Strpení, stránka se načítá

USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 31. 5. 2012
Přijetí úplatku


sp. zn./č. j.:
8 Tdo 1131/2011

Související legislativa ČR:
§ 23, § 331 zákona č. 40/2009 Sb.



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 v trestní věci obviněných

Mgr. A. K.

, a

JUDr. R. N.

, o dovolání obou obviněných a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obou obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 2 To 98/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněných Mgr. A. K. a JUDr. R. N.

o d m í t a j í .


Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 1 T 7/2010, uznal obviněné Mgr. A. K. a JUDr. R. N. vinnými, že:

"v příčinném vztahu spočívajícím v předchozí vzájemné domluvě, stanovení rolí každého z nich a následné součinnosti v úmyslu využít postavení obviněného Mgr. A. K. jako starosty Úřadu městské části města B., B. (dále jen "ÚMČmB, B-Ž") v probíhajícím územním řízení pro umístění objektu S. C. na ulici V. v B., k získání úplatku jako odměny dílem za nekladení překážek realizaci tohoto projektu a dílem za nekladení překážek výstavbě již realizovaného projektu administrativního centra P. v B. na ulici V. (dále jen "P."), v období od 12. 1. 2010 do 11. 2. 2010, zejména v průběhu schůzek konaných ve dnech 13. 1. 2010, 20. 1. 2010, 26. 1. 2010 a 5. 2. 2010 v objektu P. obviněný JUDr. R. N. jako reprezentant obou obviněných, pověřený domlouváním termínů schůzek a vedením veškerých jednání, jež měla vést k cíli výše zmíněnému, a dále v průběhu schůzky konané dne 27. 1. 2010 v budově ÚMČmB, B-Ž, v B. na ulici H. v kanceláři starosty oba obvinění, požadovali po jednateli a jednom ze společníků investora-SONO Records, s. r. o., se sídlem v B., A., JUDr. J. Š., úplatek ve výši 4.000.000,- Kč, postupně snížený na částku 1.000.000,- Kč, který následně pro oba obviněné převzal dne 11. 2. 2010 v sídle společnosti SONO Records, s. r. o., obviněný JUDr. R. N.".

Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval u obviněného Mgr. A. K. jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a u obviněného JUDr. R. N. jako organizátorství zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za což každému z nich uložil podle § 331 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku jim uložil i tresty peněžité, a to Mgr. A. K. ve výměře 500.000,- Kč, což představuje padesát denních sazeb po 10.000,- Kč, a JUDr. R. N. ve výměře 250.000,- Kč, což představuje padesát denních sazeb po 5.000,- Kč. Pro případ, že by tyto peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, uložil obviněným podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní tresty odnětí svobody, a to Mgr. A. K. v trvání deseti měsíců a JUDr. R. N. v trvání pěti měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil obviněným také tresty propadnutí věci, a to Mgr. A. K. mobilního telefonu NOKIA N 73, se SIM kartou 02, a JUDr. R. N. mobilního telefonu SAMSUNG, se SIM kartou 02.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a krajský státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obou obviněných). Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 2 To 98/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání všech tří dovolatelů zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal oba obviněné vinnými, že:

"po předchozí vzájemné domluvě, stanovení rolí každého z nich a následné součinnosti v úmyslu využít postavení obviněného Mgr. A. K. jako starosty zastupujícího Úřad městské části města B., B. (dále jen "ÚMČmB, B-Ž") v probíhajícím územním řízení pro umístění objektu S. C. na ulici V. v B., k získání úplatku v souvislosti s tímto řízením, jimi zformulovaného jako požadavek odměny dílem za nekladení překážek realizaci tohoto projektu a dílem za nekladení překážek již realizovaného projektu administrativního centra P. v B. na ulici V. (dále jen "P."), v období od 12. 1. 2010 do 11. 2. 2010, zejména v průběhu schůzek konaných ve dnech 13. 1. 2010, 20. 1. 2010, 26. 1. 2010 a 5. 2. 2010 v objektu P. obviněný JUDr. R. N. jako reprezentant obou obviněných, pověřený domlouváním termínů schůzek a vedením veškerých jednání, jež měla vést k cíli výše zmíněnému, a dále v průběhu schůzky konané dne 27. 1. 2010 v budově ÚMČmB, B-Ž, v B. na ulici H. v kanceláři starosty oba obvinění, požadovali po jednateli a jednom ze společníků investora-SONO Records, s. r. o., se sídlem v B., A., JUDr. J. Š., úplatek ve výši 4.000.000,- Kč, postupně snížený na částku 1.000.000,- Kč, který následně pro oba obviněné převzal dne 11. 2. 2010 v sídle společnosti SONO Records, s. r. o., obviněný JUDr. R. N.".

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval u obou obviněných jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což každému z nich uložil podle § 331 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku obviněným uložil také tresty peněžité, a to Mgr. A. K. ve výměře 1.000.000,- Kč, což představuje sto denních sazeb po 10.000,- Kč, a JUDr. R. N. trest ve výměře 500.000,- Kč, což představuje sto denních sazeb po 5.000,- Kč. Pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, uložil obviněným podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní tresty odnětí svobody, a to Mgr. A. K. v trvání deseti měsíců, a JUDr. R. N. v trvání pěti měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil obviněným rovněž tresty propadnutí věci, a to Mgr. A. K. mobilního telefonu NOKIA N 73-1, se SIM kartou 02, a JUDr. R. N. mobilního telefonu SAMSUNG, se SIM kartou 02.

Oba obvinění i nejvyšší státní zástupce se s takovýmto rozsudkem odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu dovolání, v nichž uplatnili shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obou obviněných, neboť je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku. Vyjádřil v něm zásadní nesouhlas především s právním hodnocením věci odvolacím soudem, jenž neshledal, že by obviněný Mgr. A. K. jednal jako úřední osoba, resp. že by obviněný JUDr. R. N. jeho protiprávní jednání jako úřední osoby úmyslně řídil. Podle odvolacího soudu totiž obviněný Mgr. A. K. jako starosta městské části v pozici jejího zástupce sice byl účastníkem územního řízení, současně však v tomto řízení nerozhodoval o právech a povinnostech jiných subjektů, a proto nemohl mít ani postavení úřední osoby, která by mohla realizovat mocenský prvek spojený s výkonem mu svěřené pravomoci.

Nejvyšší státní zástupce poté, co citoval ustanovení § 127 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku, vyslovil předsvědčení, že obviněný Mgr. A. K. jako starosta městské části byl nepochybně osobou, která byla v postavení člena zastupitelstva a v rámci územního řízení měla postavení účastníka takového řízení. I takové postavení přitom značí výkon určité pravomoci a zároveň vznik odpovědnosti postupovat podle zákona a zejména v souladu se zájmy této městské části a jejich občanů. Jako starosta měl možnost územní řízení ovlivňovat, i když přímo nepoužíval vrchnostenského oprávnění v tom smyslu, že by ve věci rozhodoval. Do územního řízení měl pravomoc zasahovat (např. tím, že mohl účelově podávat opravné prostředky) a tím oddalovat nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby (naznačení této možnosti prý vyplývá z provedeného dokazování). Pro tento závěr přitom není zásadně relevantní ani skutečnost zmíněná odvolacím soudem, že tento obviněný nebyl z pozice starosty oprávněn v územním řízení cokoliv nařizovat referentce stavebního odboru ÚMČ B.-Ž., která měla předmětný projekt na starosti.

S ohledem na uvedené nejvyšší státní zástupce považoval za adekvátní právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že ve věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, vyjádřil i pro tento souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný JUDr. R. N.

podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Kárima Titze (učinil tak dříve než spoluobviněný Mgr. A. K., a proto je jeho podání zmiňováno přednostně) a uvedl je tvrzením, že skutková zjištění soudů jsou v příkrém extrémním rozporu s důkazy ve věci provedenými a ve výroku rozsudku odvolacího soudu se vyskytla nesprávná právní kvalifikace, jakož i nepřesnost v popisu skutku.

V první části dovolání se obviněný věnoval problematice tzv. opomenutých důkazů a uvedl, že v rámci řízení před soudem prvního stupně byl jako důkaz proveden znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha, ze kterého vyplynulo, že ve zkoumaných nahrávkách pořízených JUDr. J. Š. nebyly nalezeny znaky, které by nasvědčovaly zásahům do nahrávky. Vzhledem k domněnce, že tento kriminalistický ústav nahrávky nezkoumal správně, sám zadal zpracování nového znaleckého posudku (vypracovaného RNDr. et RNDr. V. M., Ph.D., DBA, a prof. Ing. M. F., CSc.), jehož závěry byly odlišné od závěrů kriminalistického ústavu. Za dané situace před odvolacím soudem navrhl provedení dalších znaleckých posudků, zejména z oboru fonoskopie, které by odstranily vzniklé rozpory, avšak soud tento návrh zamítl.

Obviněný vyjádřil svůj údiv nad tím, proč odvolací soud nepřevzal do svého rozhodnutí závěry vyplynuvší ze znaleckého posudku jmenovaných znalců, když tito zjistili formální i obsahovou manipulaci se zkoumaným zvukovým záznamem. V této souvislosti odkázal na ustanovení § 109 tr. ř. a "nálezy Ústavního soudu I. ÚS 733/2001 a III. ÚS 299/2006", kde jsou stanoveny podmínky pro přibrání znalce, resp. pro neakceptování důkazního návrhu procesních stran. Postup soudů nižších stupňů označil za odporující čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a za nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanovené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dovolatel dále poukázal na další jím navržené důkazy, které nebyly soudem přijaty, a to znalecký posudek, jehož předmětem bylo zkoumání paměťové SD karty znalcem z oboru kybernetiky Mgr. M. L.; výslech pplk. Ing. J. M., zpracovatele znaleckého posudku a bývalého zaměstnance Kriminalistického ústavu Praha, k okolnostem úpravy původních souborů nahrávek z SD karty a k technice zkoumání kontinuity nahrávky; provedení důkazu přepisem nahrávky ze dne 26. 1. 2010; výslech svědka JUDr. J. Š., jenž měl být vyzván k předložení přístroje, kterým prováděl nahrávky; připojení vyšetřovacího spisu Inspekce Policie České republiky sp. zn. In-TC 535/2010; připojení vyšetřovacího spisu týkajícího se možného zásahu svědka P. H. do trestního řízení prostřednictvím pracovníka státního zastupitelství R. H.; výslechu svědků kpt. Bc. M. M. a plk. Mgr. P. J. Namítl rovněž, že z odůvodnění napadeného rozsudku není nijak zjevné, proč soud návrhům na doplnění dokazování nevyhověl a jak se s návrhy obhajoby vypořádal. Proto je přesvědčen, že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě V. Listiny, zejména její čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tzv. opomenuté důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, zakládají nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/2009, I. ÚS 733/2001, IV. ÚS 251/2004, III. ÚS 173/2002, a III. ÚS 617/2000).

V další části svého podání se obviněný zabýval extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, resp. neexistencí důkazů ke všem skutkovým závěrům. Podle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu a ani subjektivní stránka z toho hlediska, zda všechny složky objektivní stránky jsou kryty jeho zaviněním. Konkrétně pak uvedl, že žádný ze svědků ani obviněných nikdy neuvedl nic o tom, že by mezi nimi došlo k jakékoliv vzájemné domluvě, stejně tak je vyloučeno i údajné stanovení rolí každého z nich a soudem dovozovaná jejich vzájemná součinnost. Přitom u spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku je předchozí vzájemná dohoda zásadním kvalifikačním momentem. Tvrdil, že do celého děje byl vtažen opakovanými telefonáty a poptávkou ze strany JUDr. J. Š., následně došlo ke schůzce a tudíž byla jakákoliv domluva se spoluobviněným Mgr. A. K. objektivně vyloučena. Za důkazně nepodložené označil ty závěry soudů, že měl vystupovat jako reprezentant obou obviněných, pověřený domlouváním termínů schůzek a vedením jednání, požadováním úplatku či navozením takové situace. Namítl rovněž, že absentují důkazy k příčinné souvislosti mezi přijetím částky 1 milionu korun z jeho strany a obstaráním věci obecného zájmu v probíhajícím územním řízení pro umístění objektu S. C. Dopravní studie požadovaná spoluobviněným Mgr. A. K. neměla na průběh územního řízení, které probíhalo zcela standardně, žádný vliv.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolatel dále spatřoval v tom, že odvolací soud považoval za věrohodnou výpověď svědka JUDr. J. Š. Tomuto svědkovi již v odvolání vytknul více než tři strany podstatných rozporů, odvolací soud je však zcela ignoroval a pouze v jediné větě se s nimi vypořádal závěrem, že čím více je člověk podrobněji vyslýchán k jednotlivým skutečnostem, tím častěji mohou vznikat drobné nepřesnosti, a že prý základ výpovědi tohoto svědka je stálý. S tím obviněný nesouhlasil a tvrdil, že právě odchylky a nepřesnosti slouží k posouzení pravdivosti výpovědi. Odvolací soud přitom odlišně hodnotil nepřesnosti ve výpovědích samotných obviněných a ve výpovědi jmenovaného svědka. On sám (obviněný) však jednal v dobré víře, že ústně projednává a uzavírá mandátní smlouvu, kterou lze podle § 263 odst. 2 a § 566 a násl. obchodního zákoníku uzavřít i ústní formou. O provokaci zrealizované svědkem JUDr. J. Š. nevěděl.

Dovolatel se dále věnoval velmi podrobnému rozboru svědeckých výpovědí Ing. P. Z. a Mgr. R. B., v jejichž hodnocení soudy nižších stupňů spatřoval rovněž řadu nepřípustných rozporů. Poukázal naopak na výpovědi dalších svědků, kteří měli podpořit jeho tvrzení. Domníval se proto, že ze všech svědeckých výpovědí (kromě svědka JUDr. J. Š.) vyplývá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s právní kvalifikací skutku a že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny. Jelikož se v zásadě jednalo o tzv. situaci "tvrzení proti tvrzení", měla být zvolena varianta pro něho příznivější (odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/2003, III. ÚS 722/2009, I. ÚS 733/2001, aj.).

Další extrémní rozpor tento obviněný spatřoval mezi skutkovými zjištěními a nezákonně získanými důkazy. Zdůraznil, že podkladem skutkových zjištění mohou být jen takové důkazy, které byly získány při respektování základních zásad trestního řízení, zejména zákonnosti řízení. Nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/2004). Konkrétně pak obviněný poukázal na užití zvukových záznamů pořízených JUDr. J. Š. bez vědomí a souhlasu ostatních účastníků rozhovoru. Použití takového důkazu považoval za útok na základní práva jednotlivce, zejména na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, zásah do práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 8 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny, § 12 odst. 1, 2 občanského zákoníku). Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, totiž smějí být pořizovány jen s jejím svolením. Takového svolení není třeba, použijí-li se k účelům úředním na základě zákona.

V posuzované věci však obviněný naplnění předpokladů tzv. úřední zákonné licence neshledal (odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/2005 a další judikaturu Nejvyššího soudu, která se danou problematikou blíže zabývala). Interpretaci soudů nižších stupňů, že ustanovení § 89 odst. 2 věta první tr. ř. umožňuje použití těchto zvukových záznamů, protože k objasnění věci může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, považoval za mylnou, neboť je přesvědčen, že použití projevu fyzické osoby osobní povahy soudem či jiným státním orgánem v řízení není kryto zákonnou licencí podle § 12 odst. 2 občanského zákoníku (v této souvislosti odkázal na Komentář k občanskému soudnímu řádu, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/2005 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/98 a sp. zn. 22 Cdo 3717/2008). K tomu ještě doplnil, že § 89 odst. 2 věta první tr. ř. pouze praví, že žádný důkazní prostředek nelze a priori vyloučit jen proto, že ho zákon neupravuje. Toto ustanovení tedy pouze značí, že okruh důkazních prostředků může být rozšířen o další, nemůže však být tím "zákonem" ve smyslu § 12 odst. 2 občanského zákoníku.

Podle názoru tohoto dovolatele má-li být trestní řízení jednou ze záruk zákonnosti, pak nelze akceptovat takový výklad, kterým by při činnosti soudů docházelo k porušování nebo využívání porušení práv jiných osob. Taková interpretace by pak motivovala jednotlivce k opatřování důkazů pro účely trestního řízení zachycováním projevů jiných fyzických osob osobní povahy bez jejich výslovného svolení a docházelo by k popření principu legality a oficiality, obcházení zákonných ustanovení a porušení ústavou garantované ochrany osobní integrity a soukromí. Vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci jsou zvukové záznamy stěžejním důkazem, pak to, že nebyly pořízeny se souhlasem nahrávaných osob, je nutné považovat za podstatnou vadu řízení, která zásadním způsobem deformovala skutkové a z nich vyvozené právní závěry soudů.

Další část svých dovolacích námitek obviněný směřoval vůči právní kvalifikaci skutku. Nesouhlasil s formulací skutkové věty a tvrdil, že takto definovaný skutek vylučuje možnost spáchání uvedeného trestného činu. Výstavba administrativního centra P. je totiž již několik let uzavřenou a dokončenou záležitostí, popsaným jednáním tudíž nemohlo dojít k žádnému ohrožení nebo porušení zájmu na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí veřejného zájmu. Navíc nesouhlasí ani čas spáchání skutku uvedený ve skutkové větě výroku rozhodnutí s časovým údajem, se kterým pracovaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Tam je totiž uvedeno, že prvním krokem obou obviněných k získání úplatku bylo veřejné jednání dne 22. 12. 2009.

V poslední části dovolání se obviněný věnoval námitce proporcionality uloženého trestu odnětí svobody. Je přesvědčen, že soudy dostatečně nezohlednily jeho předchozí a následný řádný osobní rodinný i pracovní život, že nebyl doposud trestán, že se jednalo o výjimečný exces, že byl osobou veřejně činnou a že již samotné trestní řízení pro něho bylo citelnou újmou a medializování případu lze považovat za další morální sankci a za sankci veřejného odsouzení (na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 380/2009). Uložený trest odnětí svobody považoval za nepřiměřený, když soudy nepřihlédly k ustanovení § 38 odst. 2 trestního zákoníku a nevyužily možnosti uložení mírnější sankce.

S ohledem na všechny uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Mgr. A. K.

podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. P. N. a obdobně jako spoluobviněný JUDr. R. N. se v něm zabýval dvěma zásadními okruhy, a to otázkou opomenutých důkazů a otázkou extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi použitou právní kvalifikací.

Dovolatel se cítil být dotčen na svých právech především tím, že soudy nižších stupňů odmítly provést jím navrhované důkazy. Tím mělo dojít k výrazné disproporci mezi procesními stranami a k porušení zásady nalézací. Opomenuté důkazy způsobují nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí (odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/2002, I. ÚS 566/2003). V předmětné věci došlo k jednostranné selekci důkazů orgány činnými v trestním řízení, k porušení jeho práva na obhajobu a práva na fair proces (tady zase odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/2009, I. ÚS 118/2009, II. ÚS 623/2005 a IV. ÚS 463/2000, z nichž některé pasáže citoval). Je proto přesvědčen, že v důsledku těchto vad došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a také mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry spatřoval dovolatel především v tom, že skutková věta rozsudku a skutkové závěry soudů nekonkretizují a nedokládají jakýkoliv jeho podíl na přisouzeném trestném jednání, když z provedených důkazů vyplývá naplnění znaků skutkových podstat trestných činů pouze spoluobviněným JUDr. R. N.

Obviněný Mgr. A. K. se v následující pasáži svého podání věnoval námitkám souvisejícím s konkurenčním posudkem prof. Ing. M. F., CSc., přičemž jím formulované výhrady jsou prakticky totožné s výhradami spoluobviněného JUDr. R. N. Nad rámec již shora uvedeného pouze uvedl, že pochybnosti o tom, zda k přepisům nahrávek sloužily totožné soubory z SD karty, které měl Kriminalistický ústav Praha k dispozici v únoru a poté v březnu roku 2011, měl ozřejmit revizní znalecký posudek plk. J. M., což se však nestalo. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že svědek JUDr. J. Š. je majitelem nahrávacího studia a nahrávku předložil Policii České republiky (dále jen "Policie ČR") až týden po jejím pořízení. Z toto vyvozoval, že nahrávka mohla být pozměněna.

Obviněný dále poukazoval na postup Vrchního soudu v Olomouci, který sice navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem zpracovaným prof. Ing. M. F., CSc., neprovedl, zároveň se však obrátil na Kriminalistický ústav Praha s žádostí o vyjádření. Podivoval se nad tím, že tento soud se následně spokojil s konstatováním, že zpracovatel posudku u nich již nepracuje a že vzniklé rozpory neodstranil vypracováním dalšího posudku. Dovolatel rovněž namítl nevěrohodnost svědka JUDr. J. Š., u něhož bylo cílem obhajoby prokázat provokaci z jeho strany prostřednictvím nahrávky pořízené dne 26. 1. 2010, kriminalistický ústav však tuto nahrávku údajně vůbec nedokázal přehrát. Také další postup odvolacího soudu, který zamítl provedení dalších navrhovaných důkazů, považoval za porušení základních zásad trestního řízení.

V další části svého dovolání obviněný upozornil na extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (na podporu svého tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 22/2009). Nesouhlasil s formulací skutkové věty, že "oba obvinění jednali po vzájemné domluvě, stanovení rolí ...", neboť nic takového prý prokázáno nebylo. Za nesmyslné považoval tvrzení, že obvinění chtěli úplatek za to, že nebudou klást překážky již zrealizovanému projektu P. Tento objekt totiž stojí již řadu let, a proto není možné mu překážky klást. V probíhajícím územním řízení navíc žádné komplikace neexistovaly, již v prosinci roku 2009 bylo zcela jasné, že projekt bude schválen a že ani starosta z titulu svého postavení toto nemůže zvrátit. Na tom nemohl nic změnit ani požadavek na zpracování studie širších dopravních vztahů. Extrémní rozpor spatřoval rovněž v závěru soudů, že jakýmsi reprezentantem obou obviněných měl být JUDr. R. N. a že oba měli po svědku JUDr. J. Š. požadovat částku 4.000.000,- Kč, neboť to prý nebylo nijak prokázáno.

Dovolatel Mgr. A. K. se v poslední části svého podání věnoval třem základním usvědčujícím důkazům, a to výpovědi svědka JUDr. J. Š., převzetí částky 1.000.000,- Kč spoluobviněným JUDr. R. N. a pořízenými záznamy z jednotlivých schůzek obviněných s JUDr. J. Š. K výpovědi tohoto svědka podrobně rozvedl, jaké okolnosti by měly svědčit pro závěr, že svědek se na celou věc připravoval delší dobu, že přitom spolupracoval s Policií ČR, že s policisty konzultoval svůj postup ve věci, apod. Svědka označil za nevěrohodného a považoval za nepochopitelné, proč nebyl trestně stíhán za podplácení. Pokud by policisté posečkali a mohlo dojít k setkání obou obviněných poté, co spoluobviněný JUDr. R. N. převzal peníze, mohli získat usvědčující důkaz o jeho vině. Jestliže však došlo k zatčení jmenovaného po převzetí peněz od JUDr. J. Š. ještě před schůzkou s ním, pak si Policie ČR musela být jistá, že jmenovaný spoluobviněný mu nic nepředá. Je také přesvědčen, že pokud by soud provedl jako důkaz nahrávku ze dne 27. 1. 2010, musela by být prokázána jeho nevina.

Závažná pochybení tento dovolatel spatřoval na str. 34 napadeného rozsudku, kde je uvedeno, že "A. K. až v rámci odvolacího řízení zpochybnil obsah nahrávky ze dne 27. 1. 2010", tedy jediné, které se zúčastnil. Odvolací soud se nezabýval jeho výpověďmi z přípravného řízení, navíc z dalších výpovědí vyplývá, že úplatek nežádal a že JUDr. J. Š. řekl, že mu nemusí nic dávat.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu jak ve výroku o vině, tak trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a aby věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl, ale až po řádném zhodnocení a provedení důkazů, které navrhovala obhajoba. Na zvážení Nejvyššího soudu ponechal, zda věc má být vrácena do přípravného řízení, aniž by byla podána obžaloba. Dále navrhl, aby byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a nebyl vzat do vazby. Vyjádřil rovněž nesouhlas s tím, aby bylo dovolání projednáno v jeho nepřítomnosti.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. již nevyjádřil, pouze prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že svůj postoj k rozhodnutím učiněným ve věci formuloval již v podaném dovolání. Zároveň vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Obviněný Mgr. A. K.

se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil již v závěru svého dovolání. Uvedl v něm, že od počátku namítal, že nebyl účastníkem územního řízení, nevystupoval jako úřední osoba a ani v této záležitosti neobstarával věci veřejného zájmu. Podle správního řádu je účastníkem správního řízení každý, kdo může být rozhodnutím dotčen na svých právech. V této souvislosti by tak trestní odpovědnost mohl nést každý občan jako účastník územního řízení, protože by svými opravnými prostředky mohl blokovat řízení a po investorovi požadovat úplatek. Argumentaci nejvyššího státního zástupce považoval za absurdní, neboť není možné tvrdit, že jako starosta úřadu mohl podávat nesmyslná a účelová odvolání. Statutární orgán obce ke svým úkonům potřebuje závazné pokyny zastupitelstva, proto pokud by podával odvolání, musel by před tímto orgánem zdůvodnit, proč takové úkony činí. V průběhu územního řízení existovaly zcela jiné osoby, které se aktivně účastnily projednání a vznášely námitky a připomínky. Pokud se investor mohl obávat nějakého prodlení z důvodu námitek a odvolání, pak to byly především osoby z řad vlastníků nemovitostí na ulici Ž. S ohledem na uvedené v závěru svého vyjádření navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnul.

Obviněný JUDr. R. N.

ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že názor, že by měl vystupovat jako úřední osoba, považuje za naprosto lichý, neboť na poli právní teorie i praxe panuje naprostá shoda v tom, že pravomocí je v daném řízení nadán pouze rozhodující správní orgán. Připomněl ustanovení § 127 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož se k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Postavení úřední osoby mají osoby uvedené v § 127 odst. 1 trestního zákoníku pouze v případě, že plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom pravomoci pro plnění těchto úkolů. Skutečnost, že člověk je znám jako úřední osoba, neznamená, že jakékoliv jednání lze bez dalšího posuzovat jako jednání úřední osoby. V této souvislosti odkázal na odbornou literaturu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1529/2006.

Obviněný považoval za zřejmé, že jako účastník územního řízení měl zásadně stejné postavení s žadatelem o vydání územního rozhodnutí. Přestože splňoval zákonnou podmínku obsaženou v § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, při probíhajícím územním řízení nemohl vystupovat jako úřední osoba, která by jakkoli realizovala mocenské oprávnění či jinak rozhodovala. Rozdílnost mezi orgánem veřejné moci rozhodujícím o právech a povinnostech a adresáty jeho působení dále rozváděl odkazem na odbornou literaturu z oblasti správního práva a na judikatorní rozhodnutí. Nakonec připomněl ustanovení § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), v němž je definován pojem "úřední osoba" s tím, že se jedná o každou osobu bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu. Nejde však o osobu činící ve správním řízení úkony za právnickou osobu coby účastníka tohoto řízení na základě odlišného ustanovení § 30 správního řádu. Proto je přesvědčen, že spoluobviněný Mgr. A. K. se ani v konkrétním případě územního řízení nenalézal v postavení úřední osoby.

Za zcela nepřípadnou obviněný dále označil zmínku nejvyššího státního zástupce o "pravomoci" obviněného Mgr. A. K. zasahovat do územního řízení tím, že by "mohl účelově podávat opravné prostředky". K tomu uvedl, že obec má v územním řízení určitá oprávnění jako kterýkoli jiný účastník řízení a jejich uplatnění jí nemůže být na škodu. Účastníkovi správního řízení správním řádem ani speciálním normativním aktem pravomoc dána není, tento má pouze procesní práva a povinnosti. Závěry nejvyššího státního zástupce, pokud by byly akceptovány, by ve svém důsledku popíraly zásady dvojinstančnosti řízení a rovnosti účastníků a byly by v rozporu s právem na účinné opravné prostředky zakotveným mimo jiné v čl. 13 Úmluvy. Ani toto právo ovšem není výkonem pravomoci orgánu veřejné správy, nýbrž (teoretickým) oprávněním druhé strany správněprávního procesního vztahu.

V závěru svého vyjádření proto tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, příp. je podle § 265j tr. ř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání podaná v této trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř.], byla učiněna osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují všemi dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání podaných obviněnými Mgr. A. K. a JUDr. R. N. vyplývá, že v části svých podání uplatnili námitky, které směřovaly výlučně proti rozsahu provedeného dokazování (konkrétně namítali, že soudy neprovedly jimi navržené důkazy-srov. shora) a proti způsobu hodnocení provedených důkazů (vznášeli námitky, že soudy uvěřily nevěrohodným svědkům, příp. vyšly z nepřesvědčivých závěrů znaleckých posudků), tedy ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Oba obvinění se tím v podstatě domáhali přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování, poukazovali na množství údajných rozporů ve výpovědi především svědka JUDr. J. Š., ale i svědků dalších, apod.

Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být jen zcela výjimečně-například při existenci tzv. opomenutých důkazů, při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudů. Ani o některou z takových situací se však v posuzované věci nejednalo.

Pokud oba jmenovaní dovolatelé poukazovali na velké množství jimi navržených důkazů, které soudy nižších stupňů odmítly provést, spatřovali v takovém postupu soudů porušení svých základních práv obsažených v Listině, příp. v Úmluvě, a oprávněnost svých nároků obsáhle dokumentovali odkazy na v tomto směru bohatou judikaturu Ústavního soudu. V přesvědčení, že oba soudy nižších stupňů v řízení opomněly provést jimi navržené důkazy, příp. že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními existovaly zásadní rozpory, se domnívali, že řízení je zatíženo natolik extrémní vadou, která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a protiústavnost.

K tomu je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).

Ústavní soud především zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také-pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví-ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.

(k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .

V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).

Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).

S ohledem na část argumentace uplatněné oběma obviněnými v dané věci je třeba poukázat také na to, že ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.

(k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Z tohoto hlediska k náležitému odůvodnění postupu soudů nižších stupňů došlo (na stranách 13 až 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na stranách 30 a 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z tam rozvedené argumentace je zjevné, že oba soudy se uplatněnými námitkami obviněných řádně zabývaly, své závěry podrobně rozebraly a odůvodnily, příp. podložily aktuální judikaturou vyšších soudů. Nejvyšší soud proto v tomto směru shledal výhrady obou obviněných neopodstatněnými.

Pokud jde o námitky obou obviněných směřující proti zákonnosti pořízení a použitelnosti zvukového záznamu jako důkazu , je zapotřebí uvést, že již soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku připomněl rozhodnutí publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. trest., kde je uvedeno, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 143/06 k této problematice ještě dodal, že za významnou okolnost je v takových případech nutno považovat především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě.

Ústavní soud zastává názor, že je především nutno striktně rozlišovat, zda magnetofonový záznam rozhovoru byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení) nebo jinou soukromou osobou. Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, i ochrany osobnosti podle § 12 odst. 1 občanského zákoníku. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (§ 158d odst. 2 popřípadě odst. 3 tr. ř.). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný.

Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita.

I když z povahy takto získané informace vyplývá, že tímto způsobem získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz-§ 89 odst. 2 tr. ř., a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovanou věc je třeba uvést, že oba soudy nižších stupňů se musely již v odůvodnění svých rozsudků se zmiňovanou námitkou vypořádat, neboť oba obvinění ji v průběhu trestního řízení opakovaně uplatnili. Odvolací soud-vědom si toho, že v dané věci jde o střet dvou základních zájmů, a to práva na soukromí na straně jedné a zájmu na trestním stíhání pachatelů trestné činnosti na straně druhé-uzavřel své úvahy v tomto směru konstatováním, že k porušení práva na soukromí garantované obviněným Listinou, Úmluvou a dalšími dokumenty nedošlo.

S takovým závěrem se Nejvyšší soud identifikoval. V dané věci je totiž třeba klást důraz na prioritní zájem státu na nerušeném výkonu veřejné správy. Protiprávní jednání, které je obviněným kladeno za vinu, je závažnou a v poslední době velice rozšířenou formou kriminality. Jedná se přitom o trestnou činnost, která je obecně těžko odhalitelná a jejíž škodlivost ve veřejné správě je evidentní.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") k otázce použitelnosti určitých druhů důkazních prostředků uvádí, že

Soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska vnitrostátního práva, nebo k vině stěžovatele.

Musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek , což znamená, že má posoudit tvrzenou "nezákonnost" a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení Úmluvy (srov. zejména Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, § 34, ESLP 2000-V, P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, § 76, ESLP 2001-IX, a Allan proti Spojenému království, č. 48539/99, § 42, ESLP 2002-IX).

Při zjišťování, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, je též třeba položit si otázku, zda byla dodržena práva obhajoby. Zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla stěžovateli poskytnuta možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití. Rovněž je nutno přihlédnout ke kvalitě důkazu včetně toho, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti, je však nutno říci, že je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou natolik potřebné (srov. zejména výše uvedené rozsudky Khan, a Allan, § 43).

Obecné požadavky na spravedlivost stanovené v článku 6 Úmluvy se vztahují na všechna trestní řízení nehledě na druh trestného činu. Nicméně při určování, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, lze přihlédnout k váze veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. Heglas proti České republice č. 5935/02).

Odhlédne-li Nejvyšší soud od toho, že v dané věci existoval výrazný zájem na odhalení shora popsané trestné činnosti a že použití zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou bylo v tomto případě zcela legitimní, pak i ve světle shora zmíněné evropské judikatury lze uzavřít, že oběma obviněným bylo umožněno, aby v průběhu celého trestního řízení náležitě uplatnili všechna svá práva. Pořízené záznamy byly před oběma obviněnými v rámci hlavního líčení přehrány, oba obvinění se mohli vyjádřit jak k hlasovým projevům, které jim byly připisovány, tak zejména k obsahu těchto nahrávek, byl jim dán dostatečný prostor k tomu, aby vysvětlili sporné momenty nahrávek, atd. Nejvyšší soud dodává, že zvukové záznamy byly podpořeny dalšími provedenými důkazy, které oba obvinění v rámci svého práva na obhajobu měli možnost napadat či jinak doplňovat, zvukové nahrávky nestojí v provedeném dokazování jako důkaz osamocený. Nelze tedy tvrdit, že některému z obviněných bylo upřeno právo na spravedlivé projednání věci.

Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného JUDr. R. N., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Další námitky obou obviněných a nejvyššího státního zástupce směřovaly proti správnosti hmotně právního posouzení věci. Obvinění v této souvislosti namítali nejen nepřesné vyjádření skutkové věty rozsudku, ale především nenaplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 3 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měli dopustit jako spolupachatelé ve smyslu § 23 trestního zákoníku. Nejvyšší státní zástupce pak nesouhlasil s tím, že jednání obviněného Mgr. A. K. nebylo právně posouzeno jako vykonané úřední osobou při výkonu svěřené pravomoci ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku a kvalifikováno jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) trestního zákoníku, a jednání obviněného JUDr. R. N. jako organizátorství zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 331 odst. 2, 4 písm. b) trestního zákoníku.

K těmto námitkám je třeba v obecné rovině nejprve uvést, že zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 3 písm. a) trestního zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného úplatek žádá, spáchá-li takový čin v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Téhož zločinu i podle odst. 4 písm. b) citovaného ustanovení se pak dopustí pachatel, spáchá-li takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.

Objektem trestného činu přijetí úplatku je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí.

Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (srov. § 15 trestního zákoníku).

Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. trest., s. 76). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv.

Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (finančním nebo materiálním) nebo jiném zvýhodnění (např. protislužbou), které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Jelikož zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici, z hlediska naplnění tohoto znaku není výše úplatku rozhodující.

Znak úplatek žádá je naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku nebo ke slibu úplatku. Nemusí jít o výslovnou žádost o úplatek, postačuje projev, z něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci, aby mu byl úplatek nabídnut, a poté, co mu je taková nabídka učiněna, úplatek neodmítne a výslovně nebo alespoň konkludentně s ní souhlasí (srov. rozhodnutí č. 17/1978 Sb. rozh. trest.).

Trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 je dokonán již tím, že pachatel úplatek žádá . Je nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben.

Podle tzv. právní věty rozsudku soudu druhého stupně (především na něj je třeba soustředit pozornost, neboť ten je všemi dovoláními napadán) obviněný Mgr. A. K.

sám a prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu pro sebe a jiného žádal úplatek v úmyslu opatřit sobě a jinému značný prospěch , zatímco obviněný JUDr. R. N.

v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu pro sebe a jiného žádal úplatek v úmyslu opatřit sobě a jinému značný prospěch .

Takto formulovaná právní věta navazuje na tzv. skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž ze skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud z důvodů již výše vyložených vázán, vyplývá, že oba obvinění naplnili zákonné znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 3 písm. a) trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů (odvolací soud původní zjištění soudu prvního stupně pouze upřesnil) totiž oba obvinění "po předchozí vzájemné domluvě, stanovení rolí každého z nich a následné součinnosti v úmyslu využít postavení obviněného Mgr. A. K. jako starosty ... v probíhajícím územním řízení pro umístění objektu S. C. na ulici V. v B., k získání úplatku v souvislosti s tímto řízením, jimi zformulovaného jako požadavek odměny dílem za nekladení překážek realizaci tohoto projektu a dílem za nekladení překážek již realizovaného projektu administrativního centra P. v B. na ulici V., v období od 12. 1. 2010 do 11. 2. 2010, zejména v průběhu schůzek konaných ve dnech 13. 1. 2010, 20. 1. 2010, 26. 1. 2010 a 5. 2. 2010 v objektu P. obviněný JUDr. R. N. jako reprezentant obou obviněných, pověřený domlouváním termínů schůzek a vedením veškerých jednání, jež měla vést k cíli výše zmíněnému, a dále v průběhu schůzky konané dne 27. 1. 2010 ... v kanceláři starosty oba obvinění požadovali po jednateli a jednom ze společníků investora-SONO Records, s. r. o., ..., JUDr. J. Š., ..., úplatek ve výši 4.000.000,- Kč, postupně snížený na částku 1.000.000,- Kč, který následně pro oba obviněné převzal dne 11. 2. 2010 v sídle společnosti SONO Records, s. r. o., obviněný JUDr. R. N.".

Jakkoliv lze přisvědčit výtce obou obviněných, že takto popsaný skutek vykazuje určité nedostatky, na druhé straně s nimi nelze souhlasit v tom, že by dostatečně nevyjadřoval všechny zákonné znaky zločinu, jímž byli uznáni vinnými. I když je samozřejmě možné představit si přesnější a pregnantnější formulaci zjištěného skutku, ten stávající použité právní kvalifikaci vyhovuje. Může proto obstát nejen přesto, že časové vymezení jeho spáchání není zcela přesné (ve výroku rozsudku je vymezeno v období od 12. 1. 2010 do 11. 2. 2010 , zatímco v jeho odůvodnění je počátek jeho páchání posunován na den 22. 12. 2009 , kdy byl obviněným Mgr. A. K. vznesen požadavek na vypracování podrobnější dopravní studie, což měl být podle soudů první krok obou obviněných k získání úplatku

), ale i přesto, že obsahuje celkem nadbytečně údaj o tom, že obvinění žádali úplatek dílem za nekladení překážek již realizovaného projektu administrativního centra P. v B. na ulici V.

, neboť odvolací soud takovouto formulací zřejmě chtěl vyjádřit fakt, že obvinění žádali úplatek nejen za nekladení překážek v probíhajícím územním řízení pro umístění objektu S. C. na ulici V. v B .

Dalším výhradám obviněných, které se vztahovaly k popisu zjištěného skutku, již Nejvyšší soud přisvědčit nemohl, neboť šlo o námitky vyloženě skutkového charakteru (například že jsou důkazně nepodložené závěry soudů, že obviněný JUDr. R. N. měl vystupovat jako reprezentant obou obviněných, pověřený domlouváním termínů schůzek a vedením jednání, požadováním úplatku či navozením takové situace, nebo že žádný ze svědků ani obviněných nikdy neuvedl nic o tom, že by mezi nimi došlo k jakékoliv vzájemné domluvě, takže je vyloučeno i údajné stanovení rolí každého z nich a soudem dovozovaná jejich vzájemná součinnost, což by mělo bránit závěru o spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku).

Pokud nejvyšší státní zástupce v dovolání namítal, že jednání obviněných mělo být kvalifikováno jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) trestního zákoníku, neboť jednání obviněného Mgr. A. K. bylo jednáním úřední osoby ve smyslu § 127 trestního zákoníku, na němž se obviněný JUDr. R. N. účastnil jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, Nejvyšší soud tento jeho názor nesdílí.

Zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 4 písm. b) ustanovení § 331 trestního zákoníku spočívá v tom, že pachatel, který se dopustí jednání uvedeného v odst. 1 nebo 2, je úřední osobou , ale na rozdíl od odst. 3 písm. b) zde ještě jedná v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch . Jde vlastně o spojení obou zvlášť přitěžujících okolností pod písm. a) i b) v odst. 3, které se v takovém případě nepoužijí a použije se přímo odst. 4 písm. b) (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 2888).

Právní problematika věci přitom nespočívala v posouzení znaku značný prospěch (ten byl v posuzované věci naplněn-podle zjištění soudů-dokonce dvojnásobně, neboť z ustanovení § 138 odst. 1, 2 trestního zákoníku vyplývá, že jde o částku nejméně 500.000,- Kč), nýbrž v posouzení otázky, zda obviněný Mgr. A. K. byl při protiprávním jednání v dané věci úřední osobou .

Podle § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku úřední osobou je člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 tohoto ustanovení k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Už podle tohoto zákonného vymezení nemůže být sporu o tom, že obviněný Mgr. A. K. jako starosta a současně člen zastupitelstva městské části statutárního města byl úřední osobou ve smyslu uvozující části prvního z citovaných zákonných ustanovení. Z tohoto jeho tehdejšího postavení (a honorované politické funkce) lze prezumovat i jeho znalost takových právních předpisů, jakými jsou například zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), nebo zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon").

Složitější je ovšem posouzení otázky, zda tento obviněný při zjištěném protiprávním jednání v posuzované věci "plnil úkoly státu nebo společnosti a používal přitom pravomoci pro plnění těchto úkolů" [srov. návětu § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku], resp. zda "trestný čin spáchal v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností" (srov. § 127 odst. 2 trestního zákoníku). Odvolací soud vymezení těchto pojmů věnoval poměrně značnou pozornost, proto postačuje v tomto směru na jeho úvahy odkázat (srov. strany 52 a násl. odůvodnění jeho rozsudku).

Přesto nad rámec toho, jakož i nad rámec dosud uvedeného a teoretických tezí z oblasti správního práva obsažených ve vyjádření obou obviněných Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 75/93 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2).

Za akt orgánu veřejné moci se považuje také jednání konkrétního funkcionáře orgánu veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech subjektů. Pokud však funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem založené právo a povinnost "řídit" podřízené [§ 50 písm. a) zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů], nejedná jako orgán veřejné moci, resp. nejde o rozhodování orgánu veřejné moci ve výše uvedeném smyslu. Nerozhoduje se o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených subjektů, ale jde o "řízení" podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru (§ 23 citovaného zákona); jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 505/98).

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovanou věc Nejvyšší soud v zásadě přisvědčil správnosti úvah odvolacího soudu a jeho závěru (viz tučně psaný odstavec na str. 53 odůvodnění jeho rozsudku), že starosta obce v pozici jejího zástupce jako účastníka řízení ve smyslu § 85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona postavení úřední osoby nemá . Nemohl však souhlasit s bezprostředně navazující větou, že "Je tomu tak proto, že v tomto rozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů ("vrchnostenské postavení")", neboť ta popírá správnost závěru uvedeného ve větě předcházející. Z logiky věci naopak vychází, že je tomu tak proto, že v tomto správně procesním postavení není nadán takovou mocí , která rozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů ("vrchnostenské postavení").

Z jeho postavení jako účastníka takového řízení vyplývalo, že byl v rovném postavení vůči žadateli ve smyslu § 85 odst. 1 písm. a) stavebního zákona.

Z těchto podstatných důvodů mohla v dovolacím řízení obstát Vrchním soudem v Olomouci zvolená právní kvalifikace jednání obou obviněných jako zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. S výše uvedeným upřesněním lze jinak (z důvodu stručnosti-srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) odkázat na v zásadě správné právní úvahy odvolacího soudu.

Obviněný JUDr. R. N. dále v dovolání uplatnil námitky týkající se proporcionality uloženého trestu, když tvrdil, že soudy nižších instancí řádně nezohlednily polehčující okolnosti na jeho straně a že uložený trest je nepřiměřený.

K možnosti napadnout v dovolacím řízení výrok o trestu je předně třeba zdůraznit, že ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká "jiného nesprávného hmotně právního posouzení", se na výrok o trestu nevztahuje, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l

) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.

Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Jinými slovy řečeno, stanoví-li ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace pak ovšem nebylo lze z hlediska tohoto dovolacího důvodu akceptovat ani námitky jmenovaného obviněného, jimiž výrok o uloženém trestu odnětí svobody zpochybnil.

Přestože lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Rozsudek soudu druhého stupně je proto třeba považovat ve vztahu k oběma obviněným za správný a odpovídající zákonu. Jednání, jehož se podle zjištění soudů dopustili, bylo správně právně kvalifikováno jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud všechna podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný Mgr. A. K. v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Krajského soudu v Brně takový návrh neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Přijetí úplatku
Datum vydání
31. května 2012
Autor
Nejvyšší soud
Zdroj
Nejvyšší soud
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 8 Tdo 1131/2011
Město
Brno
Soud
Usnesení
Ročník
2012
Soud
Nejvyšší soud