Strpení, stránka se načítá

ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 10. 1. 2011
Smluvní pokuta


sp. zn./č. j.:
23 Cdo 2575/2010

Související legislativa ČR:
§ 48 odst. 1, § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 2048 zákona č. 89/2012 Sb.

Publikováno v Aktuální judikatura č. 2/2011


Právní věta:

Ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., které je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Strana, která jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo.

Havlíček Brain Team



Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně C. R., a. s., proti žalované G., s. r. o., o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 98/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009, čj. 11 Cmo 313/2008-137, 11 Cmo 24/2009. Napadený rozsudek vrchního soudu ve výroku pod bodem II. a III. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008, čj. 19 Cm 98/2006-88, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2008, čj. 19 Cm 98/2006-93, byly zrušeny a věc v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 10 000 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout zaplacením zálohy na základě smluv uzavřených mezi účastnicemi poté, co žalobkyně od smluv odstoupila. Žalovaná poukázala na to, že žalobkyně porušila smluvní povinnost a z tohoto důvodu jí vůči žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč, proto když proti pohledávce žalobkyně započetla tuto svoji pohledávky, požadovala vzájemným návrhem po žalobkyni 3 773 000 Kč.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 11 Cmo 313/2008-137, 11 Cmo 24/2009, výrokem pod bodem I. zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2008, č. j. 19 Cm 98/2006-117; výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008, č. j. 19 Cm 98/2006-88, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2008, č. j. 19 Cm 98/2006-93, jímž byla výrokem pod bodem I. zamítnuta žaloba na zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, výrokem pod bodem II. zamítnut vzájemný návrh žalované na uložení povinnosti žalobkyni uhradit žalované 3 773 000 Kč s příslušenstvím a výroky pod body III. a IV. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Usnesením ze dne 24. srpna 2009, č. j. 19 Cm 98/2006-217, Městský soud v Praze rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo zaniklé V., a. s., s novou žalobkyní C. R., a. s.

Oba soudy dospěly k závěru, že žalovaná oprávněně ve smyslu § 580 občanského zákoníku (dále jen"obč. zák.") započetla svoji pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 13 773 000 Kč vůči pohledávce žalobkyně uplatněné žalobou ve výši 10 000 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované po zániku smluvního vztahu.

Soud prvního stupně dovodil nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty z právního závěru, že žalobkyně neměla důvod odstoupit dopisem ze dne 30. 9. 2005 od smlouvy o dílo a od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí o převodu pozemku ze dne 22. 4. 2004, uzavřené mezi žalobkyní, jako budoucí kupující, a žalovanou, jako budoucí prodávající, a to ani za situace, kdy nebyla splněna povinnost ukončení dosavadního nájemního vztahu k převáděné nemovitosti, neboť vyklizení dosavadního nájemce nebylo podle soudu prvního stupně podstatné pro možné pokračování v povolené stavbě polyfunkčního objektu - žalobkyní, jako zhotovitelky.

Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že by žalobkyně neměla důvod pro odstoupení od smlouvy o dílo a že by nesplnění povinnosti žalované zajistit předčasné ukončení nájemního vztahu nebylo pro posouzení věci podstatné, resp. rozhodné. Konstatoval však, že je třeba přihlédnout k tomu, že nesplnění této povinnosti žalované nebylo ve smlouvě nijak sankcionováno. Nicméně ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná má právo na zaplacení smluvní pokuty a svůj právní závěr podložil skutkovými zjištěními z obsahu smlouvy o dílo, kdy nárok na zaplacení smluvní pokuty byl sjednán účastnicemi v čl. čl. 12, bodu 1, písm. c) smlouvy o dílo tak, že v případě zániku závazku zhotovitele provést dílo podle této smlouvy před jeho řádným dokončením z důvodu, za který odpovídá zhotovitel, zavazuje zhotovitele (žalobkyní) zaplatit objednateli (žalované) smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč. Odvolací soud konstatoval, že též žalovaná měla důvod pro odstoupení od smlouvy o dílo podle čl. 4, bodu 1 a čl. 13, bodu 5, což učinila dopisem ze dne 14. 10. 2005, když žalobkyně ve sjednaných termínech nezaplatila smlouvou určené částky uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí. Uzavřel, že obě účastnice porušily své smluvní závazky a za tohoto stavu se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná oprávněně provedla zápočet své pohledávky z titulu smluvní pokuty vůči žalobkyní uplatněné pohledávce. Oba soudy se dále shodly v tom, že je důvod pro moderaci smluvní pokuty podle § 301 obchodního zákoníku [dále jen"obch. zák."), neboť smluvní pokuta ve výši 13 773 000 Kč, sjednaná podle čl. 12, bodu 1, písm. c] smlouvy o dílo ze dne 22. 4. 2004 pro případ odstoupení žalobkyně, jako zhotovitelky díla, od této smlouvy je nepřiměřeně vysoká významem a hodnotou zajišťované povinnosti žalobkyně. Soudy přihlédly též ke zjištění, že účelem zajištění závazku žalobkyně ve vztahu k žalované, jako objednatelce díla, bylo pokrýt případné škody, které by byly způsobeny činností či nečinností žalobkyně, tedy plnění smluvních závazků, avšak provádění díla nebylo ani zahájeno, a proto nebylo provedeno ani vyúčtování již provedených prací a nebyla tak vyčíslena ani případná škoda, která by nečinností žalobkyně měla žalované vzniknout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do výroku od bodem II., kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a do závislého výroku pod bodem III. o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu [dále jen"o. s. ř.") a uplatnila námitku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b] o. s. ř.

Namítá, že soudy se vůbec nezabývaly posouzením platnosti smluvního ujednání o smluvní pokutě. Poukazuje na dosavadní judikaturu, podle níž může být dohoda o smluvní pokutě vázána na porušení smluvní povinnosti, nikoliv však na výkon práva odstoupit od smlouvy. Podle přesvědčení žalobkyně byla v daném případě smluvní pokuta vázána na zánik závazkového vztahu, byla tedy sjednána neplatně, a tudíž žalovaná nebyla oprávněna provést následné jednostranné započtení pohledávky z titulu této smluvní pokuty vůči pohledávce žalobkyně.

Dovolatelka má za na to, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji smluvní povinnost ukončit nájemní vztah k převáděné nemovitosti, ale pochybil, pokud se dále již nezabýval následky takového porušení a pouze konstatoval, že pro uvedené porušení nebyla dohodnuta žádná sankce. S ohledem na tuto situaci, kdy ani po poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění povinnosti žalovaná neplnila, byl dán na straně žalobkyně důvod odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí (§ 370, § 345 odst. 1 a 2 obch. zák.), když za existence nájemního vztahu nemohla žalobkyně realizovat sjednaný záměr stavby. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud aplikoval nesprávně právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku namísto právní úpravy podle obchodního zákoníku. Podle názoru dovolatelky odstoupením od smlouvy ze dne 30. 9. 2005 došlo k zániku nejen smlouvy o smlouvě budoucí, ale i závislé smlouvy o dílo, které byly uzavřeny současně dne 22. 4. 2004 a jejichž závislost vyplývá z účelu smluv a čl. 14 odst. 2 smlouvy o dílo. Žalovaná tedy po zániku smlouvy nemá nárok uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty a nebyla podle názoru dovolatelky proto oprávněna provést ani jednostranný zápočet smluvní pokuty ve výši 13 773 000 Kč oproti pohledávce žalobkyně, spočívající ve vydání bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 000 Kč.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a odvolací soud posoudil věc správně. Nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že by nárok na zaplacení smluvní pokuty byl vázán v posuzovaném případě na právo odstoupit od smlouvy a že smluvní pokuta byla sjednána neplatně. Poukazuje na čl. 12 odst. 1 písm. c) a čl. 13 odst. 5 smlouvy o dílo, z nichž jednoznačně plyne vůle stran směřující k tomu, že předmětná smluvní pokuta postihuje žalobkyni jak za porušení závazku zaplatit řádně své peněžní závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní smlouvy, tak i porušení závazku řádně provést dílo podle smlouvy o dílo. Žalobkyně tím, že nezaplatila splatný peněžitý závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, nastolila důvod pro odstoupení a zánik smlouvy o smlouvě budoucí, což vyvolalo i zánik smlouvy o dílo. Porušením závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí tak byly porušeny i závazky ze závislé smlouvy o dílo a vznikl tak nárok žalované na zaplacení sjednané smluvní pokuty.

Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (12. 3. 2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen"o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky (dále jen"Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku [usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c] jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty byla v dané věci řešena v rozporu s § 544 obč. zák. a v rozporu s dosavadní judikaturou.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

V daném případě se žalobkyně, jako zhotovitelka díla, zavázala v čl. 12 bodu 1, písm. c) smlouvy o dílo ze dne 22. 4. 2004 zaplatit žalované, jako objednatelce díla, smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč pro případ zániku závazku zhotovitelky provést dílo podle této smlouvy před jeho řádným ukončením a zkolaudováním z důvodu, za který odpovídá zhotovitelka (např. z důvodu odstoupení objednatelky podle čl. 13 odst. 5 této smlouvy, tj. pokud zhotovitelka podle tohoto článku smlouvy ve sjednaných termínech nezaplatí objednatelce kteroukoliv z částek stanovených v čl. 2 odst. 3 písm. a) až d] a odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí kupní, citované v čl. 14 odst. 2 této smlouvy.).

Z daného ujednání je zřejmé, že účastníce vázaly zaplacení smluvní pokuty na případ zániku závazku odstoupením od smlouvy. Vznik smluvní pokuty ale nelze vázat na zánik závazku - na výkon práva odstoupit od smlouvy. Už v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy č. 4/1999, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., které je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, jež jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz]. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo.

Z výše uvedených právních závěrů vyplývá, že je-li zaplacení smluvní pokuty vázáno v dané věci na odstoupení účastníka od smlouvy, byť odůvodněné porušením povinnosti druhé smluvní strany, jde o ujednání, které odporuje kogentnímu ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. a jako takové je podle § 39 obč. zák. neplatné.

Smluvní pokutu, kterou je nutno ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák. vázat vždy na případ porušení smluvní povinnosti, lze sjednat vždy jako nepodmíněnou. Nelze kumulovat dva předpoklady. tj. porušení povinnosti dlužníkem a věřitelem nebo vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázat kumulativně jak na porušení smluvní povinnosti, tak na následné odstoupení od smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, jenž je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).

Jestliže se tedy v daném případě žalobkyně, jako zhotovitelka díla, zavázala v čl. 12 bodu 1, písm. c) smlouvy o dílo ze dne 22. 4. 2004 zaplatit žalované, jako objednatelce díla, smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč pro případ zániku závazku zhotovitelky provést dílo podle této smlouvy před jeho řádným ukončením a zkolaudováním z důvodu, za který odpovídá zhotovitelka (např. z důvodu odstoupení objednatelky od smlouvy), nebylo možno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalované vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty a byla následně oprávněna si pohledávku z titulu smluvní pokuty započítat oproti uplatněné pohledávce žalobkyně.

Jestliže z výše uvedených právních závěrů vyplývá, že v dané věci bylo zaplacení smluvní pokuty vázáno na odstoupení účastníka od smlouvy, byť odůvodněné porušením povinnosti druhé smluvní strany, a že toto ujednání odporuje kogentnímu ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. a jako takové je podle § 39 obč. zák. neplatné, avšak odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru, Nejvyšší soud byl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. nucen rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušit; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Název
Rozsudek - Smluvní pokuta
Datum vydání
10. ledna 2011
Autor
Nejvyšší soud
Zdroj
Havlíček Brain Team
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 23 Cdo 2575/2010
Město
Brno
Soud
Rozsudek
Právní věty
Ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., které je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Strana, která jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. Havlíček Brain Team
Ročník
2011
Soud
Nejvyšší soud