dědictví přibude, buď tím, že tu není odkazovníka nebo spoludědice, nebo jakýmkoli jiným způsobem, pokud by prodávající k tomu byl měl právo.
§ 1280.
Vše, co dědic z práva dědického obdrží, jako na př. požitky, které by bral, a dluhy pohledávané, počítá se spolu v pozůstalost; všechno to pak, co vynaložil ze svého na to, aby se ujal dědictví, nebo na pozůstalost, odrazí se od pozůstalosti. Odrazí se tedy dluhy zaplacené, odkazy již odvedené, daně a poplatky soudní, i také náklad na pohřeb, nebylo-li výslovně jinak umluveno.
§ 1281.
Prodávající, jestliže pozůstalost do odevzdání spravoval, práv z toho jest tomu, kdo ji koupil, jako jiný jednatel.
§ 1282.
Věřitelé dědictví a odkazovníci však mohou o zaplacení hleděti jak k tomu, kdo dědictví koupil, tak i k dědici. Prodejem dědictví ničeho se nemění ani v právech jejich, ani v právech těch, kteří jsou do pozůstalosti něco dlužni, a ujme-li dědictví jeden, platí to také za druhého.
§ 1283.
Byl-li, když se prodávalo dědictví, inventář za základ položen, jest prodávající práv z něho. Stala-li se koupě bez takového seznamenání, práv jest z pravosti svého práva dědického, jak se o něm byl pronesl, i ze vší škody, kterou kupujícímu svou vinou způsobil.
§ 1284.
Když se někomu za peníze nebo za věc v penězích vyceněnou do života jisté osoby slíbí určitý plat roční, stane se smlouva o důchod doživotný.
§ 1285.
Jak dlouho důchod doživotný trvati má, záležeti může na životě jedné neb druhé strany, nebo na životě někoho jiného. Vzejde-li pochybnost, zapravuje se čtvrtletně napřed, a končí se vždy, když zemře ten, na jehož životě závisí.
§ 1286.
Ani věřitelé, ani děti toho, kdo sobě důchod doživotný vymínil, nemají práva, smlouvu zrušiti.. Avšak věřitelé mohou zaplacení svého z důchodu doživotného pohledávati; děti pak mohou žádati, aby část důchodu nad potřebu zbývající uložila se k tomu konci, by si na ní mohli dáti pojistiti výživu dle zákona jim náležející.
§ 1287.
Smlouva, kterou se vložením jisté sumy zřídí společný fond pro zaopatření společníků, jejich manželek neb sirotků, uvažována budiž dle povahy a účelu zaopatřovatelny takové a dle výminek o tom ustanovených.
§ 1288.
Vezme-li kdo na sebe nebezpečenství škody, kterou by kdo jiný bez viny své vzíti mohl, a slíbí-li mu, že mu za jistý plat dá umluvenou náhradu, stane se smlouva pojišťovací. Pojišťující práv jest ze škody náhodou vzešlé, a pojištěný z platu slíbeného.
§ 1289.
Tato smlouva činí se obyčejně o zboží, které se rozváží po vodě nebo po zemi. Ale mohou se také jiné věci pojistiti, na př. domy a pozemky pro případ ohně, povodně a jiného neštěstí.
§ 1290.
Stane-li se škoda náhodou, za niž jest náhrada pojištěna, má pojištěný, nezajde-li v to nějaká nepřemožitelná překážka, aneb nebylo-li nic jiného umluveno, pojišťovateli dáti o tom věděti, a to, jsou-li v témž místě, ve třech dnech, jinak v tom čase, v kterém se má oznámiti, že někdo přijal slib od nepřítomného učiněný (§ 862). Neučiní-li pojištěný toho oznámení, nemůže-li nehody dokázati, aneb dokáže-li pojišťující, že škoda, vzešla vinou pojištěného, nemůže tento sumy pojištěné žádati.
§ 1291.
Věděl-li již pojištěný, když smlouva se činila, že věc přišla na zkázu, anebo pojišťovatel, že není v příčině její žádného nebezpečenství, jest smlouva neplatná.
§ 1292.
Jak se mohou věci na moři pojišťovati a smlouvy o zapůjčky na lodě činiti, ustanoveno jest v zákonech námořských.
KAPITOLA TŘICÁTÁ.
O právu, žádati nahrazení škody a dostiučinění.
§ 1293.
Škoda slove újma všeliká, která byla někomu učiněna na jmění, na právech aneb na jeho osobě. Od škody rozdílný jest zisk ušlý, jehož se někomu nadíti lze, když vše půjde jak obyčejně.
§ 1294.
Škoda vzchází buď z toho, když jiný něco proti právu učiní, neb opomine, anebo z náhody. Škoda proti právu způsobí se buď volně, neb nevolně. Škoda pak volně učiněná zakládá se buď na zlém úmyslu, když jí kdo způsobí vědomě a s vůlí, nebo na nedopatření, když jí způsobí z nevědomosti zavinilé, anebo z nedostatku náležité pozornosti nebo pilnosti. Oboje slove vina či zavinění.
§ 1295.
Každý má právo, žádati na škůdci, aby mu škodu svým zaviněním učiněnou nahradil; nechať ji učinil porušením povinnosti ze smlouvy vzešlé, nebo nehledíc ke smlouvě.
§ 1296.
Vzejde-li pochybnost, má se za to, že škoda pošla bez viny jiného.
§ 1297.
Má se však také za to, že každý, kdo má zdravý rozum, může tak pilen a pozoren býti, jako člověk obyčejných schopností. Kdo čině něco, čím jiný v právech svých ku zkrácení přichází, takové pilnosti neb opatrnosti nešetří, nedopatřením vinen jest.
§ 1298.
Kdo předstírá, že nemohl závazku svého, ze smlouvy nebo ze zákona vzešlého, pro překážku bez viny své splniti, nechať toho dokáže.
§ 1299.
Kdo veřejně přiznává nějaký úřad, nějaké umění, nějakou živnost neb nějaké řemeslo, neb kdo bez potřeby samochtě něco na se vezme, k čehož vyvedení potřebí zvláštních vědomostí uměleckých nebo pilnosti neobyčejné, dává tím na jevo, že sobě potřebné k tomu pilnosti a náležitých k tomu, neobyčejných vědomostí důvěřuje; protož z toho práv bude, pakli by jich neměl. Věděl-li však ten, kdo mu to svěřil, že jest v tom nezběhlý, aneb mohl-li to věděti, kdyby opatrnosti obyčejné byl užil, jest zároveň tento nedopatřením vinen.
§ 1300.
Znalec i tehda z toho práv jest, když u věcech jeho umění neb vědy se týkajících z nedopatření někomu za odměnu radu škodnou dá. Tuto případnost vyjímajíc, práv jest, rádce jen z takové škody, kterou, dávaje radu, vědomě jinému učinil.
§ 1301.
Ze škody proti právu učiněné může několik škůdců právo býti, když se k ní přičinili společně, sami nebo prostředkem jiných, sváděním, hrožením, poroučením, pomáháním, skrýváním a pod.; aneb i jen opominutím povinnosti zvláštní, dle které měli zlému překaziti.
§ 1302.
Vzešla-li škoda z nedopatření, a mohou-li se podíly vyměřiti, práv jest v případnosti takové každý jenom z té škody, kterou svým nedopatřením způsobil. Ale byla-li škoda učiněna úmyslně, nebo nemůže-li se vyhledati, mnoholi škody ten neb onen způsobil, právi jsou všichni za jednoho a jeden za všechny; ten však, kdo škodu nahradil, může zase na ostatních náhrady žádati.
§ 1303.
Pokud několik spoludlužníků z nevyplnění závazku svého právo býti může, uvažováno budiž z povahy smlouvy.
§ 1304.
Jest-li škodou vinen zároveň škodující, ponese škodu se škůdcem dle míry, a nebylo-li by lze míry určiti, rovným dílem.
§ 1305.
Kdo užije práva svého v mezech vyměřených, není práv ze škody, která jinému z toho vzejde.
§ 1306.
Učinil-li kdo škodu bez viny nebo nevolně, krom zvláštních případností povinen není jí nahrazovati.
§ 1307.
Uvedl-li se však kdo svou vinou v pomíjející pomatenost smyslů, přičítána mu buď vina i škoda v takové pomatenosti učiněná. Totéž se rozumí, když kdo jiný svou vinou škůdce v takovou pomatenost přivede.
§ 1308.
Ten, kdo vinou nějakou sám k tomu dal příčinu, že mu škodu učinil člověk šílený anebo blbý, nebo dítě, náhrady žádati nemůže.
§ 1309.
Kromě této případnosti povinni jsou mu učiniti náhradu ti, jimž škoda přičísti se může proto, že nepřihlíželi k osobám takovým pod opatrování jim svěřeným.
§ 1310.
Nemůže-li škodující tímto způsobem náhrady dojíti, nalezne soudce, aby se mu dala náhrada buď celá, nebo alespoň slušná část, uváživ, zdali škůdcovi, třeba že obyčejně při zdravém rozumu nebývá, v této zvláštní případnosti nicméně viny nějaké přičítati nelze; nebo zdali škodující ze šetrnosti ke škůdci se nebránil, aneb konečně, hledě k tomu, jak majetný jest škůdce i škodující.
§ 1311.
Pouhá náhoda škodí tomu, v jehož jmění neb osobě se udála. Dal-li však kdo k náhodě svou vinou příčinu, přestoupil-li zákon, jímž se škody náhodné předcházejí; anebo pletl-li se bez potřeby do záležitosti cizí; tehdy povinen bude všechnu škodu nahraditi, která by se jinak byla nestala.
§ 1312.
Kdo někomu v případu nouze službu učinil, tomu nebuď přičítána škoda, které nezabránil; leč by byl jinému, kdo by ještě více byl učinil, vinou svou v tom překážel. Avšak i tu může užitek jistý, jejž jinému zjednal, vyrovnati se škodou, kterou způsobil.
§ 1313.
Z toho, co kdo jiný bez práva učiní, nikdo vůbec práv není, když v tom nemá účastenství. Anobrž i tu, kdež v zákonech naopak nařízeno, žádati může na tom, kdo tím jest vinen, aby mu náhradu vrátil.
§ 1314.
Vezme-li kdo někoho do služby, jenž nemá vysvědčení, nebo podrží-li vědomě někoho ve službě, kdo jest povahou těla neb mysli nebezpečný, anebo přechová-li u sebe známého zločince, povinen jest hospodáři a lidem domácím nahraditi škodu, kterou tyto osoby nebezpečnou povahou svou způsobily.
§ 1315.
Taktéž ten, kdo vědomě k něčemu zřídil takovou osobu nebezpečnou, nebo kdo zřídil k práci neb něčemu jinému osobu neschopnou, práv jest ze škody, kterou někdo jiný tím vezme.
§ 1316.
Hostinští, plavci a vozkové povinni jsou, nahraditi škodu, kterou učiní osoby služebné, buď jejich vlastní, nebo od nich nařízené, pocestným na věcech k sobě přijatých v jejich domě, neb v jejich lodi, nebo na nákladě (§ 970).
§ 1317.
Pokud veřejné zasilatelny zavázány jsou škodu nahraditi, vyměřeno ve zvláštních nařízeních.
§ 1318.
Vzal-li kdo škodu tím, že naň spadla věc nebezpečně pověšená nebo postavená, aneb že bylo z bytu něco vyhozeno neb vylito, povinen jest nahraditi ji ten, z jehož bytu bylo hozeno aneb lito, nebo věc spadla.
§ 1319.
Bylo-li by se s podobností k pravdě obávati, že štít nějaký, nějaká nádoba, neb něco jiného pověšeného nebo postaveného nad místem, kde se chodí, spadne a mimojdoucím škodu způsobí, může to každý pro veřejnou bezpečnost úřadu politickému oznámiti, ale nikdo nemá práva, před soudem žalovati.
§ 1320.
Ublížilo-li někomu zvíře, práv jest z toho ten, kdo je k tomu popouzel, dráždil, nebo je opatřiti opominul. Nelze-li viny takové na nikoho dokázati, pokládána buď škoda za náhodnou.
§ 1321.
Kdo by na svém pozemku a půdě zastihl cizí dobytek, nemá proto práva, jej usmrtiti. Může jej příhodnou mocí zahnati, anebo vzal-li tím škodu, vykonati právo soukromého zájmu na tolika kusech, kolik k nahrazení škody potřebí. Má se však v osmi dnech s tím, čí dobytek jest, o náhradu smluviti nebo žalobu na soudce vznésti; sice bude povinen, zajatý dobytek vrátiti.
§ 1322.
Dobytek zajatý vracen buď i tehda, když ten, čí jest, dá zaň jinou přiměřenou jistotu.
§ 1323.
Aby škoda učiněná k nahrazení přišla, budiž vše v předešlý způsob uvedeno, anebo nebylo-li by lze toho učiniti, cena odhadní nahrazena. Jde-li jenom o nahrazení škody vzaté, slove náhrada vlastně napravení škody; ale má-li se také zisk ušlý nahraditi a urážka učiněná shladiti, slove úplné dostiučinění.
§ 1324.
Způsobil-li kdo škodu ze zlého úmyslu anebo z patrné nedbalosti, může škodující žádati, aby mu úplně dosti učinil; v jiných případnostech může jen žádati, by mu škodu skutečnou napravil. Dle toho tedy, když v zákoně vůbec jest řeč o náhradě, uvažováno buď, jaká náhrada učiniti se má.
§ 1325.
Kdo někomu ublíží na těle, povinen bude, zapraviti mu útraty za léčení, nahraditi mu výdělek ušlý, nebo stane-li se k výdělku neschopným, také výdělek, který ho budoucně ujde, a zaplatiti mu na požádání kromě toho bolestné s okolnostmi vyšetřenými se srovnávající.
§ 1326.
Byla-li osoba, které se ublížilo, zlým s ní nakládáním zohyzděna, budiž k tomu, zvláště jest-li pohlaví ženského, hleděno dotud, pokud to lepšímu opatření jejímu může býti na překážku.
§ 1327.
Pojde-li smrt z ublížení na těle, nahrazeny buďte nejen všechny útraty, ale pozůstalé ženě a dětem usmrceného nahrazeno buď i vše to, co je tím ušlo.
§ 1328.
Kdo svede osobu ženskou a dítě s ní zplodí, zaplatí útraty slehnutí a šesti neděl a vyplní ostatní povinnosti otcovské, v kapitole třetí dílu prvního jmenované. Kdy svedení zároveň se tresce za zločin, aneb za těžký přestupek policejní, vyměřeno jest v zákoně trestním.
§ 1329.
Kdo by někomu násilným usnesením, soukromým zajetím, aneb úmyslně proti právu uvězněním svobodu odňal, povinen bude, svobodu předešlou mu zjednati a úplně mu dosti učiniti. Nemohl-li by mu svobody již zjednati, učiň náhradu ženě a dětem jeho, jako když někdo byl usmrcen.
§ 1330.
Byl-li kdo na cti uražen a stala-li se mu tím škody skutečná, aneb ušel-li ho tím zisk, má právo, žádati napravení škody neb úplného dostiučinění.
§ 1331.
Stane-li se komu škoda na jmění úmyslně nebo patrnou nedbanlivostí někoho jiného, má také právo, žádati ušlého zisku, a byla-li škoda způsobena činem nějakým v trestním zákoně zapovězeným, nebo ze svévole a radosti z cizí škody, může žádati ceny zvláštního zalíbení.
§ 1332.
Stala-li se škoda menším nedopatřením nebo menší nedbalostí, nahradí se dle ceny obecné, kterou věc měla té chvíle, když vzala škodu.
§ 1333.
Škoda, kterou dlužník věřiteli svému způsobí tím, že mu kapitálu v čas umluvený nezaplatí, nahrazuje se úroky zákonem vyměřenými (§ 995).
§ 1334.
Vina prodlení vůbec na dlužníka padá, když nezdrží dne, kdy dle zákona neb smlouvy má platiti; anebo nebyl-li den placení určen, když po dni, kterého byl před soudem nebo mimo soud upomínán, s věřitelem se nevyrovná.
§ 1335.
Dal-li věřitel, dlužníka soudem neopomenuv, úrokům vzrůsti, až činí tolik, co dluh hlavní, pomine právo, žádati z kapitálu dalších úroků. Ode dne však, kterého podá žalobu, může znova úroků žádati.
§ 1336.
Strany, činíce smlouvu, mohou se zvláště o to usnésti, že ten, kdo by slibu buď dokonce nesplnil, nebo by ho nesplnil, jak náleží, anebo by ho splnil příliš pozdě, povinen bude zapraviti na místě škody, kterou by měl nahraditi, určitou sumu peněz nebo něco jiného (§ 912). V jiných případnostech má soudce, prokáže-li dlužník, že náhrada jest přílišná, slyšev třeba znalce, náhradu zmírniti. Tím, že kdo náhradu zaplatí, nebude prost povinnosti, smlouvu vyplniti, leč by to zvláště bylo umluveno.
§ 1337.
Závazek, nahraditi škodu a zisk ušlý, aneb zapraviti náhradu umluvenou, leží na jmění a přenáší se na dědice.
§ 1338.
Právu k nahrazení škody zjednán buď vůbec průchod před řádným soudcem, jako každému jinému právu soukromému. Přestoupil-li škůdce zároveň zákon trestní, upadne také v trest na to uložený. Však i v této případnosti přísluší soudu civilnímu, řízení o náhradu škody vésti, leč by to zákony trestními vzneseno bylo na soud trestní neb na úřad politický.
§ 1339.
Bylo-li někomu na těle ublíženo, anebo byl-li kdo bez práva na svobodě zkrácen a na cti uražen, vyšetřováno a trestáno to buď dle povahy okolností buď za zločin od soudu kriminálního nebo za těžký přestupek policejní, a není-li ani to ani ono, za výstupek od úřadu politického.
§ 1340.
Může-li se náhrada škody ihned určiti, nechť tito úřadové neprodleně dle vyměření v této kapitole daných o ní nález vynesou. Nebylo-li by však lze, náhrady škody hned určiti, budiž v nálezu vyřknuto, že škodujícímu se zůstavuje, aby si náhradu hledal pořadem práva. Totéž budiž také v případech kriminálních škodujícímu, a v jiných případech oběma stranám zůstaveno tehda, když by nechtěly přestati na náhradě, kterou jim úřad trestní vyměřil.
§ 1341.
Zavinil-li soudce něco, buď na to stížnost vedena před úřadem vyšším, který stížnost takovou z povinnosti vyšetří a uváží.
DÍL TŘETÍ.
O ustanoveních, právu osob a právu k věcem společných.
KAPITOLA PRVNÍ.
O utvrzení práv a závazků.
§ 1342.
Jak práva osob, tak i práva k věcem, a závazky z nich vzcházející mohou se jednostejně utvrzovati, měniti a rušiti.
§ 1343.
Způsoby právní, závazek zjistiti a právo utvrditi, jimiž se někomu, kdo právo již má, nové právo propůjčuje, jsou: když se jiný za dlužníka zaváže, a když se něco dá do zástavy.
§ 1344.
Jiný může se věřiteli za dlužníka zavázati trojím způsobem: předně, když s přivolením věřitelovým všechen dluh sám na sebe vezme; když k závazku jako spoludlužník přistoupí; konečně, když se věřiteli zaváže, že mu zaplatí, pakli by první dlužník závazku dosti neučinil.
§ 1345.
Vezme-li kdo s přivolením věřitelovým všechen dluh někoho jiného na sebe, závazek se tím neutvrzuje, nébrž mění, o čemž řeč bude v kapitole příští.
§ 1346.
Kdo se zaváže, že věřiteli zaplatí, když by první dlužník závazku nesplnil, slove rukojmě, a usnesení mezi ním a věřitelem učiněné slove smlouva rukojemská. První dlužník vždy v tom ještě zůstává hlavním dlužníkem, a rukojmě přistupuje jen jako dlužník pomocný čili jistec.
§ 1347.
Přistoupí-li kdo k závazku jako spoludlužník, nepoloživ výminky, pod kterou se zavazují rukojmové, vzejde tím spolek spoludlužníků, jehož účinky právní posuzovány buďtež dle toho, co nařízeno v kapitole o smlouvách vůbec (§§ 888 - 896).
§ 1348.
Kdo rukojmovi, kdyby rukojemstvím škodu vzal, připoví náhradu, slove podrukojmě čili podpůrce.
§ 1349.
Závazky někoho jiného může na sebe vzíti každý, nehledíc k pohlaví, kdo může jmění své dle vůle spravovati.
§ 1350.
Ručiti se může nejen za sumy a věci, ale i za dovolené činy a opominutí, hledíc k užitku neb škodě, které z nich zjištěnému mohou vzejíti.
§ 1351.
Závazků, jichž dle práva nikdy nebylo, nebo které jsou již zrušeny, ani na sebe bráti, ani stvrzovati nelze.
§ 1352.
Kdo ručí za někoho, jenž dle své vlastnosti osobní zavazovati se nemůže, zavázán jest rovně jako spoludlužník nedílný (§ 896), třeba by o této nezpůsobilosti nevěděl.
§ 1353.
Rukojemství nemůže vztahováno býti dále, nežli se rukojmě výslovně pronesl. Kdo se zaručí za kapitál úročný, práv jest jen z úroků nezapravených, kterých vymáhati věřitel posud práva neměl.
§ 1354.
Rukojmě nemůže užiti obrany, příslušející dlužníkovi, jenž dle zákon může žádati, aby mu část jmění k výživě byla ponechána.
§ 1355.
Na rukojmě může se vůbec nastupovati teprv tehda, když hlavní dlužník, byv od věřitele před soudem nebo mimo soud upomenut, závazku svého nesplnil.
§ 1356.
Upadl-li však hlavní dlužník v konkurs, nebo neví-li se toho času, když má platiti, kde se zdržuje, a nemůže-li se věřitel z nedbanlivosti viniti, může se na rukojmě hned napřed nastupovati, byť i výslovně byl ručil jen na tu případnost, že by hlavní dlužník platiti nemohl.
§ 1357.
Kdo se zaváže, že bude rukojměm a plátcem, práv jest jako spoludlužník nedílný z celého dluhu, i záleží na vůli věřitelově, chce-li nejprve žalobou pohnati hlavního dlužníka, nebo rukojmě, aneb oba dva zároveň (§ 891).
§ 1358.
Kdo dluh někoho jiného zaplatí, nastoupí v práva věřitelova a může na dlužníkovi žádati, aby mu dluh zaplacený nahradil. K tomu konci povinen jest věřitel, jemuž bylo zaplaceno, vydati tomu, kdo mu zaplatil, všechny právní průkazy a prostředky zjišťovací, které tu jsou.
§ 1359.
Zaručilo-li se několik osob za touž celou sumu, práv jest každý z celé sumy. Zapravil-li však některý z nich celý dluh, má rovněž jako spoludlužník (§ 896) právo, žádati na ostatních, aby mu náhradu učinili.
§ 1360.
Dal-li hlavní dlužník nebo kdo jiný, prve než se kdo zaručil, nebo když se zaručoval, věřiteli kromě toho něco do zástavy, má věřitel sice vždy ještě toho vůli, dle pořádku na rukojmě nastupovati (§ 1355), ale nemůže se jemu na újmu zástavy vzdáti.
§ 1361.
Jestliže rukojmě nebo plátce věřiteli zaplatil, s hlavním dlužníkem se nesmluviv, může se jim hlavní dlužník vším tím brániti, čím by se byl mohl hájiti proti věřiteli.
§ 1362.
Rukojmě může na podrukojmi nahrazení škody žádati jen tehda, když jí sobě sám svou vinou nezpůsobil.
§ 1363.
Závazek rukojmův pomíjí tou měrou, jako závazek dlužníkův. Zavázel-li se rukojmě jenom na jistý čas, práv jest jenom pro tento čas. Byl-li některý spolurukojmě ze závazku propuštěn, užiti toho může proti věřiteli, ale nikoli oproti ostatním spolurukojmům (§ 896).
§ 1364.
Když projde čas, v kterém měl dlužník platiti, není tím rukojmě svého rukojemství zproštěn, byť i věřitel nebyl naň o zaplacení naléhal; ručil-li však za dlužníka s jeho přivolením, má právo, na něm žádati, aby mu zjednal jistotu. I věřitel práv jest rukojmovi dotud, pokud rukojmě z váhavosti jeho u vymáhání dluhu v postíhání náhrady vezme.
§ 1365.
Bylo-li by se důvodně obávati, že dlužník nebude moci platiti, nebo že odejde ze zemí dědičných, kterým tento zákonník dán jest, může rukojmě na dlužníkovi žádati, aby mu dluh zaručený pojistil.
§ 1366.
Když záležitost zaručená se skončí, žádati se může, aby spočtení se učinilo a rukojemství zdvihlo.
§ 1367.
Není-li smlouva rukojemská ani hypotékou, ani zástavou utvrzena, pomíjí ve třech letech od smrti rukojmovy, obmeškal-i věřitel mezi tím dědice před soudem nebo mimo soud o dluh k zaplacení dospělý upomenouti.
§ 1368.
Smlouva zástavní slove smlouva, kterou dlužník, nebo kdo jiný zaň, věřiteli právo zástavní na věci skutečně propůjčí, tedy mu věc zastavenou, jest-li movitá, odevzdá, jest-li však nemovitá, knihami zástavními zapíše. Smlouva, že kdo chce něco do zástavy dáti, není ještě smlouva zástavní.
§ 1369.
Co ve smlouvách vůbec za právo jest, rozumí se také o smlouvě zástavní, ona obě strany zavazuje. Ten, kdo něco obdržel do ruční zástavy, povinen jest dobře to opatrovati a tomu, kdo to zastavil, ihned vrátiti, jakmile zaplatí. Jde-li o hypotéku, má věřitel, když se mu zaplatí, učiniti, aby zastavující mohl si dáti závazek svůj z knih hypotečních vymazati. Práva a závazky zastavujícího a zástavu přijímajícího, jež s držením zástavy jsou spojeny, vyměřeny jsou již v kapitole šesté dílu druhého.
§ 1370.
Ten, kdo přijal něco do ruční zástavy, povinen jest vydati zastavujícímu list zástavní a popsati v něm, čím se věc zastavená od jiných rozeznává. Taktéž mohou se v list zástavní položiti podstatné výminky, jež v sobě obsahuje smlouva zástavní.
§ 1371.
Výminky a vedlejší smlouvy, které se s povahou smlouvy o zástavu a o zapůjčku nesrovnávají, jsou vesměs neplatné. Takové výminky a smlouvy vedlejší jsou, když by se strany umluvily, aby věc zastavená po vyjití času, kdy se má dluh zaplatiti, připadla na věřitele; aby věřitel mohl věc zastavenou dle své vůle, nebo za cenu napřed již určenou prodati, nebo sobě podržeti; aby dlužník nikdy zástavy nevyplácel, nebo statku nemovitého nikomu jinému nezapisoval; aneb aby věřitel, když by prošel čas k placení, za prodej věci zastavené nežádal.
§ 1372.
Smlouva vedlejší, aby věřitel z věci zastavené bral požitky, nemá právního účinku. Bylo-li věřiteli propůjčeno pouhé užívání zastavené věci movité (§ 459), staň se to tak, aby dlužník z toho neměl škody.
§ 1373.
Kdo povinen jest, někomu dáti pojištění, učiň dosti tomu závazku dáním něčeho do ruční zástavy nebo do hypotéky. Jenom když by ničeho do zástavy dáti nemohl, přijmou se způsobilí rukojmové.
§ 1374.
Nikdo povinen není, když se mu něco má pojistiti, vzíti v zástavu dům v ceně vyšší, nežli do polovice ceny odhadem určené, pozemky však a věci movité do dvou třetin té ceny. Způsobilý rukojmě jest ten, kdo má jmění přiměřené a může býti v zemi k soudu pohnán.
KAPITOLA DRUHÁ.
O změnění práv a závazků
§ 1375.
Věřitel a dlužník mají toho vůli, svá obapolná volná práva a závazky změniti. Změna taková státi se může buď tak, že nepřistoupí nikdo jiný, nebo že přistoupí někdo, a to buď nový věřitel, nebo nový dlužník.
§ 1376.
Změna práv a závazků stane se, aniž kdo jiný přistoupí, když se změní důvod právní, nebo hlavní věc pohledávaná, když tedy ze závazku předešlého vzejde závazek nový.
§ 1377.
Změna taková slove obnova (novace); touto smlouvou předešlý hlavní závazek pomíjí a nový zároveň se počíná.
§ 1378.
Práva rukojemská, zástavní a jiná s předešlým hlavním závazkem spojená obnovuje pomíjení, leč by účastníci zvláštním umluvením na něčem jiném se ustanovili.
§ 1379.
Určí-li se zevrubněji, kde, kdy a jak závazek již učiněný má se splniti, a učiní-li se jiná ustanovení vedlejší, jimiž se u věci hlavní nebo v důvodu právním ničeho nemění, to za obnovu se nepokládá, ani za to, když se jen vydá nový list dlužní neb jiná listina k tomu se vztahující. Aniž se může změnou takovou v ustanoveních vedlejších nové břemeno vzložiti na někoho, kdo k tomu přivzat nebyl. Vzejde-li pochybnost, nebuď závazek předešlý pokládán za zrušený, pokud s novým dobře se srovnává.
§ 1380.
Obnova, kterou se práva sporná nebo pochybná určují tak, že každá strana se zaváže, druhé něco dáti, učiniti, nebo něco opominouti, slove narovnání. Narovnání jest smlouva obojí stranu zavazující, a dle týchž pravidel se uvažuje.
§ 1381.
Kdo zavázanému s jeho přivolením právo nesporné nebo pochybné bez úplatku promine, ten daruje (§ 939).
§ 1382.
Jsouť případnosti pochybné, jichž narovnáním srovnati nelze. Případnost taková jest kromě jiných rozepře, vzniklá mezi manžely o platnost manželství, kterouž rozsouditi může jedině soud zákonem nařízený.
§ 1383.
O to, co v sobě obsahuje poslední pořízení, dříve než bylo vyhlášeno, narovnání učiniti nelze. Stane-li se o to sázka, uvažována buď dle pravidel o smlouvách, učiněných o věc nejistou.
§ 1384.
Stalo-li by se narovnání o přestoupení zákona, platnost měj toliko v příčině dostiučinění soukromého; vyšetřování a trestu zákonem ustanoveného narovnáním odvrátiti nelze, leč by přestupek byl takový, že úřad má jen k žádosti stran vyšetřování zavésti.
§ 1385.
Omylem může se narovnání neplatným státi jen tehda, když se dotýče podstaty osoby nebo věci.
§ 1386.
Proto že někdo byl zkrácen přes polovici, narovnání bezelstně učiněného v odpor bráti nelze.
§ 1387.
Taktéž listinami nově nalezenými, byť z nich šlo i na jevo, že ta neb ona strana naprosto žádného práva nemá, narovnání bezelstně učiněnému platnosti odníti se nemůže.
§ 1388.
Zběhne-li se patrný omyl v počtech, nebo chybí-li někdo, když se narovnání činí, ve sčítání neb odčítání, není to ani jedné ani druhé straně smlouvající se na škodu.
§ 1389.
Narovnání, jímž ukončena jest nějaká rozepře zvláštní, k jiným případnostem se nevztahuje. I kdyby bylo učiněno narovnání obecné o všechny rozepře vůbec, vztahovati ho nelze k právům, ježto byla schválně zatajena, anebo k nimž strany se narovnávající zření míti nemohly.
§ 1390.
Rukojmě, kteří byli zřízeni pro pojištění celého práva posud sporného, ručí i za tu část, která byla ustanovena narovnáním, a týmž způsobem zavazeno jest to, co bylo za celé právo do zástavy dáno. Avšak rukojmě a kdo jiný něco do zástavy dal, nepřistoupil-li k narovnání, užiti může proti věřiteli všech obran, jež by byl mohl proti dluhu pohledávanému činiti, kdyby se narovnání nebylo stalo.
§ 1391.
O smlouvě, kterou strany pro rozsouzení práv sporných zřizují rozsudího, vyměření se činí v řádu soudním.
§ 1392.
Když kdo to, čeho má pohledávati, na druhého převede, a druhý to přijme, vzejde změna práva přistoupením nového věřitele. Převedení takové slove postoupení (dobrá vůle, cesí) a může se učiniti z úplatku nebo bez úplatku.
§ 1393.
Postoupiti lze každého práva, které se může na jiné převésti. Jest-li právo spojeno s osobou, a pomíjí-li tedy s ní, postoupiti ho nelze. Dlužní listy, svědčící na toho, kdo je donese, postupují se již odevzdáním, a netřeba kromě toho, že je kdo drží, jiného důkazu, že byly postoupeny.
§ 1394.
Když dluh pohledávaný se postoupí, má ten, kdo ho převezme, v příčině jeho táž práva, která měl ten, kdo jej naň přenesl.
§ 1395.
Smlouvou o postoupení vzchází nový závazek jen mezi tím, kdo dluhu pohledávaného postoupil (cedentem), a tím, kdo jej převzal (cesionářem); nevzchází však mezi tímto a dlužníkem převzatým (cesem). Protož dlužník, pokud mu není známo, kdo dluh pohledávaný převzal, může prvnímu věřiteli zaplatiti neb jinak se s ním vyrovnati.
§ 1396.
Toho dlužník již učiniti nemůže, když se mu oznámí, kdo dluh převzal; ale zůstavuje se mu právo, užiti obran svých proti dluhu převzatému. Přiznal-li se přejimateli bezelstnému, že dluh jest pravý, povinen bude, jemu co věřiteli svému jej zaplatiti.
§ 1397.
Kdo dluhu pohledávaného bez úplatku postoupí, tedy daruje, dále z něho práv není. Postoupí-li ho však z úplatku, práv jest tomu, kdo jej převzal, jak z toho, že jest pravý, tak i z toho, že jest dobytný; však není práv z větší sumy, nežli kterou od přejimatele obdržel.
§ 1398.
Mohl-li se ten, kdo dluh převzal, z veřejných knih zástavních poučiti, zdali jest dobytný, nemůže, byl-li by nedobytný, náhrady žádati. Taktéž postupující práv z toho není, když dluh v čase postoupení byl dobytný, a stal se pak nedobytným jen náhodou aneb nedopatřením toho, kdo jej převzal.
§ 1399.
Nedopatření takového dopustí se přejimatel dluhu pohledávaného, když ho toho času, kdy se může vypovědíti, nevypoví, nebo když projde lhůta k placení, ho nevyupomíná; když dlužníkovi shovívá; když obmešká, pokud bylo možné, v pravý čas zjištění si zjednati, anebo když opomine na právní exekuci naléhati.
§ 1400.
Přistoupením nového dlužníka závazek se změní, když dlužník, na místě svém jiného za plátce postaví a věřitele k němu poukáže.
§ 1401.
Přijme-li věřitel poukázaný (asignatář) někoho jiného za plátce sobě poukázaného (asignáta) na místě dlužníka poukazujícího (asignanta), a plátce poukázaný k tomu svolí, tedy jest poukázání (asignace) celé a dokonalé; asignatář vůbec (§§ 1406 a 1407) o dluh k poukazujícímu již hleděti nemůže.
§ 1402.
Pokud tu není tohoto trojího svolení, jest poukázání nedokonalé a váže jen ty strany, které se vespolek usnesly.
§ 1403.
Uložil-li poukazující někomu, kdo mu ničeho dlužen není, aby něco zaplatil, má tento na vůli, poukázání přijmouti čili nic. Nepřijme-li ho, nevzejde nový závazek; přijme-li je, vzejde smlouva plnomocenská mezi ním a poukazujícím, ale nikoli smlouva s asignatářem.
§ 1404.
Poukazující může asignaci, kteréž asignatář ještě nebyl přijal, odvolati. Učiní-li to, nemá poukázaný z plnomocenství již práva, asignatáři platiti.
§ 1405.
Nechce-li asignatář poukázání sobě učiněného přijmouti, nebo nepřijme-li ho poukázaný, anebo nemůže-li se asignace poukázanému předložiti, proto že není přítomen, dej asignatář poukazujícímu bez prodlení o tom věděti, sice jemu práv bude ze škody z toho vzešlé.
§ 1406.
Přijal-li asignaci asignatář i poukázaný, neplatí-li však poukázaný v čas náležitý, práv z toho bude poukazující asignatáři s týmž obmezením, s kterým práv jest postupující přejímateli z toho, že dluh jest pravý i dobytný (§§ 1397 a 1399).
§ 1407.
Pronesl-li se však asignatář výslovně, že poukázaného za samoplátce přijímá, anebo pronesl-li se v tom mlčky tím, že posavadního dlužníka svého kvitoval nebo list dlužní mu vydal, poukazující všeho závazku k němu prázden jest.
§ 1408.
Uloží-li poukazující dlužníkovi svému jako poukázanému, aby platil jen tou měrou, jakož jemu byl povinen, a poukáže-li asignatáře k němu, by to od něho přijal, tehdy jest asignatáři asignace listem postupním, a postavení jeho k poukázanému bude takové, jako jest postavení toho, kdo dluh převezme k dlužníkovi převzatému, jemuž bylo oznámeno, kdo dluh převzal.
§ 1409.
Zdráhal-li by se poukázaný bez příčiny, platiti na asignaci takovou, která jest zároveň postoupením, anebo odkládal-li by vůbec s placením, připověděv asignatáři, že zaplatí, práv bude ze škody, která z toho vzejde. Zaplatil-li však, co na sebe byl vzal, náležitě, a více, nežli byl poukazujícímu dlužen, povinen bude poukazující, jemu to nahraditi (§ 1014).
§ 1410.
Obchodníci spravujte se v příčině poukázek předpisy zvláštními, jim vydanými.
KAPITOLA TŘETÍ.
O zdvižení práv a závazků.
§ 1411.
Práva a závazky jsou spolu tak spojeny, že pominutím práva ruší se závazek, a pominutím závazku právo.
§ 1412.
Závazek zvláště se rozvazuje zaplacením, to jest tím, když kdo vyplní, čím jest povinen (§ 469).
§ 1413.
Proti vůli své nemůže nucen býti ani věřitel, by něco jiného přijal, než čeho má pohledávati, ani dlužník, by něco jiného splnil, než co plniti jest zavázán. To rozumí se také o tom, kdy, kde a jak se závazek splniti má.
§ 1414.
Dá-li dlužník na místě, aby platil, věřiteli něco jiného, buď že se o to usnesli, aneb že zaplacení samo není možné, pokládáno to buď za jednání úplatné.
§ 1415.
Věřitel není povinen, v to svolovati, aby mu dlužník dluh splácel po částkách nebo na srážku. Má-li však dlužník platiti dluhy rozličné, pokládá se za to, že zapraven jest ten, o němž dlužník výslovně se pronesl, že ho chce s přivolením věřitelovým zapraviti.
§ 1416.
Jest-li pochybno, jaký úmysl dlužník měl, nebo odpírá-li věřitel úmyslu dlužníkovu, sraženy buďte nejprve úroky, potom kapitál, a jest-li kapitálů několik, tedy ten, z něhož byl dlužník již upomínán, anebo k jehož placení alespoň již čas prošel, a po něm onen, který by dlužníka nejvíce tížil, kdyby ho déle byl dlužen.
§ 1417.
Není-li lhůta, kdy se má platiti, nijak vyměřena, nastane povinnost, dluh platiti, teprv toho dne, kdy z něho byl dlužník upomínán (§ 904).
§ 1418.
V jistých případnostech ustanovuje se povahou věci, kdy se má platiti. Výživa platí se alespoň na měsíc napřed. Zemře-li v tom čase ten, komu se dává, nejsou dědicové jeho povinni, vraceti něčeho z toho, co bylo napřed zaplaceno.
§ 1419.
Nechtěl-li věřitel přijmouti placení, ponese, co protivného z toho pojde.
§ 1420.
Není-li určeno, kde a jak se má platiti, šetřeno buď toho, co výše o tom nařízeno (§ 905). Má-li dlužník kromě smlouvy něco platiti, povinen bude, zapraviti to jen tu, kde bydlí.
§ 1421.
I ten, kdo jinak není způsobilý, aby jmění své spravoval, může dluh pravý a k placení dospělý řádně zapraviti a závazku se zprostiti. Byl-li by však zapravil dluh posud nejistý, nebo takový, k jehož zaplacení ještě lhůta neprošla, tehdy může poručník neb kurátor žádati nazpět, co poručenec neb opatrovanec byl zapravil.
§ 1422.
Může-li a chce-li kdo jiný na místě dlužníka s vůlí a vědomím jeho dle míry závazku učiněného zaplatiti, povinen jest věřitel, to přijmouti a plátci práva svého postoupiti; avšak v případnosti takové není věřitel práv ani z toho, že dluh jest dobytný, ani že jest pravý, leč by se zběhl podvod.
§ 1423.
Když dlužník k tomu nesvolí, nemůže věřitel vůbec (§ 462) přidržován býti, aby si dal někým jiným dluh zaplatiti. Přijme-li to však, může plátce, i když byl již zaplatil, žádati, aby mu věřitel práva svého postoupil.
§ 1424.
Dluh zaplacen buď věřiteli nebo jeho plnomocníku ku přijmutí dluhu způsobilému, aneb tomu, komu jej soud za vlastní přiřknul. Co kdo zaplatil někomu, jemuž není dovoleno jmění svého spravovati, povinen bude zaplatiti to znovu jen tehda, když sumy zaplacené skutečně již tu není, anebo když nebyla obrácena k užitku toho, kdo ji obdržel.
§ 1425.
Nemůže-li dlužník zaplatiti proto, že neví, kdo jest věřitel, nebo že věřitel není přítomen, aneb že s tím, co mu dlužník podával, není spokojen, anebo z nějaké jiné příčiny důležité, nechť věc, kterou má zapraviti, u soudu složí, nebo nehodí-li se k tomu, nechť žádá, aby soud opatření učinil, aby byla ve schování vzata. Stalo-li se řádně to neb ono, a oznámilo-li se to věřiteli, jest dlužník prost závazku svého, a nebezpečenství v příčině věci zapravené uvaluje se na věřitele.
§ 1426.
Kdo zaplatí, má vždy právo žádati, aby mu ten, komu zaplatil, vydal kvitanci, totiž vysvědčení písemné, že závazku dosti učinil. V kvitanci má býti pojmenován dlužník i věřitel, též místo i čas, kde a kdy byl dluh zaplacen, má v ní býti položeno, mnoholi dluh činil, a má se na ní věřitel aneb jeho plnomocník podepsati.
§ 1427.
Vysvědčuje-li se v kvitanci, že jest zapraven kapitál, má se za to, že jsou také z něho zaplaceny úroky.
§ 1428.
Má-li věřitel od dlužníka v rukou list dlužní, povinen jest, kromě toho, že mu vydá kvitanci, list vrátiti, aneb zaplatil-li dlužník jen něco na srážku, na listu dlužním to dáti odepsati. Obdržel-li dlužník list dlužní bez kvitance nazpět, zakládá se na tom domnění právní, že zaplatil, ale neodjímá se tím důkazu straně druhé, že tomu jest jinak. Ztratil-li se list dlužní, který se má vrátiti, může plátce žádati zjištění, nebo může dluh k soudu složiti a žádati, by věřitel umrtvení listu dlužního dle řádu soudního vymohl.
§ 1429.
Kvitance, kterou věřitel dlužníkovi vydal na to, že zaplatil dluh pozdější, není sice důkazem, že by i starší dluhy byly zapraveny, jest-li však činiti o jisté důchodky, důchody, nebo takové platy, které se zapravují z téhož titulu a v určitý čas, na př. úroky peněžité, platy z pozemků neb domů, neb úroky z kapitálů, pokládá se za to, že ten, kdo předloží kvitanci na zapravenou lhůtu posléz prošlou, zapravil také lhůty dříve prošlé.
§ 1430.
Taktéž když některý obchodník, řemeslník nebo kdo jiný toho, kdo u něho kupuje neb dělati dává (zákazníka), a s nímž v jistých lhůtách počty činívá, kvituje z počtů z doby pozdější, pokládá se za to, že mu také zaplatil počty z doby předešlé.
§ 1431.
Dal-li kdo jinému omylem, byť to byl i omyl právní, věc nějakou, nebo vykonal-li mu podobným omylem něco, čeho na něm žádati práva neměl, může vůbec v oné případnosti žádati, aby mu věc vrátil, v této pak, aby mu dal mzdu, srovnávající se s užitkem, k němuž mu pomohl.
§ 1432.
Zaplatil-li však někdo dluh promlčený, nebo takový, který jenom z nedostatku formálností jest neplatný, nebo kterého zákon toliko žalobou postíhati nedovoluje, nemůže ho již nazpět žádati, rovněž jako ten, kdo něco zaplatí, věda, že tím není povinen.
§ 1433.
Tohoto nařízení (§ 1432) nelze však vztahovati k tomu, když zaplatí něco poručenec, opatrovanec neb kdo jiný, jenž nemůže dle vůle své jměním svým vládnouti.
§ 1434.
Za navrácení dluhu zapraveného žádati se může také tehda, když dluh jakýmkoli způsobem posud jest nejistý, nebo když závisí ještě na splnění výminky doložené. Zaplatil-li však někdo dluh pravý a bez výminky učiněný, nemůže ho nazpět žádati z té příčiny, že lhůta k placení posud neprošla.
§ 1435.
I když kdo jinému věc nějakou z pravé povinnosti dal, může jí na něm nazpět žádati, když pomine právní důvod, ji podržeti.
§ 1436.
Byl-li kdo zavázán, dáti ze dvou věcí jen jednu dle libosti, a dal-li omylem obě dvě, záleží na něm, chce-li té neb oné nazpět žádati.
§ 1437.
Kdo přijme to, co mu jiný zaplatil, nejsa mu toho dlužen, pokládá se za držitele bezelstného neb obmyslného dle toho, věděl-li, nebo mohl-li se z okolností domýšleti, že plátce jest na omylu, čili nic.
§ 1438.
Sejde-li se dluh jednoho se dluhem druhého, jsouce oba pravé, stejného druhu a takové, že jeden věc, která mu co věřiteli náleží, druhému též co dlužník dáti může, tehdy vzejde, pokud dluhy jeden druhým se vyrovnávají, zdvižení závazků obapolných (kompensace), které již samo sebou obapolné zaplacení způsobuje.
§ 1439.
Mezi dluhem pravým a nepravým, též mezi dluhem k placení dospělým a nedospělým kompensace místa nemá. Pokud proti podstatě konkursní má kompensace průchod, vyměřeno jest řádem soudním.
§ 1440.
Taktéž, jsou-li věci rozdílného druhu, aneb jest-li jedna určitá a druhá neurčitá, nemohou se obapolně vyrovnávati. Aniž se může vůbec vyrovnání obapolné činiti věcmi, které kdo o své moci jinému odňal, jich sobě vypůjčil neb je ke schování vzal.
§ 1441.
Dlužník nemůže věřiteli svému toho odraziti, co věřitel má platiti jinému a jiný dlužníkovi. Ano ani toho, čeho kdo má za některou pokladnou státní pohledávati, nemůže si odraziti za to, co povinen jest do jiné státní pokladny platiti.
§ 1442.
Byl-li dluh přenesen posloupně na několik osob, může sobě dlužník sice odraziti to, čeho měl tehda, když byl dluh nejprv postoupen, pohledávati za věřitelem prvním, jakož i to, čeho má pohledávati za věřitelem posledním; ale nemůže si odraziti toho, čeho měl pohledávati za některým věřitelem mezi těmito oběma.
§ 1443.
Jest-li dluh vložen do knih veřejných, užiti se může obrany kompensace naproti tomu, kdo jej převzal, jen tehdá, když to, čeho má pohledávati dlužník, též jest do knih zapsáno, a to při dluhu samém, aneb když to bylo cesionáři, když dluh přejímal, oznámeno.
§ 1444.
Kdykoli věřitel má toho vůli, práva svého se vzdáti, může se ho také k dobrému dlužníka svého odříci a tím závazek dlužníkův zrušiti.
§ 1445.
Spojí-li se jakkoli právo a závazek v osobě jedné, pomine závazek i právo, leč by mohl věřitel ještě za oddělení práv svých žádati (§§ 802 a 812), nebo by nastaly případnosti povahy zcela rozdílné. Protož se tím, že dlužník se stane dědicem pozůstalosti věřitele svého, ničeho nemění v právech věřitelů pozůstalosti, spoludědiců nebo odkazovníků, tím pak, že věřitel dědí po dlužníkovi a rukojmi, ničeho se nemění v právech věřitelových.
§ 1446.
Spojí-li se v jedné osobě práva a závazky do knih veřejných vložené, nezdvihnou se tím dotud, pokud se z knih veřejných nevymaží (§§ 469 a 526).
§ 1447.
Přijde-li určitá věc náhodou docela k zmaření, ruší se tím všechen závazek, i závazek nahraditi cenu její. To rozumí se i tehdá, když pro jinou náhodu závazku splniti, nebo dluhu zaplatiti nelze. Vždy však má dlužník to, co pro splnění závazku obdržel, sice rovněž jako držitel bezelstný vrátiti neb nahraditi, ale tak, aby ze škody jiného neměl užitku.
§ 1448.
Smrtí pomíjejí jen taková práva a takové závazky, které se vztahují jenom k osobě, aneb se týkají pouze osobních činů zemřelého.
§ 1449.
Práva a závazky pomíjejí také projitím času, na který jsou poslední vůlí, smlouvou, výrokem soudcovským nebo zákonem obmezeny. Kterak se zdvihají promlčením v zákoně ustanoveným, vyměřuje se v kapitole příští.
§ 1450.
Zákony občanské, dle nichž se činům a jednáním proti právu předsevzatým, není-li promlčení na závadu, přímo odpírati může, nepřipouštějí opravy čili navrácení k předešlému způsobu. Kdy navrácení k předešlému způsobu průchod má v soudním řízení, ustanoveno jest v řádu soudním.
KAPITOLA ČTVRTÁ.
O promlčení a o vydržení let.
§ 1451.
Promlčení jest pozbytí práva, jehož po čas zákonem vyměřený nebylo užito.
§ 1452.
Když právo promlčené zároveň na jiného se přenese tím, že po čas v zákoně vyměřený byl v jeho držení, slove právo vydržením let nabyté čili vydržené, a způsob, práv takto nabývati, slove vydržení let.
§ 1453.
Každý, kdo jinak jest způsobilý něčeho nabyti, může také vydržením let nabyti práva vlastnického nebo práv jiných.
§ 1454.
Promlčení a vydržení let má průchod proti každé osobě soukromé, která může práv svých sama užívati. Proti poručencům a opatrovancům, proti záduším, obcím a jiným osobám právnickým, proti správcům jmění veřejného a proti těm, kdož bez viny své jsou nepřítomni, dopouští se promlčení a let vydržení jen s obmezením níže položeným (§§ 1494, 1472 a 1475).
§ 1455.
Čeho lze nabyti vůbec, toho může se také nabyti vydržením let. Věcí však, který pro podstatnou jich povahu nebo podle zákonů nelze v držení míti; též věcí a práv naprosto nezcizitelných vydržením let nabyti nelze.
§ 1456.
Za tou příčinou nelze vydržením let nabyti ani práv, která jediné hlavě státu jako takové příslušejí, na př. práva, zřizovati cla, raziti minci, rozpisovati daně a jiných práv výsostních (regálií); aniž lze promlčeti povinností s právy těmito se srovnávajících.
§ 1457.
Jiných práv hlavě státu příslušejících, však ne jediné jí vyhrazených, na př. práva k lesům, práva honiti, ryby loviti a p., mohou sice vůbec jiní občané vydržením let nabyti, však toliko v čase delším, než obyčejně vyměřen jest (§ 1472).
§ 1458.
Práv manželských, otcovských, dítěcích a jiných rodinných práv vydržením let nabyti nelze. Však těm, kdož takových práv bezelstně užívají, prospívá nevědomost nezavinilá tím způsobem, že mohou práv svých domnělých zatím hájiti a užívati.
§ 1459.
Práva člověku vůbec příslušející, něco konati nebo věcmi svými vládnouti, na př. zboží tu neb onde kupovati, luk svých nebo vody své užívati, promlčením nepomíjejí, leč by v zákoně ztráta jich výslovně byla na to uložena, kdyby se jich v jistém čase neužilo. Ale zakázal-li někdo jinému, práva takového užívati, nebo překazil-li mu v tom, jest onen v držení práva zakazovacího proti svobodě tohoto od té chvíle, kdy tento zápovědi se podvolil, nebo si tomu překaziti dal, i uvádí se tím, sejdou-li se všechny ostatní potřeby, promlčení nebo vydržení let ve skutek (§§ 313 a 351).
§ 1460.
Aby kdo vydržením let něčeho nabyti mohl, potřebí kromě toho, by k tomu byl osobně způsobilý, a věc aby se k tomu hodila: aby byl v skutečném držení věci nebo práva, jehož tímto způsobem má nabyti, aby držení jeho bylo pořádné, bezelstné a pravé, a aby v tom držení byl po všechen čas zákonem vyměřený (§§ 309, 316, 326 a 345).
§ 1461.
Držení jest pořádné a k vydržení let dostatečné, když se zakládá na titulu, který by byl dostatečný ku převzetí práva vlastnického, kdyby bylo odevzdávajícímu náleželo. Takové tituly jsou na př. odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, směna, zaplacení a t. d.
§ 1462.
Věcí zastavených, půjčených, ke schování nebo k požívání daných věřitelé, vypůjčovatelé a schovatelé nebo poživatelé, pro nedostatek pořádného titulu, vydržením let nabyti nemohou. Dědicové jejich, zastupujíce zůstavitele, nemají více titulu nežli tito. Toliko jinému držiteli pořádnému vydržení let prospěti může.
§ 1463.
Držení budiž bezelstné. Bylo-li však držení předešlého držitele obmyslné, nevadí to nástupci neb dědici bezelstnému, by počal ode dne držení svého léta vydržovati (§ 1493).
§ 1464.
Držení budiž také pravé. Zmocní-li se kdo nějaké věci násilím nebo lstí, anebo vloudí-li se v držení tajně, nebo drží-li věc jen výprosou, tedy jí nemůže vydržením let nabyti ani on sám, ani jeho dědicové.
§ 1465.
K vydržení let a k promlčení též potřebí, aby prošel čas zákonem ustanovený. Kromě času, zákonem v některých případnostech zvláštních vyměřeného, ustanovuje se tuto vůbec míra času, které ve všech ostatních případnostech k vydržení let nebo k promlčení potřeba, při čemž zřetel míti sluší jak k rozličnosti práv a věcí tak i k rozličnosti osob.
§ 1466.
Práva vlastnického k věci movité vydržením let nabude, kdo ji tři léta řádně drží.
§ 1467.
Taktéž nabude vydržením tří let úplného práva k věcem nemovitým proti všelikému odporu ten, na jehož jméno jsou do knih veřejných vloženy. Mnoholi se vydržením let nabude, uvažováno buď dle toho, mnoholi jest v knihách k držení zapsáno.
§ 1468.
Tu kde nejsou posud řádné knihy veřejné zavedeny, a potřebí ze spisů soudních a jiných listin dokázati, že kdo věcí nemovitých nabyl, anebo není-li věc do knih zapsána na jméno toho, kdo užívá práv držitelských jí se týkajících, nabude se práva vydržením teprve po třiceti letech.
§ 1469.
Služebností a jiných práv zvláštních, jichž kdo na cizí půdě užívá, nabude ten, na čí jméno ve veřejných knihách jsou zapsána, vydržením ve třech letech, rovněž tak jako práva vlastnického.
§ 1470.
Kde posud není řádných knih veřejných, nebo kde právo takové do nich není vloženo, nabyti ho může vydržením majetník bezelstný teprve po třiceti letech.
§ 1471.
Jde-li o právo, kterého se zřídka užívá, na př. o právo, podávati prebendu, nebo přidržovati někoho, aby přispěl na stavení mostu, náleží tomu, kdo praví, že práva vydržením let nabyl, dokázati, že prošlo třicet let, a mimo to, že v tom čase alespoň třikrát se mu přihodilo toho práva užiti, a že ho pokaždé užil.
§ 1472.
Proti fisku, to jest proti správcům statků státních a jmění státního, pokud tu promlčení místo má (§§ 287, 289 a 1456 i 1457), též proti správcům statků zádušních, obecních a jiným korporacím dovoleným náležitých vydržení let obyčejných vůbec vyměřených nestačí. Chce-li kdo proti těmto osobám nabyti vydržením let věcí movitých, též věcí nemovitých aneb služebností a jiných práv, jichž se na věcech nemovitých užívá, když jsou na jméno držitelovo do knih veřejných vložena, potřebí, aby šest let byl v jich držení. Práv tohoto způsobu, ježto nejsou na jméno držitelovo do knih veřejných vložena, a všelikých jiných práv proti fisku a osobám výše jmenovaným, zvláštního dobrodiní požívajícím, nabyti nelze jinak leč držením čtyřicetiletým.
§ 1473.
Kdo jest ve spolku s někým, jenž dle zákona v příčině promlčení zvláštního dobrodiní požívá, tomu téhož dobrodiní se dostane. Dobrodiní, užiti delšího času promlčení, účinek má také proti jiným osobám, v té příčině totéž dobrodiní požívajícím.
§ 1474.
Fideikomis rodinný a statek v nájem dědičný nebo pod úrok dědičný daný pozbývá vlastnosti této teprve, když ho kdo byl čtyřicet let za zpupný držel.
§ 1475.
Zdržuje-li se vlastník věci mimo zemi, ve které věc se nachází, překáží to obyčejnému vydržení let a promlčení dotud, že čas, v němž ze své vůle a bez viny své mimo zemi se zdržuje, počítá se jen za polovici, tedy rok jen za šest měsíců. Zdržuje-li se však mimo zemi jenom na krátko, tak že to nečiní nepřetrženě ani plného roku, nebudiž k takovému času hleděno, vůbec pak nebuď takového mimo zemi se zdržování výše vztahováno, nežli všeho všudy do třiceti let. Pakli se vlastník věci vinou svou mimo zemi zdržuje, pozbývá práv promlčením v čase obyčejném.
§ 1476.
Také ten, kdo věc movitou přímo s držitele nepravého neb obmyslného na se převedl, anebo kdo nemůže předchůdce svého jmenovati, nabyti jí může toliko vydržením let dvojnásobných než obyčejně.
§ 1477.
Kdo chce věci nabyti vydržením třiceti neb čtyřiceti let, tomu netřeba titulu pořádného jmenovati. Dokáže-li se však na něho, že věc držel obmyslně, tedy ani vydržením těchto let delších nabyti jí nemůže.
§ 1478.
Pokud každé nabytí práva vydržením let zavírá v sobě pozbytí téhož práva promlčením, dokonává se to i ono v témž čase, když jest tu vše, čeho zákon k tomu vyhledává. K pouhému promlčení však dosti jest, když kdo práva, jehož by o sobě byl již mohl užiti, po třicet let neužije.
§ 1479.
Práva všeliká proti někomu jinému, nechať jsou do knih veřejných vložena čili nic, minou tedy vůbec, když jich kdo nejdéle po třicet let neužije, nebo když po týž čas mlčí.
§ 1480.
Zadrželé roční dávky a platy, jichž má kdo pohledávati, též zadrželé úroky, důchody aneb služby pomíjejí ve třech letech, právo samo k nim však pomine promlčením, když se ho neužije po třicet let.
§ 1481.
Závazky, zakládající se na právu rodinném a vůbec na právu osob, na př. dávati dětem potřebnou výživu, promlčením nepomíjejí, ani závazky, které se srovnávají s právem výše jmenovaným (§ 1459), jměním svým dle vůle vládnouti, na př. závazek, dopustiti, aby věc společná se rozdělila nebo meze se vyměřily.
§ 1482.
Taktéž neobmezuje se v právu svém ten, kdo mohl nějakého práva na celém cizím pozemku nebo rozličným způsobem dle libosti své užívati, pouze proto, že ho po sebe delší čas užíval jen na některé části pozemku neb jen jistým způsobem, nébrž měl-li by v něm obmezen býti, musil by prve kdo proti němu práva zakazovacího nebo zabraňovacího vydržením let neb jiným způsobem nabytí (§ 351). Totéž rozumí se i tu, když by někdo měl právo nějaké proti všem údům jisté obce, a byl by ho posud jen proti jistým údům užíval.
§ 1483.
Pokud věřitel zástavu má v rukách, nemůže se mu vytýkati, že práva zástavního užiti opominul, a nemůže ho promlčením pozbyti. Taktéž nemůže dlužník promlčením pozbyti práva, věc zastavenou vyplatiti. Činí-li však dluh více, nežli zač věc zastavená stojí, může zatím promlčením pominouti.
§ 1484.
Aby promlčením pominulo právo takové, jehož zřídka lze užívati, vyhledává se, aby ten, komu to právo přísluší, ve třiceti letech byl ho po třikráte mohl užívati, a nikdy ho neužil (§ 1471).
§ 1485.
Aby osoby zvláštního dobrodiní požívající (§ 1472) práva promlčením pozbyly, potřebí čtyřiceti let, rovněž jako když kdo má proti nim vydržením let práva nabyti.
§ 1486.
Pravidlo obecné, že právo pomine, když ho kdo ve třiceti neb čtyřiceti letech neužije průchod má jen tu, kde zákonem není vyměřena lhůta kratší (§ 1465).
§ 1487.
Právům níže tuto položeným budiž ve třech letech průchod zjednán, sice promlčením pominou. Taková práva jsou: právo, poslední vůli zavrhnouti; dílu povinného nebo doplnění jeho žádati; darování pro nevděčnost obdarovaného odvolati; smlouvu úplatnou pro zkrácení přes polovici zrušiti, nebo vykonanému rozdělení společného statku odpírati; též právo, pohledávati něčeho za příčinou bázně neb omylu při smlouvě zběhlého, při čemž se druhá smlouvající strana lsti nedopustila.
§ 1488.
Právo služebnosti promlčí se neužíváním, když strana zavázaná užívání služebnosti se protiví a strana právo mající po tři léta pořád zběhlá právu svému platnosti nezjedná.
§ 1489.
Každá žaloba o nahrazení škody pomíjí po třech letech od té chvíle, kdy škodující o škodě vědomosti došel. Nedošel-li vědomosti o škodě, anebo vzešla-li škoda ze zločinu, promlčuje se právo žalovati teprve po třiceti letech.
§ 1490.
Z urážky, když byl někdo jen zhaněn slovy, spisy nebo posuňky, po roce již žalovati nelze. Byl-li však kdo uražen skutkem, má tři léta právo, o dostiučinění žalovati.
§ 1491.
Některá práva obmezena jsou zákony na čas ještě kratší. O čemž nařízení obsahují se tu, kde o těchto právech řeč jest.
§ 1492.
Jak dlouho při směnce jest právo směnečné, vyměřeno v řádu směnečném.
§ 1493.
Kdo věc na se převede bezelstně od držitele pořádného a bezelstného, má jako nástupce právo, léta od předchůdce svého vydržená spolu vpočítati (§ 1463). Totéž rozumí se i o promlčení. Jde-li o nabytí práva vydržením třiceti neb čtyřiceti let, vpočísti lze léta předchůdcova, i když tu není pořádného titulu, a jest-li činiti o pouhé promlčení, i když tu není bezelstnosti aneb nevědomosti nezavinilé.
§ 1494.
Proti osobám, které pro nedostatek sil ducha samy práv svých spravovati nemohou, jakož jsou poručenci, šílení nebo blbí, vydržení let anebo promlčení počíti se nemůže, pokud se jim dle zákona zástupcové nezřídí. Počalo-li se již vydržení let nebo promlčení, jde sice dále předse, ale nemůže se dokonati dříve, než ve dvou letech po zdvižení překážek.
§ 1495.
Také mezi manžely, a mezi dětmi aneb poručenci a jich rodiči nebo poručníky, pokud onino jsou ve svazku manželském, tito pak pod mocí rodičů anebo poručníků, vydržení let nebo promlčení ani se počíti, ani dále předsejíti nemůže.
§ 1496.
Jest-li kdo za příčinou služby civilní nebo vojenské nepřítomen, nebo nejdou-li práva dokonce, na př. v čas moru neb války, nemůže se vydržení let nebo promlčení nejen ani počíti, ale pokud překážka tato trvá, ani v něm dále předsejíti.
§ 1497.
Jak vydržení let tak i promlčení přetrhuje se, když ten, kdo se k tomu neb onomu chce táhnouti, prve než čas projde, buď výslovně nebo mlčky právo druhého uzná, anebo když jej oprávněný žaluje, a v žalobě náležitě se postupuje. Nalezne-li se však výrokem v moc práva vešlým, že žaloba místa nemá, pokládáno buď promlčení za nepřetržené.
§ 1498.
Kdo věci nebo práva vydržením let nabude, může proti vlastníkovi posavadnímu u soudu žádati, aby mu věc za vlastní byla přiřknuta, a může si dáti právo přiřknuté do knih veřejných vložiti, pakli do nich náleží.
§ 1499.
Týmž způsobem, když projde čas promlčení, může zavázaný žádati, aby závazek jeho do knih veřejných zapsaný byl vymazán, neb aby soud nalezl, že právo toho, kdo je posavade měl, i listiny v příčině toho práva vydané, jsou ničímž.
§ 1500.
Právo vydržením let nebo promlčením nabyté nemůže však na újmu býti tomu, kdo maje důvěru v knihy veřejné, prve než bylo do knih vloženo, věc neb právo na se převedl.
§ 1501.
Nebrání-li se strany promlčením, soud k němu z povinnosti nehleď.
§ 1502.
Promlčení nelze se ani napřed vzdáti, aniž se umluviti lze o delší čas promlčení, nežli zákonem jest vyměřen.
******************************************************************